Mezi nostalgií a hororem

Na pozadí psychedelické projekce, která by mohla patřit do filmu Kennetha Angera, se pohybuje hypnagogický přízrak se strašidelným půvabem operní pěvkyně Rebekah Del Rio z Lynchova filmu Mullholand Drive. Zastřený, zkreslený vokál jako by uvízl mezi dvěma rušícími se rozhlasovými frekvencemi, z nichž se vynořují jednoduché melodie reverbované kytary. „V pubertě jsme se pořád dívali na filmy. Jediné, co mě zajímalo, byla filmová škola,“ říká v jednom z rozhovorů Patrick Flegel, stojící za projektem Cindy Lee, v němž kromě skládání písní a zpěvu obstarává také dragové ztvárnění popové divy hasnoucí pod tíhou šoubyznysu.

Mimo dohled médií

Nezasvěcené může první setkání s nejnovějším albem Cindy Lee, nazvaným Diamond Jubilee, zarazit. Jak je možné, že nahrávka, která na Pitchforku získala rekordních 9,1 bodu z deseti (a umístila se tak za desku Fetch the Bolt Cutters od Fiony Apple), není dostupná na běžném streamingu, včetně platforem jako Bandcamp?

Investigativní práce vede na stránku geocities.ws/ccqsk. Pod velkým nápisem „Bizarre Life“ visí přebal desky s vybledlou barevnou fotografií obilného terminálu kdesi v kanadské Albertě, na níž je dokreslená sedící postava s modrým mikádem. Vedle odkazu na YouTube se nachází link na úložiště, kde se dá nahrávka stáhnout. O kousek níž, pod spoustou poblikávajících gifů, je drobným neonově modrým písmem napsáno: „Výkonný ředitel Spotify je zloděj a válečná svině. Ukradl rockerům sto milionů eur a investoval je do ‚Helsingu‘. ‚Helsing‘ je společnost vyvíjející umělou inteligenci pro armádu.“

Způsob distribuce Diamond Jubilee je v době, kdy podle údajů Recording Industry Association of America (RIAA) až 84 procent příjmů z hudby jde právě přes Spotify (jež umělcům a umělkyním s méně než tisícem poslechů ročně neodvádí tantiémy), poměrně výmluvným stanoviskem. Dodejme, že zmíněná recenze na Pitchforku drasticky navýšila prodeje lístků na koncerty jarního turné Cindy Lee. Se zajímavým postřehem tehdy přišla americká stanice NPR, která o letošním úspěchu tohoto DIY projektu hovořila jako o vítězství hudební kritiky a důkazu o její důležitosti. Ačkoliv se takové tvrzení může zdát nadnesené, je to přece jen lehké povzbuzení. Ukazuje se totiž, že „streamingový realismus“ má i svá slepá místa a že ani dnes není od věci uvažovat nad alternativními formami distribuce hudby.

Mluvit o vítězství publicistiky v souvislosti se Cindy Lee, která je známá svou skepsí k hudební žurnalistice, je nicméně paradoxní. Na redditovém účtu Realistik Studios, jehož prostřednictvím odpovídá na dotazy svých fanoušků a fanynek, Flegel dokonce označil hudební kritiku za „vedlejší produkt“, „parazita“ a pouhý „stín věcí, které jsou skutečné a smysluplné“. V současnosti se hudebník stáhl z mediálního prostoru a rozhovory poskytuje jen zřídka. Ostatně i o společném projektu Patricka Flegela a Morgan Cook s názvem Androgynous Mind v roce 2012, na nějž Cindy Lee navazuje, je informací poskrovnu. A když už, tak je najdeme v archivech nepříliš známých webzinů, internetových blogů nebo právě v uzavřených redditových vláknech.

Pryč z nudlového bistra

Důvody obratu k DIY tvorbě i sebeprezentaci lze u Flegela hledat ve zkušenosti s rychlým vzestupem a následným pádem skupiny Women. Tu založil v roce 2007 spolu se svým bratrem Mattem Flegelem, Christopherem Reimerem a Mikem Wallacem a její první nahrávky prý vzešly z tísnivé atmosféry úmorných zim v západokanadském městě Calgary. Eponymní debut a následující album Public Strain (2010) výrazně čerpaly z odkazu no wave a mísily noise, drone, popové postupy a existenciální texty. Skupina se dočkala jak pochvalného hodnocení, včetně zmínek o jedné z nejdůležitějších kanadských rockových kapel desetiletí, tak příměrů naznačujících, že jde o odvar Beach Boys nebo o rockové Animal Collective. Samotní hudebníci o kapele napůl sarkasticky mluvili jako o „thrashi futuristického umění“ nebo „nudlovém bistru“.

Čtveřice působila pod patronátem kanadského labelu Flemish Eye, který vydával desky také pozdějším odnožím Women, jakou byla skupina Viet Cong (později kvůli kontroverznímu názvu přejmenovaná na Pre­occupations), nebo posmrtné kompilace z tvorby kytaristy Christophera Reimera, který zemřel na selhání srdce krátce po rozpadu kapely v roce 2010. Konci Women předcházela násilná potyčka mezi členy kapely během jednoho z koncertů a po rozpuštění skupiny následovalo Flegelovo psychické zhroucení. Na další, udržitelnější hudební cestu se rozhodl vydat pod jménem Cindy Lee v projektu spojujícím estetiku drag performance s inspirací japonským filmem šedesátých a sedmdesátých let, hvězdami typu Faye Dunaway nebo Karen Carpenter i newyorským výtvarným undergroundem.

Archiv zapomenuté hudby

Dvouhodinová deska Diamond Jubilee obsahuje 32 tracků nahraných na různých místech Kanady a Spojených států. Vznikla ve spolupráci se Stevenem Lindem z dua Freak Heat Waves, které kdysi doprovázelo Women na koncertních šňůrách. Oproti předchozím nahrávkám, zejména výraznému What’s To­­night to Eternity? (2020), založenému na zprocesovaných vokálech, noisových texturách a feedbacku, se jedná o výrazný kvalitativní vzestup. Ubylo tvrdších poloh, přednost dostaly melodie a prohloubila se snová, někdy až morbidně popová estetika, která by se dala shrnout poznámkou Rusta Cohlea v seriálu Temný případ: „Tohle místo vypadá jako něčí vzpomínka na město.“ Nahrávka vyvolává duchy motownových popových skupin, jako byly The Supremes, jednotlivé tracky mají ale mnohem širší žánrový záběr – odkazují na různé podoby populární hudby od šedesátých let přes disko a synth pop až do současnosti. Vše ale plyne v organickém toku, takže je někdy těžké rozeznat, kde jedna skladba končí a další začíná.

Jako by nám Cindy Lee sarkasticky předkládala variaci na algoritmický playlist Spotify s klíčovým slovem „retro“, ve kterém je lehké ztratit přehled o tom, co zrovna hraje. Diamond Jubilee ale nabízí mnohem konzistentnější a promyšlenější výběr – je to jakýsi průlet archivem zapomenuté hudby, ve které se klišovité lovesongy proplétají s něčím mnohem hrozivějším. „Šeptej mi / Slyšela jsem tě nahlas a jasně / Podívej se skrze mě / Je to láska, kterou jsem hledala?“ zpívá Cindy svým androgynním falzetem. Distorze, arytmické beaty a náhlé tonální přechody svědčí o přítomnosti lidského prvku, ten zde ale působí jako děsivá, temná postava, která se náhle mihne ve špatném tripu – z něhož však můžeme vyjít s hlubším porozuměním skutečnosti. „Viděl jsem, jaká je realita doopravdy: nekonečná, beztvará a nepopsatelná,“ popsal Flegel jeden ze svých psychedelických zážitků v rozhovoru pro webzin Gimmie Gimmie Gimmie.

Ačkoli je Diamond Jubilee doposud nejpropracovanějším výstupem Cindy Lee, stejně důležité jako album samotné je hodnotové nastavení, z něhož vyrostlo. Deska sice nevyšla na fyzickém nosiči, přesvědčivě však transponuje analogovou nostalgii a DIY postupy do doby algoritmizovaného poslechu. Možná i úspěch tohoto alba je snem, který pomine – a který dokáže být trochu děsivý. Rozhodně ale stojí za to ho chvíli snít.

Autorka je filmová a hudební publicistka.