Neustále si s někým něco vyměňujeme, aniž bychom si toho všimli. Vydechnuté molekuly vzduchu za chvíli vdechne někdo jiný. Naše šaty i těla se na okrajích proměňují v prach a ten padá na kolemjdoucí. A to všechno jsou ještě staré dobré hmotné věci. I to, co si člověk pomyslí a vysloví, letí dál. Jedna myšlenka se přelévá z mysli do mysli, do úst nebo do písmen a proměňuje se k nepoznání. „Vše, co bylo prožíváno přímo, se vzdálilo v reprezentaci,“ napsal kdysi Guy Debord do první teze Společnosti spektáklu. Je to pravda, jedna z mnoha.
Vyprávění o velšském mladíkovi, z nějž vyrostl rytíř Perceval (nebo Parzival, chcete-li), který viděl (svatý) grál a v některých verzích ho i získal, bylo v pozdějším středověku oblíbené všude tam, kde se uchytily příběhy o rytířích krále Artuše. Všelijaké přesýpání, prosívání a přivlastňování cizích myšlenek a zkušeností lze prohlásit za jeho hlavní téma.
Německá verze románu od Wolframa z Eschenbachu už se tímhle sloupkem mihla (v A2 č. 3/2019); ta původní je francouzská a pochází od Chrétiena de Troyes a existovaly ještě mnohé další. V té Chrétienově stojí na začátku příběhu nepojmenovaný velšský mladík, „syn ovdovělé paní“, který žije s matkou v pustém lese a jednoho dne vyráží z domu. Vypravěč nám říká, že mířil za matčinými poddanými, podívat se, jak pracují, ale nedojel za nimi. Namísto toho si v houští pro radost pohazoval klackem – oštěpem. A stalo se, že lesem projíždělo pět rytířů, jejich zbroje a zbraně se třely o sebe, kov o kov. Chlapec rytíře zprvu nevidí. Vnímá jen hluk a interpretuje ho jako signál nebezpečí. Pochopitelně dostává strach a sahá po převzaté, vštípené myšlence: „Na mou duši, moje paní matka mluvila pravdu, když mi řekla, že ďáblové jsou to nejstrašnější, co ve světě je! A pro poučení mi řekla, že se má člověk poznačit znamením kříže, aby je překonal. Ale já na to nedbám! A nebudu se křižovat. Namísto toho přetáhnu toho nejsilnějšího z nich jedním z oštěpů, které mám s sebou. Věřím, že pak už se ke mně žádný z nich ani nepřiblíží.“ Hluk znamená potíže, potíže přicházejí od ďábla, ohrožení má nadzemský, spirituální rozměr.
Chlapec vystupuje z houští se zbraní v ruce. Civí na pompézně vystrojené rytíře a mění názor: „Ach, díky Pánu Bohu! Před sebou teď vidím anděly! A vpravdě jsem hrozně zhřešil a dopustil se velké chyby, když jsem řekl, že jsou to ďáblové.“ Toho nejvznešenějšího z přijíždějících rytířů chlapec hned prohlásí za Boha. Buď jsme v pekle, anebo v nebi. Lidé, kteří chodí po zemi a jezdí na koních, nosí zbraně a zabíjejí jiné lidi, se mezitím někam ztratili.
K přehodnocení názoru vedl chlapce pohled, který v něm vznítil touhu. „Jste krásnější než Bůh,“ vyznává se nakonec před prvním z jezdců. „Přeju si, abych mohl být také takový jako vy. Stejným způsobem udělaný a stejně zářivý.“ Chlapec z periferní pustiny chce být stejně svalnatý a hranatý jako tito muži přišlí zvenčí. Chce vlastnit zbroj, zohýbané plechy a kvalitně vyčiněnou, nabarvenou kůži. Chce jezdit na silném válečném oři, ne na koníkovi vhodném leda tak do lesa. Proti vůli matky (která ovdověla právě proto, že její muž byl rytířem a po rytířsku padl) také nakonec prosadí svou a vyjíždí do světa. Matka mu klade na srdce: „Mluv s ušlechtilými muži a vyhledávej jejich společnost, protože ušlechtilý člověk svému druhu nikdy nedá falešnou radu.“ Jenže jak se pozná ta ušlechtilost? Matka říká, že podle jména. Tedy podle dalšího ohebného znaku. Chlapec na své cestě mnohokrát všelijak zkroutí podobná poučení, aby si udělal dobře. Když spatří krásný stan a spící dívku uvnitř, vstoupí bez váhání dál; matka mu přece kladla na srdce, že takhle krásné bývají jen kostely, a byl by hřích do kostela nevstoupit, když už ho člověk potká…
Všichni se jako velšský mladík prodíráme mezi blyštivými a nabarvenými plechy, obrazně i doslova. Tolik objektů převzaté touhy je kolem nás. Nasycený roztok více či méně hmotných reprezentací, ve kterém je pořád těžší se nadechnout.
Percevalův příběh vede od užívání všelijakých myšlenek k nepochopitelnému divu grálu – zlaté mísy ozářené světlem překonávajícím světlo svic. Mísu nese dívka napříč hodovní síní tajuplného hradu z komnaty do komnaty. A mladík není schopen zeptat se, proč to dělá a kdo bude z mísy obsloužen. Tohle mlčení také svede na cizí radu. Ale po celý zbytek příběhu bude usilovně pracovat na tom, aby toto své mlčení pochopil a dal mu smysl.
Autor je komparatista.