Jak vzpomínat na husity

Letos na podzim uplyne šest set let od smrti Jana Žižky z Trocnova. Pod jeho pražskou jezdeckou sochou, vztyčenou po více než půl století soutěží a debat roku 1950, se každoročně schází politická reprezentace, aby uctila oběti moderních válek. Na politické pravici občas zaznívá, že středověký revolucionář, který zničil „dílo Karla IV.“ a zpozdil českou renesanci, by měl být z Vítkova odstraněn. Z pozic pacifismu, feminismu nebo odporu proti náboženskému fundamentalismu jsou návrhy na revizi veřejných připomínek středověkého násilí slyšet méně často – a je to trochu škoda. V každém případě současné české státní ceremonie využívají Žižku jako téměř neviditelnou, byť vznešenou národní kulisu.

Jak cílevědomé byly veřejné politické akce spojené s Žižkou a husitstvím na konci 19. a v první polovině 20. století, připomíná v historickém průvodci Husité na Žižkově historik Petr Čornej. Nadšení pro středověk se v moderním Československu projevovalo velkolepě. Autor zmiňuje, jak u příležitosti Jubilejní výstavy roku 1891 nad Prahou poblikávala provizorní, Křižíkovými elektrickými reflektory osvětlená Žižkova socha, nebo jak sokolové v roce 1920 na Letenské pláni inscenovali výpravu husitských vojsk na Slovensko. Čorne­jovo vyprávění se soustředí na pražskou čtvrť, jež byla od šedesátých let 19. století systematicky utvářena coby místo paměti „českého středověku“.

Asanace paměti?

Petr Čornej dlouhodobě sehrává zásadní úlohu při profilaci českého polistopadového dějepisectví. Vystupuje jako bojovník proti moderním mýtům o pozdním středověku, autorsky se podílel na národně a liberálně orientovaných školních učebnicích i na edičních řadách „velkých“ i „malých“ dějin zemí Koruny české. Hlásí se k pojetí historie jako erudovaného a zároveň poutavého vypravěčství. Jako završení svého životního díla představil v roce 2019 bestseller Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka.

Odpověď na otázku, proč se vůbec zabývá husity, autor rád uvozuje tím, že vyrůstal na Žižkově. I komentář k žižkovské toponymii s podtitulem Pomíjivá paměť pražské periferie stylizuje jako spíše sentimentální než analytický průvodce prostorem svého života. Nabízí se srovnání se středověkým národně historickým básnictvím typu kroniky tak řečeného Dalimila i s novodobou autofikcí – autor kombinuje hledisko suverénního, ale nedoceněného znalce a zklamaného pamětníka. Jádro knihy představuje výčet názvů žižkovských ulic, veřejných prostranství a domů, strukturovaný chronologicky podle toho, jak byla dnešní pražská čtvrť od druhé půlky předminulého století budována. Čornej oceňuje zvláště iniciativu podnikatele, mladočeského politika a prvního žižkovského starosty Karla Hartiga, jakož i to, že se na jím zavedený medievalistický systém toponym navazovalo i desítky let po jeho působení. Upozorňuje na „chyby“ spojené s dobově špatně pochopenými středověkými reáliemi a doslova „varuje“ před návrhy místních názvů, které by nezapadaly do konceptu mladočeského historismu. „Pomíjivost paměti“ ilustruje na zásazích z doby protektorátu a socialismu, kritizuje přejmenovávání, asanaci starého Žižkova a údajný nezájem dnešní společnosti.

To vše by bylo nevinné a snad i milé, kdyby v současnosti politicky mocné evokace dějin necloumaly světem přinejmenším stejně intenzivně jako v době vznikání Žižkova. A kdyby Čornej věnoval víc pozornosti odkrytí kritérií, na jejichž základě hodnotí. Empatie, s níž přistupuje k historismu českých nacionalistických liberálů, ostře kontrastuje s odsudkem vůči „absurdním“ a „ahistorickým“ přístupům k minulosti, jež později zvolili komunisté (nacistické zásahy hodnotí jako „překvapivě“ uměřené a chápavé vůči dosavadní lokální tradici). Jenže starší medievalismus není o nic hodnotnější ani legitimnější než medievalismus mladší. A problém tvrdých, ale nekoherentních tezí o dějinách paměťové politiky má ještě jednu rovinu. Pokud se dnes rozhodneme hovořit s jednoznačným odsudkem o „cíleném přehlížení historismu (…), starších generací i dějin“, jichž se při asanaci dopustili „pohlaváři“ minulého režimu, bylo by lepší reflektovat opatrněji rovněž vznik Žižkova a další historizující projekty z konce 19. století.

Akt historické spravedlnosti

Karel Hartig a jeho blízcí spolustraníci jako Eduard Grégr jsou v Čornejově podání sympatickými vlastenci a průkopníky utvářejícího se místního „svérázu“. Jenže na xenofobních rekonstrukcích středověku, které provozovala mladočeská strana, nebylo nic roztomilého. Nemám na mysli jen zapojení obrazů minulosti do vyhrocené identitární emancipace vůči předlitavským Němcům (byť je škoda, že jejich pětiprocentní žižkovské menšině se Čornej nevěnuje – jistě by stálo za pokus dozvědět se více o tom, jak husitské kulisy své čtvrti vnímali). Podstatnou součástí veřejných projevů českých politických stran protisocialistického bloku sklonku 19. století byl také antisemitismus. A jak ukázal třeba Michal Frankl v knize Emancipace od Židů. Český antisemitismus na konci 19. století (2007), tato rasistická ideologie nepředstavovala dobově nevyhnutelnou danost, nýbrž vědomě zvolený nástroj, který byl oblíben zejména mezi politiky zklamanými liberalismem.

Nevytýkal bych Petru Čornejovi, že zcela přehlíží antisemitismus Hartigových mladočechů, kdyby s takovým zanícením nezavrhoval nesnášenlivost pozdějších režimů a jejich vztah k veřejnému prostoru i k minulosti, včetně četných přejímek identitárního historismu konce 19. a začátku minulého století. Žižkovské Židy alespoň zmiňuje, ale třeba o místní romské obyvatelstvo se příznačně otře výhradně v souvislosti s argumenty podporujícími asanaci – jako by ústřední paměťová optika měla být i nadále spojená s mladočeskými podnikateli, majiteli realit a příslušníky české středostavovské vrstvy.

Jestliže hlavní autorovou ambicí je hodnotit historické aktéry výhradně v historickém kontextu, o její svědomité naplnění by měl usilovat nejen v případě osob žijících v dávném 15. století či u zakladatelů „jeho“ čtvrti. Čornej však vítá loňské přejmenování žižkovské Koněvovy ulice na ulici Hartigovu jako „akt historické spravedlnosti“. Jak často opakuje, komunistický historismus mu leží v žaludku proto, že svými instrumentalizacemi středověkých dějin zřejmě nadlouho Češkám a Čechům znechutil husitství a jak je patrné z kapitoly, v níž se snaží zpochybnit také „mýtus rudého Žižkova“, minulý režim viní i z deformace místního koloritu.

Evokace „skutečné historie“

Čornej často tvrdí, že dnes už historie nikoho nezajímá. S ohledem na všudypřítomnou a mnohde politicky dominantní tradicionalistickou rétoriku je tento dojem zjevně mylný. Pokud by to však byla pravda, měl by asi být označen za spoluviníka. Jako jeden z nejvýraznějších hlasů tuzemského dějepisectví totiž říká o dějinách kromě řady drobných zajímavostí především to, že význam mají jen vzhledem k sobě samým. Jiné než národně české a ideologicky liberální pokusy o inspirativní aktualizaci husitství přechází stručnými, zpochybňujícími zmínkami (zejména v případě Karla Kautského). Ostře se třeba vymezuje proti srovnávání husitství se současnými nábožensky založenými sociálními hnutími, jmenovitě s militantním islamismem. Proč? Husité totiž byli křesťané, kdežto islamisté jsou muslimové. Takovou argumentaci nelze vnímat jinak než jako úpornou snahu zabránit tomu, abychom ke středověkým dějinám přistupovali stejně aktivně a zaujatě jako mladočeši, Masaryk nebo komunisté – tedy s ohledem na aktuální svět. Když někdo věcem upírá živý význam, případně ho z pozice specialisty a rodáka zabírá jen sám pro sebe, neodsuzuje věc i své dílo k předčasné bezvýznamnosti?

Mezi nejčastější floskule, jež v Čornejově pojednání nahrazují vysvětlení významu, patří zmíněný žižkovský svéráz, tedy žánrové odkazy na lokální autenticitu. Jako hodnotu místní paměti moderní městské čtvrti historik předkládá paradoxně něco podobného, co v případě obrazů středověku hledá publikum Jáklova filmu Jan Žižka (2022) nebo videohry Kingdom Come: Deliverance (jejímuž komerčnímu úspěchu Čornej svou odbornou záštitou napomohl), totiž evokace „skutečné historie“. Současné výzkumy medievalismu ukazují, že požadavek na autenticitu bývá často ukojen především tehdy, naplní­-li tvůrci děl s fantaskní či jinak „středověkou“ tematikou předem přítomná očekávání o povaze či estetice předmoderního světa. Takový obraz minulosti v duchu kýče stvrzuje očekávané emoce a jen málo podněcuje reflexi či imaginaci. S oporou v „objektivní“ odborné erudici zapírá svou ideo­logickou či politickou konstrukci (v Čornejově případě národovectví a antikomunismus), a tím ji vlastně zesiluje a chrání před kritikou. S tradičním žižkovským koloritem je to podobné – jako by nebylo potřeba ho detailněji analyticky popsat, ale stačila pouhá jeho zmínka a pak už jen vyjmenovávání dokladů jeho pomíjivosti. Čornej si trefně a trpce uvědomuje, že po středověku dnes agresivně sahají zejména síly konzervativní. Jako obranu proti nim však nabízí kumulativní vědění, zříkající se relevance, a nostalgii – nikoli po středověku, ale po „tom správném“ medievalismu.

Autor je historik.