Čistý bílý papír a velké rozpaky. Ve dnech tohoto věku prázdná obrazovka monitoru, rozpaky stejné. To je počátek psaní. Komu se mám svěřovat a s čím? Co je to za posedlost? Výraz jakého nezdraví? Snad psaní z dějin lidstva zvolna zmizí. Zatím to tak ale nevypadá. Zatím cpeme draku papíry do plamenné tlamy, trháme je na cáry a házíme do propasti, rozemleté na zrna veršů sypeme vzkazy ptákům, naplňujeme jimi lahvice a vrháme je do oceánů. Slyšíme nad sebou soudný hlas: tvoje psaní nemá žádný smysl a nikdy nemělo.
Máme všechno psát jako dopis babičce (nebo tetičce?), řekl jeden autor deníku. Já žádné babičce nikdy dopis nepsal – měl bych to ještě zkusit? Najít si nějakou babičku a poslat jí dopis, jen tak, jménem lidstva a jeho psavců? Ale on to ten autor nejspíš myslel jinak. Šlo mu o naléhavost. Bez ní je i dopis tetičce mrtvě narozené dítě.
Bez naléhavosti nemá cenu ani dopis ještě vzdálenějšímu příbuznému, než je babička. Buď naléhavý – to znamená, že na něco naléháš, naléháš celým tělem a celým srdcem a celou duší, jako na ostří meče, jako na ostří všeho, co je ostré, na ostří ostrosti, která se ještě víc zostřila tím, že ty na ni naléháš. Kdo se vloží do psaní, všechno získá, nebo o všechno přijde. Bez naléhavosti papír nevzplane, a co s papírem, který nehoří, co se slovy, která se schovávají mezi řádky jako krysy, nožky nahoře a malé ostré zoubky, venku rezavý déšť a v okně třeba strakatá opice.
Kdyby lidé vykládali nejintimnější věci náhodným kolemjdoucím, změnilo by to svět? K lepšímu například? Vždyť by nás to obtěžovalo – a jak! Psaní neobtěžuje, lze se mu vyhnout. Ale kdo nám vrátí to, co jsme si sami ukradli?
Měl bys myslet na všechno, jenom ne na jazyk: jak na něj jednou začneš myslet, už se ho nezbavíš, všechno se ti bude vracet ke špičce jazyka, veškeré bytí tě od jeho kořene zaplaví svíravou chutí, budeš o něm neustále vědět, bude se ti stále připomínat, a vyplivnout ho nemůžeš, byl bys němý; a přitom jazyk má spočívat volně v ústech. Nekonečno jazyka tě zrodilo, ale dál se o tebe nestará. Obrazy se rozpouštějí na jazyce jak hrstka sněhu v horké dlani.
Když píšeš, ponoříš se pod hladinu, nebo vyletíš do výšky? Nebo se jen po zemi vlečeš se vším, co neuneseš? Děláš si sbírku, kterou v závěti daruješ muzeu pocitů, hněteš sochy citů v nadživotní velikosti. Rozervaní, uhranutí, umanutí, uvnitř něčím vzdutí – myslíš-li to vážně, probuď se!
Někdy tak psát celou noc jednou rukou s revolverem u spánku – jak dlouho se dá psát bez spánku? Gilgameš, tvůj bližní, co tolik stál o nesmrtelnost, ten usnul hned. Usnul a spal sedm dnů a sedm nocí. I my stále spíme.
Jde o to popsat scénu. Scénu, diváky i herce; k režisérovi se nedostaneme. A tak bychom chtěli znát scénické poznámky! Ale co – Bůh je kamenný lýkožrout. Jen se rouhej, říkávala mi babička, jíž jsem nikdy nenapsal. Kolik jsme toho nenapsali v bláhové víře, že někdo píše nás! Nebo snad já sám jsem tím tajným písmem, které vytane, když se přiblíží k ohni? Někdo chce či musí vidět svět skrze mne. Kdo to je, nevím, ani co činit, abych mu co nejvíce pomohl. Věděl to Franz Kafka, kterého nyní oslavujeme?
Věříš, že v tom vězíš. Kropíš slova živou vodou, jiným dáváš ránu z milosti, chystáš slovům pohřební hostiny a svatební hostiny, pouštíš v noci do světnice rýmy plné zimy, opuštěný duch polyká v temnotě mrazivý vzduch. Lísáš se v psaní sám k sobě, jazyk se vrtí napůl v hrobě. S duchy, jimž nejsi roven, nikdy nežertuj, píše se ve staré knize. Nemohl bys jim nic mít za zlé. Psát je nebezpečné, v psaní lze utonout.
Už musím končit, a ne že by to nebylo ponuré a tísnivé. Ale uprostřed tmy se rodí nové jitro a přichází světlo, které nás vezme znovu na milost. Závrať psaní nemá obdobu. Nezbývá, než abychom to s těmi největšími duchy napsali všechno znovu.
Autor je literární historik a kritik.