Příliš mnoho klidu?

Kamera sleduje zevnitř vozidla stojícího na křižovatce přední sklo, po kterém s vrzáním přejíždí mycí kartáč. Tuto scénu, zachycující moment zcela všednodenní, ale přesto naplněný zvláštní bezmocí, uvidíme ještě několikrát. Hrdina nového snímku Michala Hogenauera Noční klid má život nalinkovaný v pravidelných trajektoriích, jak naznačují takřka totožné záběry – ať už zachycují situa­ci, kdy mu kdosi proti jeho vůli čistí sklo, či pravidelnou zastávku na červené před dveřmi nočního klubu. Ale v druhém Hogenauerově celovečerním filmu je od začátku jasné, že za každou z těchto zdánlivě běžných chvilek se hromadí tenze.

Kdo je tady nepřítel?

Protagonista, pojmenovaný prostě M., sice má partnerku, ale nežijí ve společném bytě. Značnou část vztahu prožívají po telefonu, z interiéru jejich bytů i povahy konverzací je zřejmé, že jsou dobře situovaní. A že jejich vztah působí spíše jako formální záležitost než něco, co by oba naplňovalo. Navíc hned od úvodní scény protagonistu sžírá neklid. Na letišti se potkal s cizincem, jenž ho vylekal podivnou, anglicky pronesenou větou, a od té chvíle má pocit, že mu hrozí nebezpečí. Objevují se zneklidňující indicie: kdosi zkoušel vylomit domovní dveře, na chodníku hrdina objeví rozbitou lahev, která nepůsobí, že by byla od limonády, a po návratu do bytu nalezne otevřené okno, které zcela jistě zavíral.

Michal Hogenauer se ve své tvorbě zjevně inspiruje poetikou německého režiséra Michaela Hanekeho. Už od hodinového studentského filmu Tambylles (2011), který pojednává o mladistvém vrahovi, se podobně jako Haneke zaobírá násilím ve společnosti. A své chladné, pozorovatelské, analytické snímky staví na relativně dlouhých, často statických záběrech, v nichž mnohdy napětí narůstá jen díky úhlu pohledu kamery či nesouladu obrazu a zvuku. Tambylles byl natočen takřka dokumentárním stylem, celovečerní prvotina Tiché doteky (2019) se inspirovala skutečnou náboženskou sektou Dvanáct kmenů, která působila i na našem území. V novince Noční klid režisér zpracovává dosud nejvšednější a nejuniverzálnější téma. Nebezpečí, které v průběhu snímku narůstá, tentokrát nemá jasnou příčinu. A je jen otázka, nakolik sídlí v protagonistově mysli a nakolik jde o reálný problém.

Paranoia se stává normou

Noční klid má ambice odkrývat tenze v současné společnosti, aniž by jim dával jasná jména a nálepky. Snaží se o co nejobecnější výpověď o době protkané nejistotami, o době, v níž paranoia není diagnózou, ale běžným pocitem čím dál většího množství lidí. Hogenauerovi se daří budovat atmosféru v často bezeslovných scénách, v nichž hrdina míří vozem z práce či do práce. Jedním z vrcholných momentů je v tomto ohledu telefonát se sípajícím, zjevně nemocným či zraněným otcem – hrdina potřebuje jet úplně jinam, řeší dopravní situaci, napětí mezitím graduje.

Hogenauer poměrně suverénně mísí thrillerové situace s bezdějovými okamžiky, v nichž jen pulsuje elektronická hudba. O poznání méně sebejistě působí některé dialogy i herecké výkony a také vykreslení hlavní postavy – ta se stává až příliš modelovým nositelem některých myšlenek díla. Noční klid se tak řadí k množství tuzemských počinů mladé filmařské generace, jež se inspirují známými festivalovými trendy, ale v realizaci zůstávají na půli cesty.

Zmiňovaná Hanekeho tvorba stojí na milimetrové přesnosti, s níž je divák veden nečekanými zákruty zápletky k nejednoznačným koncům. Hogenauer se pokouší o podobně znepokojivé obrazy. Jistě lze ocenit režijní úsilí o až klinicky chladný, nesentimentální průzkum psychiky svého protagonisty i snahu najít za hrdinovým profilem obecnější, celospolečenská témata. Jenže jak se snímek blíží ke konci a drobné tenze se vrší do bodu, v němž začínáme tušit, že přijdou radikální řešení, láme se do podoby solidně vystavěného artového thrilleru, který však až příliš prvoplánově pojmenovává některé úzkosti dnešní anonymizované a korporátní doby. Scénář Marka Šindelky a Václava Kadrnky, který měl původně film i natočit, je místy zbytečně doslovný, jakkoli to úsporná Hogenauerova režie umí mnohdy zahladit. Noční klid se vyhýbá laciným šokům, u nichž končí ti horší imitátoři podobných trendů světové kinematografie. Ale navzdory své zjevné touze o maximální znejistění diváka zůstává až příliš klidným dílem.