V posledních letech vychází najevo, že Dánsko v druhé polovině minulého století významně pošlapávalo lidská práva Inuitů a zejména Inuitek. Severská země stojí před nutností vypořádat se s násilným převážením grónských dětí na své území či nucenými sterilizacemi inuitských žen.
Na přelomu roku obletěla svět zpráva, že v letech 1966 až 1970 nechala dánská vláda více než čtyřem tisícům grónských žen protiprávně zavést nitroděložní tělísko. Před několika lety se zase na veřejnost dostaly informace o experimentálním přestěhování inuitských dětí do Dánska, které dopadlo katastrofálně. Zatímco ve Skandinávii tyto události plní stránky novin, česká média je zmiňují jen okrajově. Přitom my sami máme se snahou o vymazání něčí identity velké zkušenosti a stále nejsme s procesem vyrovnávání se s minulostí u konce.
Experiment s dětmi
První lidé osídlili Grónsko již 2500 let před naším letopočtem. Počátkem 17. století si na ostrov začal dělat zálusk dánsko-norský král Kristián XI., jenž vyslal k jeho břehům mnoho, většinou neúspěšných výprav, dalších sto let ostrov kontrolovalo několik inuitských skupin. V roce 1721 byla do Grónska poslána obchodně-misijní expedice Hanse Egedeho, který začal v zemi šířit křesťanství, v čemž mu pomáhali i Moravští bratři, příslušníci církve, kterou v Horní Lužici založili evangelíci ze severu Moravy. Právě jeden z nich, Kristián David, spoluzaložil osadu Noorlit, součást dnešního Nuuku. Grónsko se dostalo fakticky pod dánskou nadvládu. Gróňané směli obchodovat pouze s Královskou grónskou obchodní společností, ostrovu vládli dánští inspektoři, kteří zakázali svým úředníkům sňatky s domorodými obyvateli či zamezovali urbanizaci inuitských osad. Na cukr nebo kávu byly uvaleny velké přirážky, jež měly udržet Inuity u jejich náročné práce, daleko od evropského stylu života. O tom, jak kolonizátoři vnímali domorodé obyvatelstvo, svědčí i argumentace misionáře Rudolpha Lassena, který se roku 1795 zastával smíšených sňatků, neboť z nich vycházejí děti užitečné „pro zemi a obchod“.
Dánsko si i přes emancipační snahy Inuitů a Inuitek svou kolonii hlídalo a drželo ji ve velké izolaci, kterou přerušila až druhá světová válka. Po okupaci Dánska nacistickými vojsky ztratila koruna nad ostrovem moc a 8. dubna 1941 Grónsko obsadily Spojené státy, které chtěly nacistům zabránit udělat si z ostrova základnu. Po válce již nechtělo být Grónsko pouhou kolonií, což vyvrcholilo v roce 1953 povýšením na kraj – Amt, a Gróňané tak získali dánské občanství.
Zhruba zde začíná příběh, který se píše až do dnešních dní. Dánové tehdy změnili přístup k domorodému obyvatelstvu – v úředních záležitostech byla prosazována dánština a vyšší vzdělání bylo možné získat jen v Dánsku. Roku 1951 byl vypracován projekt na převezení dvou desítek grónských dětí do Dánska, jejich převýchovu a návrat do Grónska, kde se měly stát novou inteligencí a vládnoucí třídou. Mělo se jednat o inteligentní sirotky okolo šesti let, vybrané kněžími a řediteli škol. Ti však nemohli najít dostatek dětí splňujících tyto požadavky – z dvaadvaceti odvezených dětí bylo nakonec sirotků pouze šest, ostatní byly často z chudých a neúplných rodin.
V květnu 1951 děti dorazily do Kodaně a okamžitě byly převezeny do tábora ve Fedgaardenu, kde zůstaly do konce léta kvůli strachu z neznámých nemocí. Po roce výuky dánštiny byly odvezeny zpět do Grónska, kde měly být vychovávány v dánském sirotčinci. Jeho stavba se však opozdila a šestnáct dětí muselo zůstat v Kodani ještě další půlrok. Šest z nich adoptovaly dánské rodiny. Ani konečný návrat do Grónska nebyl pozitivní – děti skončily téměř kompletně odstřiženy od svého domovského světa. Během intenzivní výuky zapomněly grónštinu, byly umístěny do dánské školy a Dánové i Inuité je vnímali jako cizince.
Ze sirotčince děti odešly v patnácti letech, poslední z nich dveře ústavu opustilo v roce 1960. Téměř všechny se vrátily do Dánska, pouze šest z nich dožilo v Grónsku. Šťastný život je však nečekal. Jen třem se podařilo získat akademický titul, šesti odborné vzdělání a sedm z nich ve vzdělávání vůbec nepokračovalo. Přibližně polovina se potýkala se závislostí na alkoholu a jiných návykových látkách, s duševními chorobami, pokusy o sebevraždu, hospitalizací, bezdomovectvím a vykořeněností. Mnoho z nich skončilo mimo trh práce. Podobné pokusy, tentokrát již s návratem do rodin, se opakovaly i v šedesátých a sedmdesátých letech a opět s negativními dopady.
Více než polovina z první skupiny dětí zemřela před dosažením sedmdesáti let. Poté, co v devadesátých letech díky svědectví jedné z obětí, Helene Thiesen, vyšly události na povrch, se za spoluúčast na tomto sociálním experimentu omluvil dánský Červený kříž a v roce 2005 i dánská pobočka organizace Save the Children. Vyšetřování bohužel ukázalo, že mnoho dokumentů někdo úmyslně zničil. V prosinci 2020 se dánská premiérka Mette Frederiksen omluvila: „To, co se stalo, nemůžeme změnit. Můžeme však převzít odpovědnost a omluvit se těm, o které jsme se měli postarat, ale neudělali jsme to.“ O dva roky později vyplatila dánská vláda zbývajícím šesti obětem kompenzaci v přepočtu asi 850 tisíc českých korun.
Sterilizace Grónska
V letech 1966 až 1970 provedla dánská vláda další pokus o vymazání identity Inuitů, když bylo čtyřem a půl tisícům grónských žen zavedeno nitroděložní tělísko. Vše probíhalo bez jejich souhlasu, mnohé ještě nebyly sexuálně aktivní (některým bylo jen třináct let) a na zákrok je přímo ze školy poslali jejich učitelé. Řada z nich uvedla, že neobdržely řádné informace a neměly možnost odmítnout.
Porodnost v Grónsku se v důsledku této kampaně snížila na polovinu. Vše vyšlo najevo v roce 2017 po svědectví grónské psycholožky Naji Lyberth, která byla jednou z obětí. Byla ustanovena grónsko-dánská vyšetřovací komise, složená pouze z žen, která má do roku 2025 podat kompletní zprávu o dánské kontrole porodnosti na území Grónska a v dánských školách s grónskými studentkami.
Naja Lyberth ve svém boji pokračuje a věří, že Dánsko za své činy ponese odpovědnost. V říjnu 2023 bylo jí a dalším 66 ženám vyplaceno 300 tisíc dánských korun jako odškodné. Mnohé grónské političky a politici však žádají víc než pouhé finanční odškodnění: „Musíme tomu přijít na kloub a zajistit, aby už žádné další příběhy nebyly pohřbeny. Musíme skoncovat s každou politikou, která ženy zbavuje odpovědnosti a znemožňuje jim rozhodovat o vlastním těle,“ řekla grónská ministryně financí a genderové rovnosti Naaja H. Nathanielsen. Bývalý grónský premiér Hans Enoksen se nechal slyšet, že věc skončí u Evropského soudu pro lidská práva. Dánská premiérka komunikuje mnohem opatrněji s ohledem na dobré grónsko-dánské vztahy.
Grónsko v roce 1979 získalo částečnou samostatnost, má vlastní parlament a vládu. Dánsko má na starosti obranu a částečně i zahraniční záležitosti, v roce 2009 ale ztratilo moc nad grónskými přírodními zdroji. Pro současnou vládu levicových separatistů a umírněnějších sociálních demokratů jsou tyto události dalším z důvodů, proč usilovat o úplnou nezávislost na kolonizátorské zemi.
Česká paralela
Dánsko stojí před náročnou výzvou. Musí potlačit dlouho protežovaný diskurs, v němž pokládá svou kolonizaci ve srovnání s jinými koloniálními mocnostmi za „jinou“ či „dobře míněnou“. Je otázka, zda se to dánským politikům a političkám povede, z reakcí ministerské předsedkyně to ale zatím vypadá, že jsou na dobré cestě.
Česka se tyto problémy zdánlivě netýkají, ale i u nás byly tisíce romských žen mezi lety 1966 a 2010 nuceně sterilizovány, na což dlouhodobě upozorňovaly lidskoprávní organizace včetně Charty 77, OSN a Rady Evropy. Díky dlouhodobé práci zejména sociální pracovnice Eleny Gorolové se povedlo situaci alespoň částečně napravit v roce 2021, kdy Poslanecká sněmovna umožnila požádat o odškodné do výše 300 tisíc korun. Ženám, které byly donuceny tento zákrok podstoupit na Slovensku, se však odškodnění dosud nedostalo.
Aby národ dokázal určit svou pozici v dnešním světě, musí se nejprve vyrovnat se svou minulostí. To vyžaduje odbornou debatu oproštěnou od emocí, empatii a zejména odvahu k omluvě. Pak teprve společnost přestane být svázána historickými dogmaty a „pohádkami o nevinném národu“ a může se stát sebevědomou skupinou obyvatel, která právě díky zkušenostem svých předků dokáže předcházet chybám a dělat věci lépe.
Autor studuje historii.