Mezi obrazem a jazykem

Výstava Očima Franze Kafky s podtitulem Mezi obrazem a jazykem se soustředí na spisovatelův vztah k výtvarnému umění. Jak dlouho jste na projektu pracovala a jaký byl výchozí koncept?

Jedná se o větší projekt, jehož výstupem je i stejnojmenná publikace a mezinárodní konference Franz Kafka intermediální. Iniciovala ho někdy kolem roku 2020 Zuzana Jürgens z mnichovského Spolku Adalberta Stiftera. Od začátku jsme věděli, že nechceme dělat výstavu reflexí Kafkova díla, ale naopak prozkoumat, jak se on sám vztahoval k výtvarnému umění a vizuální kultuře. Sama dobře znám výtvarné umění daného období a dlouhodobě se zabývám také uměním Kafkových přátel, kteří byli členy umělecké skupiny Osma. S Ottou M. Urbanem jsem se bavila o koncepci výstavy KAFKAesque, kterou připravoval pro pražský DOX, a okamžitě jsme pochopili, že každý děláme úplně jiný projekt. Také v zahraničí probíhá několik výstav, i ty se ale věnují spíše pozdější recepci Kafkových myšlenek.

Takže klíčem plzeňské výstavy je představit díla, se kterými se Kafka osobně setkal nebo se k nim nějakým způsobem vztahoval?

Vycházíme z Kafkových textů a z jeho osobních záznamů. Pracovala jsem s nedávno vydanými sebranými spisy, které prošly kritickou reflexí a byly očištěny od zásahů Maxe Broda. Ten když vydával Kafkovy deníky, řadu věcí vynechával a ukázalo se, že i některé části týkající se výtvarného umění a vizuální kultury. O několika výstavách prokazatelně víme, že na nich Kafka byl a že některým artefaktům věnoval hlubší reflexi. Je velmi zajímavé vidět, co ho zaujalo. Ve výstavě se například nachází projekce tří filmů, ke kterým máme doklady, že je Kafka viděl a promítly se buď do jeho deníkových reflexí, nebo přímo ovlivnily i konkrétní beletristické texty. Vždycky se to trochu odchyluje od stereotypní představy o něm. Jeho preference nebyly podmíněny pouhými formálními kvalitami nebo originalitou – přesahovaly estetické soudy, což se snažíme ukázat mimo jiné bohatostí různých typů exponátů. Prezentujeme obrazovou mnohost, která Kafku obklopovala, a snažíme se ukázat, že k němu obrazy promlouvaly různými jazyky, ať už formálními, či stylovými. Můžeme v tom vidět určitou paralelu k jazykové a kulturní mnohosti, která byla charakteristická pro tehdejší Prahu.

Jaký byl Kafkův vztah k českému uměleckému prostředí? Předpokládám, že jeho vnímání kanonických událostí „českých“ dějin umění, jakou byla například výstava Augusta Rodina v roce 1902, se poněkud odlišuje od našeho pohledu.

Určitě. Zaujalo mě, že Deleuze a Guattari se ve své knize Kafka. Za menšinovou literaturu věnují poměrně nenápadnému textu z Kafkova deníku, kterému se dnes říká „Schéma k charakteristice malých literatur“. Deleuze a Guattari jako malý či menšinový jazyk vidí němčinu pražských židovských autorů, především samotného Kafky. V jejich chápání tato menšinová němčina podvracela velikou, hoch němčinu a spolu s ní i německou tradici. Menšinovost se ale v tom deníkovém textu nevztahovala k pražské němčině – Kafka měl na mysli českou literaturu a jidiš. Vystihuje to jeho vztah nejen k české literatuře, ale k české kultuře jako takové, o kterou se hodně zajímal. Například si všímal, že jsme tehdy byli velmi fixovaní na Francouze, což je zajímavé slyšet z jeho úst.

Jak v prostoru plzeňských Masných krámů pracujete s citacemi z Kafkova díla? Dokážu si představit, že je u tohoto typu výstavy těžké návštěvníky nezahltit textem.

Na to jsme samozřejmě naráželi. Vždy se snažím pracovat s informacemi, které jsou krátké a stravitelné, ale v tomto případě to úplně nešlo. Bylo potřeba vysvětlit kontext vybraných uměleckých děl, jinak by nebylo srozumitelné, proč tam vůbec jsou. Na výstavě je proto poměrně dost textů, ale fungují v několika vrstvách a je nakonec na divákovi, kolik si toho chce načíst.

Jsou na výstavě k vidění i Kafkovy vlastní kresby?

V originále je tam jediná. Od začátku jsme ale věděli, že není pravděpodobné, že by nám těch kreseb půjčili víc.

A kolik jich existuje?

Kolem sto padesáti, je to poměrně objemný konvolut. Ani ne před deseti lety se zjistilo, že Max Brod s sebou do Izraele při útěku před nacisty odvezl větší množství kreseb, než se myslelo.

Jak ke Kafkovým kresbám přistupovat? Nezapadají spíše do žánru dopisních a kavárenských kresbiček než do výtvarného umění?

Můžeme zde hledat paralely například s karikaturní kresbou Maxe Horba ze skupiny Osma, ke kterému měl Kafka v mládí blízko, protože spolu studovali na právech. Na výstavě zároveň ukazujeme několik karikatur od básníka Františka Gellnera, což byla výrazná figura v oblasti satirické kresby a karikatury. To je prostředí, ze kterého Kafkovy kresby vyrůstají. Kafkův zájem o kreslení vrcholil kolem roku 1907, což Broda přimělo, aby Kafku chvíli prosazoval jako výtvarného umělce. Brod tehdy vydával u Axela Junckera sbírku básní a dlouho vydavatelství přemlouval, aby na titulní list dalo Kafkovu kresbu.

A Kafka o to měl zájem?

Kafka napsal Brodovi, že mu moc děkuje za to, že se ho pokouší takto prosadit. Ze vzpomínek malíře Friedricha Feigela víme, že se Brod dokonce snažil, aby se Kafka stal členem Osmy, a prezentoval ho právě jako kreslíře.

Jak se tedy Kafka vztahoval k vizuálnímu zobrazování obecně?

Když čteme jeho povídky a romány, často narazíme na velice sugestivní obrazy. Myslím si, a snažím se to ve výstavě ukázat, že jeho bohatá obraznost svědčí o otevřenosti k nejrůznějším podnětům. Brod měl například k umění poněkud konvenčnější vztah než Kafka a byl si jistý v soudech, co označit za kvalitní a co za nekvalitní. Pro Kafku je oproti tomu charakteristická otevřenost, ale zároveň i určitá nedůvěra v sebe sama jako hodnotitele uměleckých děl. Řekla bych, že cítil krizi reprezentace jak v jazykové, tak v obrazové rovině. To se ostatně projevilo i v jeho komentářích k ilustracím vlastních literárních děl, které dokládají, že pochyboval o tom, zda je obraz schopen ilustrovat text. Kafkovy texty jsou otevřené různým interpretacím a on se bál, že obrazový doprovod může tuto kvalitu narušovat.

V publikaci k výstavě je citát z Kafkova dopisu Felici Bauer z roku 1913, ve kterém píše, že „byl kdysi velký kreslíř“, ale školní kreslení u nějaké „špatné malířky“ mu zkazilo talent. Mohl být z Kafky velký výtvarník?

O vlivu té „špatné malířky“ můžeme opravdu jenom spekulovat. K čemu ale máme doklady, je Kafkova školní docházka a prospěch. Naše kolegyně archivářka Hana Klínková nám dohledala jeho známky: z kreslení měl nejlepší dvojku a běžně trojku, takže je vidět, že rakousko­-uherský systém výuky kreslení ho asi úplně nezaujal. Alexander Klee tyto poznatky v textu pro naši publikaci propojuje se svým vlastním výzkumem, v němž se zabývá specifikem rakousko­-uherského školství, které kladlo obrovský důraz na kreslení podle předloh. Spekuluje o tom, zda právě toto předlohové kreslení Kafku neodradilo natolik, že když přišel na gymnázium, mohl si sice volitelně zapsat kreslení, ale raději se mu vyhnul. To ale stále ještě neznamená, že se nemohl výtvarnému umění věnovat později – mezi jeho přáteli bylo několik umělců, kteří po střední škole zamířili na akademii. Kafka se však rozhodl pro „spořádanou“ kariéru, ostatně i psaní se věnoval jen ve volném čase.

Cílí plzeňská výstava i na německé návštěvníky?

Při přípravě jsme si silně uvědomovali, že se jedná o společné česko­-německo­-židovské dědictví, které musíme zkoumat v blízké spolupráci. Nezapomínáme na to ani v propagaci, která směřuje jak do Čech, tak do Německa. Výstava nemůže putovat, protože je tam mnoho věcí na papíře, které budeme muset po třech měsících kvůli citlivosti nahrazovat. Do konce léta tedy existuje jedinečná příležitost vidět umělecká díla společně tak, jak už to později nebude možné.