Stému výročí smrti Franze Kafky bezesporu přináleží status největšího „blockbusteru“ letošní kulturní sezóny a vypadá to, že se jen málokterá kulturní instituce zvládne ubránit nutkavému vábení „být při tom“. Výstavy, přednášky a nové, jako na zavolanou načasované prózy se slézají jako nestvůrný hmyz na pivo (na veletrhu Svět knihy příhodně čepované do zálohovaného kelímku s mistrovou ostře řezanou podobiznou). O Kafkovi tak či onak hovoří a přednášejí nejen na slovo vzatí odborníci, ale mnohdy také ti, kdo toho o něm zas tak moc nevědí (autora tohoto textu nevyjímaje).
O to více překvapí, že komiks a disciplíny příbuzné se zatím drží spíše zkrátka, přitom Kafka v posledních dvaceti letech globálně platí za jednoho z vůbec nejčastějších původců do komiksu adaptovaných literárních předloh. Dvojice zatím ohlášených parakomiksových knih navíc shodně nevolí cestu přímé adaptace, ale spíše se v obrazově-textových kolážích pokouší zvýznamněnou zkratkou vystihnout a odvyprávět „úvod do Kafky“. U původního českého příspěvku, Kafkovy abecedy autorů Radima Kopáče, Petra Stančíka a kreslíře Štěpána Mareše, svítila v čase psaní tohoto textu na internetových stránkách nakladatelství Malvern stále ještě informace „připravujeme“, zatímco překladový Kafka v kostce zkušeného rakouského komiksového tvůrce Nicolase Mahlera vyšel v převodu Michaely Škultéty péčí nakladatelství Argo již koncem dubna.
Knížka je to na první pohled lehkovážná, lehoučká jak pírko: na naprostou dřeň zjednodušené, karikaturně minimalistické kresby tu doprovázejí fragmentární textový výklad, ve kterém několikařádkové citace tištěné kurzivou prostřídávají kratičké biograficky zacílené pasáže. Do životopisného líčení jsou pak včleněny drobné synopse vybraných Kafkových próz (kromě očekávatelné Proměny či Procesu dojde i na Umělce v hladovění či Zpěvačku Josefínu aneb myší národ), jejichž ilustrace jsou pro přehlednost tištěny jinou barvou (fialovou místo životu dominující černé). Jak ale dokládá závěrečný aparát, který ke vzdušným 112 stranám „kresbiček a větiček“ připojuje osm hutných stran vyplněných drobně tištěnými citačními odkazy, publikace je výsledkem velmi pečlivé práce s Kafkovým dílem i jeho interpretacemi. Mahler, kterého může české publikum znát z povedeně nepokorných komiksových adaptací Bernhardových Starých mistrů (2011, česky 2013) nebo Musilova Muže bez vlastností (2013, česky 2014), případně z předloni vydané spolupráce s Jaroslavem Rudišem Noční chodci, tu v kresbě vzdává hold Kafkovým vlastním ilustracím a náčrtkům a své kafkovské vyprávění spřádá neotřele a hraničně neuctivě (hned v úvodu je kupříkladu spisovatelův otec Hermann zpodoben jako golem), přitom však věcně a pokaždé přesně a přesvědčivě. Ve výsledku pak Kafka v kostce působí jako mnohem silnější, větší, důležitější a zábavnější kniha, než je na první pohled patrné.
Zbavit se nadměrné pokory, ale přitom zůstat věrný duchu celku i drobnokresebnému detailu se vůbec při komiksovém nakládání s literární materií jeví jako vhodná, pohříchu ale jen málokdy prošlapávaná cesta. Od záplavy spíše nenápaditých, více či méně otrocky umrtvených kafkovských adaptací, které v posledních dekádách vznikaly zejména v Německu či ve Francii, se odlišuje jen několik solitérů: Američan Peter Kuper, který se adaptacím Kafkova díla věnuje již více než třicet let, či Belgičan Olivier Deprez, jehož dřevorytový Zámek svou drásavou technikou s až nečekaným úspěchem mediálně transponuje atmosféru zdrojového díla. Po jejich bok lze ale myslím směle přiřadit i japonské sourozence Nišiokovy. Ti svou knížku adaptací devíti Kafkových povídek, pojmenovanou jednoduše Kafka, publikovali již v roce 2010, teprve loni se ale v přípravách na letošní slávu dočkala anglického převodu v nakladatelství Pushkin Press.
V úspěchu a přitažlivosti Kafky sehrává velkou roli ambiciózní gesto odmítnutí komiksových konvencí: ztvárnění, které pro své verze Proměny, Umělce v hladovění či V kárném táboře autoři zvolili, se zcela vymyká standardům nejen japonské komiksové produkce, když místo více či méně stylizované realistické či karikaturní kresby sahá po dekorativnějším vizuálu. Starost hlavy rodiny je tu adaptována abstraktními geometrickými dekory, Otcovražda je jako jediná řešena na černém stránkovém pozadí, Umělec v hladovění přichází s originální středovou stránkovou kompozicí – formální nápaditost se tu potkává s důkladným a promyšleným interpretačním uchopením předlohových textů. Jako by se předloha do komiksu nepřeváděla, ale znovu se z něho – za využití mediálně specifických prostředků – rodila. Pokud by snad ještě nějaký český nakladatel podcenivší sílu letošního výročí toužil odčinit své trestuhodné opomenutí, japonský komiksový Kafka by rozhodně představoval skvělou volbu. Už jen kvůli němu – a kvůli Mahlerově neuctivé biografii – ty oslavné tanečky po sto letech stálo za to podstoupit.
Autor je komiksový teoretik a historik.