Symbol s lidskou tváří

Nejpříznačnější scéna dokumentu Všichni lidé budou bratři se netýká Alexandra Dubčeka, ale mnohem jednoznačnější osobnosti československých dějin – Jana Palacha. Zachycuje vystavení obvazu, kterým byl Palach ošetřen, a vlajky, kterou bylo přikryto jeho tělo. Historik, který tyto objekty prezentuje v kostele, přitom říká, že nechce, aby se z nich staly „svaté ostatky“; je to prý „důležitý symbol, ale symbolu se nesmíme klanět“. K Palachovi film Roberta Kirchhoffa zabloudí jen na skok, když se ohlíží za náladou roku 1968. Zároveň je to ale důležitá odbočka, protože Palach dnes v podstatě představuje lidský osud, který stačil zatuhnout do podoby jednoznačně srozumitelného příběhu a významu. Kirchhoff si ale naopak vybral jako téma svého dokumentu Dubčeka právě proto, že jeho osobnost dodnes nevnímáme uniformně, ale vedeme o ní dalekosáhlé spory. A ty jsou skutečným tématem filmu.

Otisky dějin v dnešku

Kirchhoff se věnuje historickým dokumentům dlouhodobě, ale v žádném z nich se nesnaží evokovat dobu, o níž jeho díla pojednávají. Naopak, zajímají ho stopy, které historie zanechala v současnosti. Ve snímku Díra v hlavě (2016), zacíleném na romský holokaust, zkoumá, jak viditelné jsou poměrně nedávné krutosti v současné společnosti, a odhaluje, jaké konkrétní stopy po nich zůstaly na tělech přeživších nebo v krajině. Všichni lidé budou bratři nemá tak vyhrocené téma, ale o to lépe Kirchhoff vystihuje rozptýlenost Dubčekova odkazu do plejády dílčích kontextů. Film ukazuje, jak se na Dubčeka vzpomíná v Kyrgyzstánu, kde se svými rodiči strávil dětství, zmiňuje jeho zranění, které utrpěl jako mladík na konci druhé světové války, reflektuje jeho roli stranického pohlavára a osobnosti spojené s rokem 1968, sleduje jeho krátké působení ve funkci velvyslance v Turecku i úděl zaměstnance Západoslovenských státních lesů během normalizace a konečně návrat do politiky po listopadu 1989. Nejde mu přitom o sevření všech peripetií Dubčekova života do jednotícího narativu. Film naopak těží právě z neukotvenosti a rozptýlenosti Dubčekovy osobnosti. Kirchhoffova novinka do jisté míry pojednává právě o procesech stabilizace dějin, o tom, jak je různí lidé interpretují, a o zájmech, které tím sledují.

Modla i zbraň

Dokument je složený ze vzpomínek, jež jsou mnohdy banální, nespolehlivé či přímo vylhané. Autor knihy o Dubčekovi si nedokáže vybavit události, které popisuje ve svém textu, setkání několika publicistů u vína zase končí tím, že jeden z nich obviní svého kolegu, že na něj donášel bezpečnostním složkám. Všichni lidé budou bratři ale není jen připomínka toho, že historie je konstrukt. Dubčekovský kaleidoskop nás zároveň zavádí do různých souvislostí, jež odkazují na nevyřešené problémy minulosti i na rodící se konflikty dneška. Kromě lidí, kteří na Dubčeka vzpomínají, totiž Kirchhoff dal prostor i osobnostem – například Karlu Vachkovi nebo Alexandru Vondrovi –, které se různým způsobem pokusily interpretovat a hodnotit jeho význam či morální profil. Výsledkem je ale jen rozptýlený mnohohlas, pro nějž často platí známá poučka, že to, co Petr říká na adresu Pavla, vypovídá víc o Petrovi než o Pavlovi.

Některé momenty jsou absurdně komické, jiné naopak mrazivé. Zejména závěr, kdy se do filmu vkrade současný slovenský extremismus, ukazuje další důležitý rozměr tohoto dubčekovského ohledávání. Zmocňování se historie v sobě vždycky zahrnuje násilí, které míří nejen do minulosti, ale hlavně do přítomnosti. Vlajka, kterou byl přikryt Jan Palach, není jen modla, ale také zbraň.

Autor je spolupracovník redakce.