Sociální evoluce naruby

Už název knihy Úsvit všeho (The Dawn of Everything, 2021) nás zavádí na samý počátek historie lidstva. David Graeber a David Wengrow předkládají alternativní náhledy na minulost, aniž by se jednalo o lacinou konspirační teorii. Nejde tu o nic menšího než o hledání historických důkazů pro revizi představ o lineární evoluci od malých rovnostářských skupin lovců a sběračů ke komplexním zemědělským civilizacím udržovaným pomocí násilí. Autoři si kladou otázku, zda může rovněž u větších komunit fungovat rovnost, decentralizace moci a demokratické řízení, při němž se na chodu společnosti může podílet většina obyvatel.

Hřích vlastnictví

Intelektuální opus vznikal jako desetiletý dialog. Společná práce byla dokončena těsně před Graeberovou náhlou smrtí v roce 2020 a po svém vydání se stala bestsellerem. Graeber je znám jako autor zásadní práce Dluh. Posledních 5000 let (2011, česky 2012) i provokativních esejů jako Utopie pravidel (2015, česky 2017) nebo Bullshit Jobs (Práce na hovno, 2018; viz A2 č. 19/2013). Jeho knihy patří do zlatého fondu levicové, k anarchismu se hlásicí literatury a jeho jméno je zárukou kontroverze, ale také poctivé vědecké práce. V Úsvitu všeho tak dojde například na zásadní otázku „rovnosti“ a na to, zda pro ni existují nějaká obecně platná kritéria. V historii se totiž projevuje diametrálně odlišnými způsoby, na něž ekonomy uctívaný Giniho koeficient nestačí. Jak uvádějí Graeber s Wengrowem: „Můžeme trvat na tom, že všichni jsou nebo by měli být naprosto stejní (…) anebo naopak můžeme trvat na tom, že všichni jsou naprosto odlišní, protože neexistují žádná kritéria pro srovnání.“ První extrém evokuje totalitární systémy, druhý neoliberální individualismus, nicméně „skutečné rovnostářství obvykle zahrnuje trochu z obojího“.

Autorská dvojice podrobuje kritice rovněž dilema mezi Rousseauovým konceptem „urozeného divocha“ a Hobbesovou tezí „člověk člověku vlkem“. Oba narativy jsou produktem novověkého myšlení, což znamená, že vznikly v kontextu západního pojetí vlastnických vztahů. Právě vynálezem soukromého vlastnictví však podle autorů začíná problém moderního světa, vrcholícího v kapitalismu a akumulaci zdrojů ve prospěch elit. Ne že by předtím vlastnictví neexistovalo, ale teprve západní myšlení z něj vytvořilo nedotknutelnou, až posvátnou kategorii a smysl svobody. Tím vznikly i nerozlučně spjaté fenomény bohatství a chudoba. Některé společnosti ovšem daly před zotročením přednost rovnostářství. V některých společenstvích bylo udělování rozkazů dokonce považováno za stejnou nehoráznost jako pojídání lidského masa. A někdy se obyvatelstvo raději stěhovalo z dosahu moci „bohem pomazaného“ despoty, aby nemuselo čelit jeho zvůli a žilo si po svém ve svobodnějším uspořádání – ať už se jednalo o sdružení autonomních rodin, nebo o volné klanové konfederace. Autoři z toho vyvozují tři základní emancipační svobody: svobodu pohybu, svobodu neposlušnosti a svobodu vytvářet nové společenské světy.

Politická zřízení byla v průběhu dějin varia­bilní a často vedle sebe koexistovaly dva tak rozdílné systémy jako „primitivní demokracie“ a otrokářská tyranie. Případně se sociální struktura flexibilně měnila v průběhu ročních dob od potulných tlup sběračů po usedlé zemědělce, jak tomu zřejmě bylo v době vzniku britského Stonehenge. Někdy vznikla kulturní identita schizmogenezí, když jeden kmen nepřijal sousední zvyk, i když se zdál být pro přežití výhodnější.

Nezápadní perspektivy

Graeber a Wengrow kritizují rovněž „post­osvícence“ Jareda Diamonda, Stevena Pinkera nebo Yuvala Harariho, tedy pisatele podobně opulentních děl o historii lidstva, jimž mimo jiné vyčítají vidění světa výhradně skrze západní prizma a opomenutí domorodé perspektivy. Dvojice autorů v tomto kontextu připomíná, jakou roli v osvícenském myšlení mohli sehrát indiánští filosofové, jako byl Kondiaronk z kmene Wendatů, který už v 17. století provedl břitkou kritiku západního kolonialismu, pranýřující dobývání území i hierarchické vztahy.

Potvrzení svých tezí Graeber s Wengrowem hledají až u prvních městských civilizací Uruku, Mohendžodára nebo opomíjené cucuteni­-trypilské kultury na území dnešní Ukrajiny. Archeologické nálezy potvrdily, že na těchto místech lidé žili ve stejných obydlích a stavěli stejné hroby, z čehož se dá usuzovat na rovnostářsky orientovanou společnost. Demokracií mohla být i indiánská republika Tlaxcala, jež se bránila expanzi krvelačných Aztéků. Sněm lidu byl volen losováním, aby nemohlo dojít ke zvolení charismatického tyrana, a následoval rituál „zlomení ega“.

Na stát autoři nahlížejí jako na problematickou instituci, umožňující monopol násilí, kontrolu informací a vládu charismatického vůdce, a ptají se, zda je centralizovaný stát vůbec pro řízení společnosti nutný. Odpověď nacházejí v období, které historici považují za protohistorii, přechodovou fázi nebo úpadek, protože nevygenerovalo žádné svrchované krutovládce ani megalomanské chrámy či paláce. Anarchická fáze dějin však nemusí být nutně považována za úpadkovou, ale naopak za demokratickou a svobodnou. Příkladem jsou Mayové, kteří na rozdíl od násilnické říše Aztéků žili v době conquisty roztroušeně a rozhodovali pomocí hromadných sněmů, obdobně jako dnešní zapatisté v Chiapasu.

Původ rovnostářství

Ke státu neodmyslitelně patří i ­byrokracie, kterou však autoři a priori neodmítají, po­kud je zaváděna dobrovolně a nefunguje jako donucovací nástroj udržující nastolenou hierarchii a umrtvující rozhodování. Dočteme se o decentralizovaném společenství ayllu před nástupem Incké říše nebo o malých roztroušených komunitách v povodí Mississippi po opuštění Kahótie. Byla to vesměs společenství postavená na rituálech, hrách, výkladech snů, umění, tajném učení nebo „ženských principech“ jako pilířích sociální organizace. Ženy byly zřejmě i vynálezkyněmi řady věcí a technik, které si posléze muži přivlastnili. Minimálně uznání genderové komplementarity je nasnadě.

Přehodnocením prošel i Eliadeho koncept dějin jako vývoje od cyklického mytologického bezčasí k moderní linearitě. Dějiny jsou podle Graebera a Wengrowa proměnlivé a nevyzpytatelné a nikdy přesně nezjistíme, co čemu předcházelo. Odpověď na otázku po původu rovnostářství či nerovnosti tak zůstává otevřená, protože čím hlouběji do minulosti se díváme, tím více mizí jasné důkazy a zbývají domněnky badatelů, držících se často svého diskursu. Tak vznikají příběhy o vývoji civilizací, které se časem stávají dogmatem.

Autory lze snadno obvinit z relativismu, orientace na marginální jevy a jednostranného zaměření na sociálně orientované společnosti. Nedá se však popřít, že Graeber s Wengrowem učí čtenáře nahlížet historické fenomény z jiné perspektivy než konzervativní vědci a mají odvahu klást si otázky, jež by ještě před časem byly mnohými jejich kolegy považovány za naivní nebo směšné. V této situaci se ujali role „šaška na královském dvoře“, který může říkat i to, co není králi po chuti. Uvidíme, zda se z jejich pojetí sociální evoluce stane nové paradigma, nebo bude jen dalším pokusem převyprávět historii k obrazu svému. Každopádně se v jejich rukou ze společenské vědy stává kreativní proces, kde víc záleží na předsudky nezatíženém přístupu než na ustálených předpokladech. Dějiny byly zřejmě o dost barvitější, než jsme ochotni si připustit.

Autor je publicista.