Francouzský filosof Jacques Derrida opakovaně formuloval myšlenku, že „význam je vždy odložen“: k původní skutečnosti nemáme přístup, protože je překryta znaky. Všemu, s čím se setkáme, nutně předchází mýtus, který danou věc „odsouvá“. Dnes je tento charakteristický rys lidské kultury zvlášť naléhavý. A nemusíme to ilustrovat na příkladu složitých společensko-kulturních fenoménů. Mně stačilo položit si zdánlivě banální otázku: jak vlastně zní letošní album Kim Gordon?
Gordon se svým způsobem stala „symbolem symbolu“: její jméno si automaticky spojujeme s kultovní noiserockovou skupinou Sonic Youth. Oddělit její sólovou tvorbu od kapely, jejíž členkou byla třicet let, je nemožné – vždycky uslyšíme nějaké ozvuky, vždycky budeme srovnávat. První sólová deska Kim Gordon tomu vlastně nahrávala: nahrávka No Home Record (2019) byla plná hlučných, disharmonických kytar, a mohla tak být útěchou pro fanoušky rozpadlé skupiny. Při poslechu letošního alba je nicméně přes všechny podobnosti jasné, že Sonic Youth by podobnou nahrávku nikdy nevydali. Hluk Kim Gordon má docela jiný odstín než hluk její někdejší skupiny.
Sonic Youth minimálně od druhé poloviny devadesátých let platili za kapelu „noisového eskapismu“. Jejich kytarové kompozice posluchače zaváděly do melancholických labyrintů, v nichž jsme pak nacházeli zastřené melodie. Povaha skladeb na nahrávce The Collective je docela jiná: tracky jsou mnohem „rozsekanější“, jako by neustále začínaly. Zatímco při poslechu Sonic Youth se posluchač mohl zasnít, Kim Gordon posluchače atakuje – namísto architektury sledujeme hroucení, nebo přesněji, jakési zvukové praskliny. Jako by se album pokoušelo zachytit estetiku destrukce. Na tomto pozadí pak lze vytvářet různé příběhy: zpochybňuje tímto způsobem jedenasedmdesátiletá hudebnice to, v čem její bývalá kapela nacházela největší požitek? Jedná se o gesto ikonoklasmu, nebo naopak o fetišizaci jiné estetiky?
Nabízí se závěr, že se Gordon soustředí na to, co bylo v rozvrhu Sonic Youth potlačeno či zastřeno. Nemířím přitom k legendě, že roky upozaďovaná umělkyně konečně může rozvinout svůj talent. Jde mi o rozpor, který už jsem naznačil: interpretovat desku The Collective bez odkazu k Sonic Youth je nemožné, zároveň tím ale riskujeme, že se mineme s její jedinečností. Francouzská poststrukturalistická filosofie popisuje takto zastřenou strukturu jako „virtuální“ – nazývá tak realitu, která nevešla do aktuálního světa. A právě v tomto vztahu jsou nové písně Kim Gordon vůči tvorbě Sonic Youth.
Nové album Kim Gordon představuje pozoruhodný vzdor už tím, že odmítá působivý zvuk noisové kytarové stěny (poznávací znamení Sonic Youth). Zároveň je ale složité určit, vůči čemu je tento vzdor namířen. Ve snaze najít za její tvorbou nějaký skrytý význam už hudební publicisté vytvořili řadu příběhů, v nichž kromě žánrových souvislostí hraje roli i rozchod Kim Gordon a Thurstona Moorea. Zajímavé je také časové ukotvení: na obalu vidíme mobilní telefon v poloze, jak bychom si dělali selfie, a skladby jsou naplněné zvuky, které zoomerská generace zná z trapu. Stejně tak ale můžeme hledat odkazy k Alanu Vegovi nebo Marku E. Smithovi. Udělala hudebnice krok k mladé generaci, nebo se naopak vrací ke svým kořenům? Síla její poslední desky spočívá v tom, že dokáže tyto interpretace provokovat, a přitom jim uniká. „Noisová královna“, jež se stala symbolem nezávislé hudební scény, vydala nahrávku, která nestvrzuje její kariéru nebo osobnost. Spíše jako by hledala novou identitu.
Tuto „narativní“ neurčitost dobře představuje skladba I Don’t Miss My Mind. Žijeme v době nárůstu duševních onemocnění, nedokážeme se soustředit, protože neustále čelíme všemožným podnětům. Zmíněná píseň nicméně může být vyložena nejen jako kritika současného fragmentarizovaného světa médií, technologií a sociálních sítí, ale také jako oslava této zkušenosti. Album The Collective je tak na jednu stranu mimořádně současné, na stranu druhou nám umožňuje se současnosti vzdálit. Přitom po nás nechce, abychom si vybrali. Naopak: abychom akceptovali obě možnosti.
Autor je hudební publicista.