Mýtus Šíleného Maxe

George Miller, mimo jiné autor Čarodějek z Eastwicku (The Witches of Eastwick, 1987) nebo snímku Babe 2: Prasátko ve městě (Babe: Pig in the City, 1998), se po devíti letech vrátil k tomu, co z jeho tvorby pro mnoho diváků vyčnívá: k sérii o Šíleném Maxovi a postapokalyptickém boji o vodu, naftu i holý život. Novinka Furiosa: Sága Šíleného Maxe dějově předchází filmu Šílený Max: Zběsilá cesta (Mad Max: Fury Road, 2015) a Miller se opět nebál experimentovat a podvracet divácká očekávání. Velkolepá písečná odysea je jedním z nejchytřejších a nejzábavnějších snímků roku. Nic podobného už nejspíš letos neuvidíte.

Ignorovat hlavní proudy

Furiosa sleduje patnáctileté putování stejnojmenné hrdinky (Anya Taylor­-Joy) za ne­­schopným diktátorem Dementusem (Chris Hemsworth), aby pomstila vraždu své matky (Charlee Fraser) a ukončila jeho pátrání po jediném zeleném místu ve vyprahlé krajině zvané Pustina. Miller pokračuje v zavádění diváků na scestí, což načal už ve Zběsilé cestě. V ní ukázal, jak lze strukturovat a rytmizovat minimalistické vyprávění, jehož předmětem je jediná honička odehrávající se během necelých tří dnů. Furiosa naopak zhušťuje poměrně epický narativ, okázale jej dělí do kapitol a přináší úplně odlišný zážitek.

Podobně jako Zběsilou cestu i Furiosu provází údiv nad tím, jak mohl někdo v pokročilém věku natočit tak dynamickou akční jízdu. Nejenže tento náhled utvrzuje stereotypy týkající se seniorů a jejich schopnosti vnímat aktuální svět a tvůrčí trendy, ale navíc ještě ignoruje vývoj, jakým stárnoucí autoři často procházejí. Právě v pozdní fázi kariéry se filmaři pravidelně obracejí ke sveřepě autorským projektům, jimiž okázale ignorují hlavní proudy. Ostatně krátce po Furiose uvedl v Cannes svou novinku Megapolis Francis Ford Coppola. Clint Eastwood na přelomu osmdesátky a devadesátky prozkoumává rozličné možnosti vyprávění příběhů, Jean­-Luc Godard ve Sbohem jazyku (2014) pracoval s 3D i GoPro kamerami a radikální byla i pozdní tvorba Orsona Wellese. Pokud tedy George Miller natáčí těsně před osmdesátkou formálně excesivní filmy, nevzpírá se nijak kariér­ním trajektoriím mnohých velkých autorů.

Mnohé recenze naznačují, že Furiosa je o kus horší než Zběsilá cesta, protože je delší, pomalejší, nesoudržná a vůbec jiná. Mám pocit, že čtvrtý díl sérii restartoval tak radikálně, až mnoho z nás zapomnělo na předchozí trilogii. Jedním z jejích principů je totiž proměnlivost. George Miller hlavní postavu neustále reinterpretoval. Žádný Max není jako ten předchozí. A to samé platí pro filmy, v nichž se objevuje.

Diktátor diletant

Šílený Max (1979) byl lacinou, přiznaně brakovou hrou s cyklem australských exploatačních filmů, která nedbala na narativní ani běžnou logiku. Šílený Max: Bojovník silnic (Mad Max 2: The Road Warrior, 1981) varioval westerny i podobu klasického hollywoodského vyprávění. Šílený Max: Dóm hromů (Mad Max Beyond Thunderdome, 1985) si nečekaně zachoval vztah k hollywoodskému vyprávění i westernu, ale zároveň se napojil na dobrodružné filmy s dětmi a pro děti. Rozdíly mezi novým prequelem a čtyřkou tak nejsou dány neschopností replikovat předchozí zážitek, ale vycházejí ze snahy o kompletní reinterpretaci. Furiosa nemohla přeskočit laťku nastavenou Zběsilou cestou, protože se vydala po jiné dráze.

Miller tentokrát pokukuje po klasických hollywoodských velkofilmech z přelomu padesátých a šedesátých let. Některé kompozice i postavy stylizuje jako variace z Wylerova díla Ben Hur (1959), jindy odkazuje na Lawrence z Arábie (Lawrence of Arabia, 1962), ale především strukturuje vyprávění do relativně uzavřených narativních bloků, které pojmenovává jako samostatné kapitoly. Práce s těmito bloky však podlamuje pravidla klasického vyprávění s neskrývanou okázalostí. Zatímco tradiční velkofilmy mají blíž k románům a napříč dlouhým časovým obdobím rekonstruují soudržný příběh, Furiosa připomíná spíše listování encyklopedií. Jedná se o jakési degustační menu z mytologie monstrózního a zároveň groteskního postapokalyptického světa. Režisér překvapuje na každém kilometru své pouti – například i tím, že některé důležité události zcela přeskočí.

Ústřední nepřítel Dementus není hrozivá figura jako Immortan Joe (Lachy Hulme) z Šílené cesty, ale naprosto neschopný mocichtivý diletant. Jeho úspěšné plány vycházejí z nápadů ostatních a sám sebe vidí jako božského. Absurdně přitom kopíruje sebemenší banalitu, kterou považuje za zajímavou, vzteká se jako malé dítě a není schopný vládnout své říši. I z hlediska záporáků tak Furiosa přináší pohled lišící se od předchozích dílů. A posiluje tím režisérovo potměšilé a ironické vykreslení chodu světa, jejž ovládají muži posedlí řevem spalovacích motorů.

Každá z kapitol přináší průzkum fikčního světa, epizodické mikronarativy i systematické oddalování ústředního motivu pomsty. Hlavním řídícím principem všech epizod je jeden z nejstarších filmových vzorců – honička. Málo současných filmařů umí divákům přiblížit prostředí, v němž se děj odehrává, přímo uvnitř akčních scén. Akce či atrakce paradoxně vyprávění často zpomalují či přímo zastavují. Rekapitulují se tu fikční dějiny, vysvětlují se úlohy a hierarchie jednotlivých měst v Pustině, vzájemné vztahy mezi jejich vůdci a vratká stabilita založená na řádu a kodependenci.

Reinterpretace mýtu

Další hravou variací madmaxovských motivů je chápání hlavní postavy jako mýtu. Samotný Max představoval klasickou postavu jen v prvním díle, kdy se policista společnosti Main Force Patrol proměnil v osamělého muže prahnoucího po pomstě. Ve druhém díle byl vypravěčem uveden jako mytický Bojovník silnic, který přežívá jen ve vzpomínkách. Podobnou roli plnil v Dómu hromů a vlastní mýtus reinterpretoval ve Zběsilé cestě, kterou poprvé uvedl vlastním voice­-overem. První díl ukazuje zrod mýtu, druhý a třetí jeho interpretaci z perspektivy vnějších pozorovatelů, kterým vstoupil do života, a díl čtvrtý jeho vlastní reinterpretaci. Čtyři různé příběhy, čtyři pohledy na jednu postavu. Furiosa jmenované přístupy syntetizuje. V první části sledujeme její – relativně objektivní – zrod, následně nahlížíme svět perspektivou Dementa a jeho parťáka Jacka (Tom Burke), v závěru pak postava History Mana (George Shevtsov) finalizuje hrdinčino mytické postavení. Nejenže její příběh zakončuje někdo, kdo má na starosti uchování dějin, ale otevřeně přiznává, že příběh Furiosy je opředen mýty. Ne­­existuje jediný správný výklad mlčenlivé postavy. Její síla spočívá v množství různých výkladů, stejně jako v případě Maxe.

Furiosa: Sága Šíleného Maxe je svébytný autorský snímek, jakých není v Hollywoodu mnoho. Odvážně šlape na plyn v nečekaných situacích a smykem převrací očekávání spojená nejen s blockbustery, ale i s madmaxovskou franšízou. Stylisticky zůstává nedostižná a intenzita akčních sekvencí nemá obdoby. Funguje jako samostatný film i divoké převyprávění prvních čtyř dílů série s jinou postavou. A co je možná nejdůležitější, podněcuje diváky a divačky k přemýšlení nad samotnou výstavbou díla. I proto je jedním z nejzásadnějších počinů letošního roku.

Autor je filmový publicista.