Problém dobrého komunisty

Spisovatel a publicista Pavel Kosatík vydal v minulosti více životopisných knih, biografie nazvaná Zápasy slepého muže se od nich ale v něčem přece jen trochu liší. Předmětem zájmu totiž není proslulá osobnost typu T. G. Masaryka, Pavla Kohouta, Ferdinanda Peroutky nebo Věry Čáslavské, ale Klement Lukeš, muž, který byl zcela zásadní postavou českého disentu a samizdatu, a také důležitým – i když spíše vedlejším – aktérem dějin československého komunismu. Jeho příběh po roce 1989 nikdy nevešel ve všeobecnou známost, i když by si to jistě zasloužil. A určitě ne proto, že Lukeš byl od dětství nevidomý.

Diagnóza doby

Autor na sotva dvousetstránkové knize pracoval již od roku 1995. Proč tak dlouho, v doslovu pouze naznačuje: život Klementa Lukeše vnímá jako zapeklitý problém, v němž se specificky odráží složitá historie českého (anti)komunismu. Jeho řešení si tedy zřejmě žádalo časový odstup, a titul tak vyšel až 23 let po protagonistově smrti. Když je řeč o odstupu, je namístě poznamenat, že Kosatík o Lukešovi píše takřka výhradně jako o „Klémovi“, jak mu říkali přátelé. Můžeme to brát jako životopiscovu deklaraci důvěrného vztahu, ale jelikož se o něm jinak mnoho nedozvíme, vyznívá hypokoristikum poněkud zvláštně.

Nejdůležitější ovšem je, jaký problém na pozadí Lukešova činorodého života autor rozplétá, a tím není nic menšího než kazuis­tika ­člověka, který pár let po válce vstoupil do KSČ, v padesátých letech se projevoval jako revizionista, na začátku šedesátých let byl ze strany vyloučen za titoistickou úchylku a krátce vězněn jako hlava projugoslávského protistátního spiknutí, v roce 1968 byl rehabilitován, dva roky nato musel stranu opět opustit a později patřil mezi nejaktivnější lidi v českém disentu. O tom, že podobných osudů nebylo zrovna málo, svědčí vysoký počet někdejších stalinských práčat – a pozdějších reformních komunistů – mezi prvosignatáři Charty 77. Lukešův život je tak příkladem sui generis, ale zároveň na něm lze ilustrovat diagnózu doby, jež některé kované komunisty dovedla až k aktivnímu odporu vůči vládnoucí ideologii.

Laciný antikomunismus, který má v Česku od devadesátých let masové zastání, kupodivu vůbec nekorelující s většinovým mlčením v době normalizace, zpravidla takovou trajektorii interpretuje jako pozdní kajícnost za hříchy mládí. Často se tím shazuje aktivita levicově smýšlejících osob v disentu, která nabourává černobílý diskurs, jenž si neví rady se skutečností, že proti komunistické diktatuře se bojovalo i z těchto pozic. Páchání zla se vykupuje konáním dobra, tak jednoduché to prý je. Jenže jednání řady mladých komunistů nelze jednoduše vysvětlit jako vědomé přitakání zlu a mnozí z nich svůj vývoj od KSČ k Chartě 77 zpětně dokázali interpretovat jako kontinuum. V některých případech to byl jistě alibismus, ale častěji šlo o poctivou reflexi uhlířské víry, v níž nejprve nebylo místo pro pochyby, které ohrožovaly revoluci („radši se mýlit se stranou než mít pravdu proti straně“). Jak ve svých pamětech píše Arthur Koestler, každý komunista v sobě měl ve třicátých letech v Sovětském svazu „vnitřního komisaře“, a na tom se nic nezměnilo ani v Československu let padesátých. Jak tedy podle Kosatíka vypadala cesta Klementa Lukeše od komunisty k disidentovi?

Čas víry a čas odpadlictví

Klement Lukeš se narodil v chudé ­rodině v jihomoravských Rakvicích a od mládí vzdo­­roval svému zrakovému znevýhodnění způsobem, který okolí vyrážel dech (jezdil na­příklad po vesnici na kole). Hypertrofovaná dětská zvídavost u něj postupně vyústila v intenzivní zájem o politiku a literaturu, handicap dorovnával fenomenální pamětí a veškerou snahu směřoval k tomu, aby se vyhnul předurčení k manuální práci (vyučil se košíkářem). Jeho cesta tedy brzy vedla do Prahy, kde si, ač neměl maturitu, vydobyl možnost studovat na Vysoké škole politické a sociální. Univerzity tehdy připomínaly politické debatní kluby a Lukeš si v nich pod vlivem charismatických učitelů a předválečných komunistů s odbojovou a ilegální minulostí brzy vybral vlastní směr. Stejně jako řada jiných měl pocit, že je součástí revoluční avantgardy, která celou zemi vede vstříc lepším zítřkům. Spíš než studia ho přitahovala agitace, takže veškerou energii namířil k práci pro KSČ, což po únoru 1948 mimo jiné znamenalo sekundovat u čistek akčních výborů na vysokých školách. Ty sice sám nevedl ani ne­­inicioval, ale zároveň se od nich nedistancoval. Doplňoval si vzdělání v marxismu­-leninismu a brzy patřil k nejvýraznějším mladým stranickým intelektuálům, což ho navedlo k práci aparátčíka a nakonec „školitele školitelů“ na ideologickém úseku.

Pochybnosti na sebe ovšem nenechaly dlouho čekat, první se ozývaly už v době procesů s otevřeně antisemitským akcentem, pro nějž ani při nejlepší vůli nešlo nalézt oporu v marxismu. Následovalo maďarské povstání proti sovětské okupaci v roce 1956 a vše kulminovalo v roce 1961, kdy byl Lukeš označen za vůdce protistátní projugoslávské skupiny a uvězněn. Nutno dodat, že procital o něco rychleji než jeho straničtí souputníci, s nimiž se později sešel v Chartě. Dost dobře nedokázal krotit vlastní kritické myšlení, což znamenalo přímou cestu k revizionismu. Lukeš se do KSČ nakrátko vrátil v roce 1968, ale jeho stanoviska už nutně opouštěla vykolíkovaný prostor jedné ne­­omylné strany a směřovala spíše k pluralismu. „Obnovení pořádku“ ho vedlo do řad teprve se rodícího disentu, přičemž aktivním odpůrcem režimu zůstal až do jeho konce v roce 1989, za což si vysloužil v podstatě neustálý dohled StB.

Kdopak to mluví?

Období disentu a Lukešovy neúnavné práce na poli samizdatu se Kosatík bohužel věnuje jen málo, snad s předpokladem, že důležitější je analyzovat pohnutky, které ho vedly do komunistického hnutí i k jeho opuštění. Je to ale opravdu takový rébus, uvědomíme­-li si, že předváleční komunisté skutečně projevovali nebývalou odvahu v bojích za pronásledované, vedoucí často až k sebeobětování? Je tak těžké uvěřit tomu, že komunističtí veteráni byli po druhé světové válce pro velkou část Lukešovy generace následováníhodným vzorem? Ale především, dá se lidský život zúžit pouze na jeho politickou dimenzi?

Kosatíkovi se bezpochyby podařilo napsat pozoruhodnou biografii, výsledný dojem nicméně kazí její selektivní časové rozvržení a především zvolená metoda práce s prameny – není zcela jasné, odkud pocházejí často autoritativní proklamace Lukešových dobových postojů. Řada pasáží tak působí jako Lukešova introspekce, i když jsou psány v třetí osobě. Vzhledem k tomu, že kniha postrádá poznámkový aparát, čtenář se může jen domýšlet, kdy jde o hlas samotného protagonisty (Kosatík měl k dispozici rukopis Lukešových nedokončených vzpomínek a v druhé půlce devadesátých let s ním často diskutoval) a kdy o výsledky zkoumání a porovnávání různých pramenů. V každém případě se jedná o velmi sugestivní přístup – čtenář má chvílemi pocit, že je konfrontován přímo s Lukešem. Biografická práce by nicméně neměla spočívat v pouhém reprodukování a občasné kontextualizaci názorů zkoumané osobnosti. Mohla by je někdy také rozporovat.