Volby do Evropského parlamentu přinesly levicovým a liberálním voličům několik nepříjemných překvapení. Kromě výrazného úspěchu radikální pravice v řadě evropských zemí mezi ně patří i nevalné výsledky Zelených, jejichž neúspěch vybízí k otázce, zda je v současnosti ještě možné stavět politiku na environmentálních tématech. Aktuální prohry vynikají zejména ve srovnání s předchozími eurovolbami v roce 2019, kdy se Evropou prohnala doslova zelená vlna. Environmentální témata tehdy dominovala velké části veřejné debaty a Zelení tyto nálady přetavili ve volební úspěchy v Německu, ve Francii, v Irsku i dalších státech západní Evropy. Dílčí úspěchy pak Zelení zaznamenali i v národních parlamentních volbách, ale v roce 2024 jsou politické nálady v Evropě už výrazně jinde.
Zelení prožívají největší propad ze všech frakcí v Evropském parlamentu: přišli o desítku poslanců a posunuli se ze čtvrtého nejsilnějšího bloku až na šestou pozici. Své pozice si sice udrželi v Dánsku či v Nizozemí, ale ve Francii a zejména v Německu utrpěli debakl (mizerný výsledek v Česku je už tradice). Jako hlavní příčina tohoto propadu bývá zmiňována ekonomická nejistota vyvolaná pandemií, válkou na Ukrajině a souvisejícími krizemi. Ta prý ve voličích vyvolává úzkost a strach z dopadů Green Dealu. Na tom je něco pravdy, také je však možné, že dobré výsledky v předchozích volbách mohly být výjimkou způsobenou mimořádně příznivými okolnostmi roku 2019. Pořád to však není dostačující odpověď.
Experti oslovení britským Guardianem upozorňují, že podpora zelených opatření u voličů většinou kopíruje jejich ideologické směřování a že odpor proti Green Dealu lze za přímou příčinu neúspěchu Zelených označit jen v menšině případů. Potíž je spíš v tom, že zelená politika se v Evropě stala politickým mainstreamem, a tak se na čistě environmentálních tématech lze v současnosti jen těžko profilovat. Green Deal a přestavba ekonomiky jsou navzdory populistickým proklamacím rozjetý vlak, proti jehož zastavení by se dnes bouřily i vlivné byznysové kruhy. Nejrůznější klimatická opatření mají širokou politickou podporu. A i když by šlo právem namítat, že u většiny stran je podpora zelených témat pokrytecká a nedostatečná, z vnějšího, laického pohledu to působí, jako by různé zelené politiky prosazovali skoro všichni a Zelení se jen snažili být ze všech nejzelenější.
Zelení sice ve svých programech akcentovali i ekonomickou krizi a jiná palčivá sociální témata, ale stále s nimi nepracují tak výrazně jako jiné strany, včetně zmiňované populistické ultrapravice. Vidět to lze ostatně na složení české kandidátky, které dominovala ředitelka feministické neziskovky, dvaadvacetiletý klimatický aktivista a nezisková právnička, tedy jistě zajímavé osobnosti, které ale u širší veřejnosti jen těžko vyvolají důvěru v to, že cibule nebude dál zdražovat a nikdo vám nesebere kotel na uhlí.
Z pozice minoritní strany bojující o přežití je nesnadné nastolovat témata, naopak je potřeba reagovat na otázky, které veřejné debatě reálně dominují. Důraz na slušnost a „opravdovou“ zelenost přinese jen hlasy hrstky přesvědčených, a ty ke vstupu do evropského ani českého parlamentu stačit nebudou.