Kdyby básně jenom sdělovaly, proklamovaly a pojmenovávaly, byla by poezie chudá. Jejím podstatným rysem je ale i angažovanost vůči světu, a to na hlubší úrovni, než jak bývá obvykle chápána. Výběr básní, na nichž se tato schopnost dokládá, najdete na následující dvoustraně.
Kde je v básni problém, tam je její smysl. Ilustrace Yelyzaveta Honcharenko
Čteme-li báseň Andrého Schmitze Utrpení a jásot (v překladu Jany Boxbergerové), ptáme se – jsme-li duchapřítomní –, jak to vlastně autor myslí:
Prohlašuji na svou čest,
že sám se sebou
nemám nic společného.
Nejsem majitelem
těla, v němž žiji.
Ty oči, ve dne v noci upřené
na podivné ptáky
a okouzlené krásou světa,
nejsou okna mého domu.
Tam, kde jsem tím, kým jsem,
není má vlast.
Jsem synem dítěte, které se
ještě nenarodilo,
divošským manželem ženy, kterou procházím,
jež mi však nepatří.
Jakási dívka se kdesi dosud pokouší
stát se mou matkou.
Může se člověk takto rezolutně a s vážnou tváří zřeknout sám sebe? Odmítnout odpovědnost za své tělo, z jehož útrob promlouvá? I kdybychom schizofrenního mluvčího Schmitzovy básně uznali za duševně chorého a připsali jeho výroky postupně na vrub porušené mysli, existenciálního bezdomovectví, odporu k patriotismu nebo obyčejné politické nespokojenosti, jak naložit se situací, kdy k nám promlouvá kdosi, kdo se ještě nenarodil?
Mohli bychom věc „vyřídit“ školsky nedočkavým výkřikem „hyperbola!“, ale tím bychom jen problém odsunuli o jeden pojem dál. Hyperbola čeho? A co všechno by bylo třeba označit za nadsázku a „přeložit“ do věcné řeči pozemských příčin? Například přiznání muže, že mu žena nepatří, rozumíme dnes velmi dobře jako pouhému konstatování faktu (báseň je z roku 1984). Zkrátka spokojit se s tím, že náš nenarozený nadsazuje proto, aby jeho řeč působila naléhavěji, bylo by v tomto případě poněkud málo.
Způsob, jakým se tu ptám, není důsledkem naivního čtení, ale snahou rozumět básni jako komplexnímu sdělení, přiznat každému jejímu slovu patřičný smysl v účinku celku. Naivní je snad pouze úsilí chtít podržet pokud možno všechny významy ve vzájemných napětích a věřit, že básnická výpověď má smysl tak, jak byla napsána, ať už to znamená cokoli. Ale to je naivita jiného řádu, která se snoubí s nepředpojatostí a s prakticky neuskutečnitelným předpokladem číst každou báseň, jako bychom žádnou dosud nečetli.
Jenomže otázky se při vší naivitě jen vrší: Jestliže se mluvčí Schmitzeho básně zatím nenarodil, jak to, že může procházet svou ženou? Je to duch? Pak si ta nebohá žena vzala ducha, a nepoznala to? Tak bychom mohli pokračovat až k otázce určení povahy mužova divošství a dalších pozoruhodných okolností této mimořádné situace. Co nám tedy Schmitze ústy svého až příliš živého nezplozence sděluje? Ani tolik nesděluje, jako spíše ukazuje, předvádí, performuje – prostředkuje určité dění, které se v naší mysli reprodukuje a rozehrává, mate nás a konfrontuje naše dosavadní předpoklady o tom, jak je náš svět i život založen. Jelikož se tedy uspokojivé odpovědi – naštěstí pro poezii – musí dobrat každý sám, bude lépe případ Utrpení a jásotu uzavřít s tím, že gesto, jež báseň provádí, se přenáší na čtenáře, který – je-li duchapřítomný – pokládá sám sobě otázky, jimiž je Schmitzova báseň nesena a jež patrně zapříčinily její vznik.
Otázky a problémy
Zmínil jsem se už dvakrát o duchapřítomnosti. Označuji tím ono rozpoložení mysli, kdy čtenář pohotově, pozorně a především včas – báseň je krátká skutečnost – provede adekvátní mentální úkony, které mu lyrický text otevřou, aniž jej přivedou k obvyklým výkladovým schématům, kterým je třeba aktivně vzdorovat.
Nesčetněkrát opakovaná pravda budiž zopakována i tady: dobrá báseň klade otázky, jakkoli se navenek jeví být uzavřenou, kulatou, po všech stránkách ucelenou výpovědí. Není na první pohled nic komplikovaného na básni Milana Ohniska Dobrý den, už její název signalizuje, že snad půjde o záležitost nanejvýš všední. Ale dennodenně pronášený pozdrav stojí na počátku dialogu, který, třebaže je podán jako anekdota, pulsuje pro autora příznačně humorem hluboce existenciálním, v tomto případě snad přímo propastným. Humor jako jedna z podob melancholického vědomí tu plyne z fatálního poznání, že je možné vyslovit i ukázat nesmyslné, které přesto smysl má. Copak není tento navenek lehkonohý dialog nadmíru přesným vyjádřením našich obav? Myslím, že je vyjadřuje nanejvýš živě, aniž o nich říká cokoli určitého.
Dalekosáhlé gesto důkladné pochybnosti o sobě samém vyjádřené Schmitzeho básní, které přiznáváme právo na absolutní smysl, aniž jsme s to jej vyslovit, nemá daleko k autorské deziluzi Radka Fridricha. Jako Schmitze v básni Utrpení a jásot tvoří z negace, tvoří Fridrich – jak sám uvádí – z destrukce. Oba zkoušejí, co to udělá, popřou-li nezpochybněné a nezpochybnitelné vrstvy své zkušenosti. Fridrich si nadto proces tvorby ztížil – nebo lépe: obohatil – o princip náhody. Rozšířil řadu překážek, které je třeba při nakládání s něčím tak vrtkavým, jako je jazyk, překonávat. Mluví vlastní řečí, ale používá k tomu slova druhých. Nepřemýšlí, co napíše, ale čeká, co se stane.
Ona naivní nepředpojatost, vědomě popírající dosavadní zkušenost se světem, rovněž předpokládá, že co je v básni, respektive básní vysloveno, to po dobu, kdy je vnímáno, existuje. Jako v tu chvíli existuje židle, na které čtenář sedí, nebo kniha, kterou svírá v rukou. A obdobně existuje i ten, kdo promlouvá, kdo nám slova básně adresuje. Za těchto okolností je žádoucí tuto stínovou existenci přijmout a jednat podle toho. Rozdíl oproti hmatatelné, „objektivní“ skutečnosti, který obvykle zakládá kritický soud o básni, spočívá v míře iluze, kterou báseň dokáže navodit, v míře přesvědčivosti, s jakou básníci a básnířky vytvářejí vlastní skutečnosti. Dala-li Olga Wawracz své básni název: ptala ses mě včera v říjnu na skleněné věci, nebyla to ledabylá formulace nezkušeného, či rovnou negramotného uživatele jazyka, ale vědomá snaha o vyjádření/vytvoření kondenzované skutečnosti, o nastolení perspektivy, která zpochybňuje naše sdílené ponětí o čase, o trvání a následnosti jednotlivých úseků kalendářního roku, a otvírá obzor skutečnosti nové, která alespoň pro tu chvíli působí – v důsledku onoho střetu s pravidly našich životů – o to naléhavěji. A podněcuje otázky.
V odporu proti všem racionalizátorům, technokratům, neimaginujícím administrátorům a vyznavačům jasně vykazatelné příčinnosti světa budiž zde zřetelně vysloveno: kde je v básni problém, tam je její smysl.
Báseň, která se děje
Co se tu pokouším modelovat, tedy pojetí básně jako specifického druhu jednání, má z jedné strany blízko k některým projevům tzv. angažované poezie. Lze se snad shodnout na tom, že existují básně, které se vlastně příliš nedějí, ale pouze něco více či méně expresivně, vehementně konstatují, jakkoli přesvědčeně jejich autoři a autorky svá stanoviska tlumočí. Takové básně obvykle dílčí skutečnosti pouze proklamují, vrší se v nich metafora na metaforu, pojmenování na pojmenování, ale o nějaké perspektivě, problémech, natožpak otázkách nad nimi vpravdě nemůže být řeč. Jsou plakátově jednoznačné, což nakonec platí i o básních, jejichž energie je po vzoru detektivky spotřebována pointou, nebo o básních postavených na jazykové hříčce, jejímž rozpoznáním (a případným oceněním) báseň končí, pokud vůbec začala. Autoři a autorky těchto básní si jejich společenskou funkci představují příliš vulgárně a dogmaticky: diktují správný názor, jemuž je báseň obalem, nosičem, lafetou. Avšak vedle této podoby poezie existují, na čemž se snad opět lze shodnout, básně, které se krom toho, že něco vyslovují, taky dějí – a podněcují čtenáře, aby ono předvedené dění po svém prožil, dokáže-li jak. Možná bychom tedy měli mluvit o intenzitě dění v té které básni, ale protože je to rovněž otázka interpretace, sotva se dobereme pevnějšího vymezení.
Jako obvykle zkusmou úvahu rozvrátí pomezní příklad. Čteme-li následující báseň Jiřího Dynky (uvádím ji v nepatrné autorově úpravě) ze sbírky naučná stezka olšanské hřbitovy (2010), váháme, máme-li se nechat otrávit závěrečným verzálkovým zvoláním (třebaže jako občané souhlasně přitakáme), nebo si báseň přečíst znovu a pak znovu…
VII (p. f. 2010 – podle selmy lagerlöfové)
VZKAZ VOZKY SMRTI:
až se lidé vzbudí o novoročním ránu
připomenou si nejprve co si přejí
v co doufají… a tu bych jim vzkázal
aby si nepřáli štěstí v lásce či úspěch
nebo dlouhý život anebo zdraví…
ale přál bych si aby se modlili:
STOP KAPITALISMU!
Byla by to krásná báseň-plakát, jaké se čtou na každém rohu, pokud by poslední verš představoval jedinou rovinu výpovědi – takže bychom se mohli odvážit ztotožnit hlas mluvčího s postojem autora. Jenomže co se tu tak přímočaře sděluje, je vzkazem vozky smrti, postavy stejnojmenné prózy Selmy Lagerlöfové. Ta zpracovala švédskou pověst o služebníku smrti, jímž se stává poslední zemřelý člověk roku (p. f. 2010 – vzpomínáte?), který v roce následujícím sprovází ze světa smrtelníky, dokud jej jiný poslední nebožtík roku nevystřídá. Ve světle těchto souvislostí – které nemusíme znát, ale autor dostatečně signalizuje, že na nich záleží –, se omšelé heslo „STOP KAPITALISMU!“ stává čímsi málem poprvé slyšeným, nepatřičně aktualizovaným, metafyzicky dotčeným: jestli už i sama Smrt má plné zuby kapitalismu… Zkrátka: čteme složitější, nejednoznačnější výpověď, než jak se zprvu zdálo.
Zatímco verše z kategorie citátů reprodukují maximy prověřené staletým opakováním jedné a téže zkušenosti, básně, které se dějí, přinejmenším dovolují, abyste ten či onen poznatek učinili (znovu) sami a přijali jej ne jako rozumnou volbu z katalogu názorů a myšlenek, ale jako živou skutečnost.
Popisování a dělání
Není snadné tuto hranici postihnout, protože i ona je vydána všanc čtenářově ochotě a schopnosti rozumět, prokazatelně však existuje. Je totiž rozdíl mezí tím, když do sebe slova z vůle autora šikovně a pro něj zálibně narážejí a produkují nečekané významové střety, a tím, kdy jejich střet vyvolává obraz, mentální vjem, který čtenáře ze světa pouhé představitelnosti vytrhne a proměněného jej konfrontuje se světem skutečným, obydleným jeho vlastními obavami, touhami a dilematy. Jinak řečeno, některá spojení slov zůstávají při vší obrazotvorné třaskavosti pouhými slovy, ornamentem, uzlem významů, jemuž se lze obdivovat, ale jehož působením stěží dojde k uskutečnění básně v jakémkoli slova smyslu.
V případech, kdy je tato hranice překročena, se to, co bylo zpočátku vnímáno jako jednorozměrná výpověď, nenadále rozvíjí do šíře i do hloubky a rýsuje perspektivu nové, svébytné skutečnosti. Bezděky, ale nanejvýš výstižně na tuto schopnost básně sdělovat i uskutečňovat upozorňují verše Jitky Bret Srbové: „jsem uvnitř verše / a možností je jako květů na jabloni“. Užitý přítomný čas ve spojení s určením místa („jsem ve verši“) umocňuje iluzi právě se dějící přítomnosti, jejímž popisem i produkcí báseň vlastně je. Obdobně v bezejmenné básni Vojtěcha Vacka popisuje její mluvčí, co dělá, přičemž to právě dělá: „Dotýkám se jablka / Je hrubé“. Báseň sama o sobě dotýkáním se jablka není, ale může tuto akci více či méně úspěšně performovat. V jiné básni, která je prvním číslem rukopisného cyklu, promítl Vacek jedno z témat (ne/artikulovanost) do struktury obrazů – mluvčí pozoruje „rýpací zobáky těžebních strojů / kterak ukusují kamennou masu kopců / jako by slovo po slově / artikulovaly pradávné tajemství krajiny“. Obě Vackovy básně jsou neseny údivem, přesněji řečeno – gestem údivu, které skýtá určité prozření. V intenzivnější podobě se obdobné gesto realizuje v bezejmenné básni v próze Miroslava Olšovského. Dalekosáhlý úžas nad samotnou existencí světa je tu vypsán v řadě rozvitých otázek, čím přesnějších, tím nehoráznějších, které, nemohou-li být zodpovězeny, demonstrují alespoň marnost samotného tázání a zpětně činí tazatelovu vlastní existenci o to palčivější. Jenomže: je-li možné položit otázku po tom, co možné není, nejsme už nemožnému na stopě?
Čas a perspektiva
Existují básně, které předvádějí jiný druh marnosti – usilují, ať vědomě nebo nevědomě, polapit čas. Snaha být práv zcela konkrétnímu okamžiku, prožívanému na konkrétním místě v průniku aktuálního vědomí a dosavadní zkušenosti, provází vpravdě titánské počínání Josefa Straky, který ve svých verších zachycuje fragmenty unikajícího života. Anebo viděno z opačné strany: performuje trvalou neukončenost dění, a to prostřednictvím něčeho tak ukončeného, jako je slovy potištěný papír. Překotnou registrací disparátních vjemů „teď a tady“ prostředkuje mluvčí Strakových básní samo plynutí času, jemuž se lze ubránit vždy jen dočasně a – paradoxně – splýváním s jeho tempem. Když nastolenou perspektivu domyslíme do důsledku, zdá se, že Strakův chodec neustálým pohybem uniká času, třebaže je to čas, co jej pohání kupředu – nespočívá právě v tom smysl jeho gesta, putovat, ale nikam nedoputovat? A není obdobně dočasnost existence nakonec tím nejtragičtějším životním faktem, jehož dosahu neunikne žádný člověk?
Báseň Kamila Boušky nadepsaná číslem 16 ze svazku Má vlast, který je součástí triptychu Dokumenty (2023), podává na první pohled nenápadný výjev ze života jedné domácnosti. Problém tkví v tom, že cokoli se o staré služce, na níž se domácí práce podepsaly revmatickými klouby, dovídáme, je nám sdělováno hlasem toho, kdo ji tajně pozoruje. A jako je tento mluvčí zaujatým pozorovatelem počínání staré služky, které jako by pro nás komentoval v přímém přenosu, jsme my čtenáři neméně zaujatými pozorovateli pozorovatelova pozorování staré služky. Co však zpočátku působilo jako projev soucitu jednoho člověka s druhým, obrací se v poněkud škodolibý projev majetnictví, které je za našeho tichého svědectví, z nějž se nyní stává voyeurství, nepokrytě deklarováno: „jak se mazlí se špínou ta stará šmudla / i vás by to napadlo kdybyste mohli / někoho takhle mít zatím bude stačit / když jí řeknu ať chodí častěji“. Teprve ve chvíli, kdy báseň dočítáme, obrací se naše pozornost od staré služky k tomu, kdo k nám promlouvá. Stali jsme se nedobrovolně přímými účastníky (nebo rovnou spolupachateli?) téměř přehlédnutelného ponížení staré ženy kýmsi, o kom nevíme téměř nic určitého. Zbývají opět otázky: Co když je tento znepokojivý portrét muže, který toho mnoho nemusí, a právě proto mnoho může, ve skutečnosti portrétem ženy? Gramatika rod mluvčího nespecifikuje. A kdo zasluhuje větší opovržení, ten, nebo ta, kdo k nám promlouval/a, nebo my sami, kteří jsme jemu/jí naslouchali? A je vůbec namístě kohokoli odsuzovat? Co jsme to vlastně prožili za situaci?
Co se stane?
Ať bylo dosud řečeno cokoli, ukazuje se, že rozhodující je rozumění, které není nikdy ukončeno. Rozumět básním předpokládá rozpoznat a realizovat pohyb, který provádějí, aby mohly být uskutečněny. Děje se tak zpravidla na úkor obvyklých způsobů vypovídání, které jsou odrazem obvyklého způsobu chápání, usuzování nebo sdílených pravidel jednání. Napíše-li Nela Bártová verše „daleko od těla / a ještě dál / od prozrazení tajemství, / které je jen mezi mnou“, zarazí se patrně většina čtenářů nad posledním veršem, jehož gramatická a syntaktická soudržnost se zdá být v pořádku, ale jehož významová spojitost je porušena, alespoň pokud jde o obvyklý význam spojky „mezi“. Přistoupíme-li na to, že Bártová neudělala chybu, ale vědomě usilovala vyjádřit se pomocí paradoxu, který zasahuje do základu řeči, otevíráme se gestům, jež ukazují k možnostem nemožného – ke střetu víry ve schopnost slov proměnit skutečnost s poznáním, že toho slova de facto schopná nejsou. I platnost tohoto zjištění je však otázkou perspektivy. Je-li poezie dějinami proher v zápasech o uskutečnění slova, proč si vždy nanovo nárokuje být vedle výpovědi i jednáním? Není to dostatečný důvod pro to, abychom hledali způsoby? Abychom si nemuseli opakovat rozhořčenou repliku jednoho z mluvčích básně Bohdana Chlíbce: „Takhle se ode mě nikdy nic nedozvíme“, která je koneckonců variací Schmitzeho veršů: „Prohlašuji na svou čest, / že sám se sebou / nemám nic společného.“
Je třeba dostat se k činu. Koná autor, koná čtenář, poezie je neustálé konání, poháněné vírou, že když se věc vykoná dostatečně, důrazně a přesně, něco se přece musí stát.
Autor je literární kritik.