Ze země mrtvých

Americký spisovatel Jeff VanderMeer v jedné recenzi píše o „nabitých“ obrazech. Umělecké obrazy, ať už vizuální, nebo literární, podle něj mohou být netečné, což znamená, že v nich není nic jiného než to, co reprezentují. „Nabité“ jsou naopak ty obrazy, které vyzařují něco navíc. VanderMeer to popisuje jako rezonanci, jež se nás nedotýká intelektuálně, ale spíše souzní s našimi životními pocity. Takové obrazy dominují v umění, které je imaginativní, snové a evokativní. Nejde v nich o to, aby něco symbolizovaly – působí přímo svou snovostí, podivností, neredukovatelností na konkrétní či metaforické významy. Často jde o výjevy spojující nejbanálnější každodennost s prvky, které jsou vykloubené, které z reality přetékají někam ven, které ji deformují a narušují její zvyklosti. Uvažovat o „nabitých“ obrazech dává podle mě smysl zvlášť u současných filmových a literárních hororů, které se snaží zprostředkovat něco jako „sociologickou hrůzu“. Jsou to texty jako Mexická gotika (2020, česky 2021) od Silvie Moreno­-Garcii, ale také třeba Lovecraftova země (2016, česky 2018) Matta Ruffa – knihy, kde nadpřirozená hrůza vyrůstá z děsivé sociální a psychické situa­ce protagonistů. Červotoč (Carcoma, 2021) španělské spisovatelky Layly Martínez je dalším příkladem tohoto přístupu.

Horor týraných žen

Čtenářky a čtenáři hororů si nad podobnými texty často otráveně stěžují, že je v nich málo žánrových prvků. Že se musí prokousat několika stovkami stran sociálního dramatu, než se začne dít něco nadpřirozeného. Mají je za jakési románové trojské koně, kde pod příslibem hororu dostaneme v zásadě realistické společenskokritické drama. Intelektuálněji založená kritika naopak těmto pokusům tleská a vyzdvihuje je jako díla, kterým se podařilo „povýšit“ pokleslý žánr tím, že ho spojila se skutečnými problémy naší společnosti. Na tenhle rozpor by se ale dalo dívat právě VanderMeerovou optikou – položit si otázku, jak moc netečné či „nabité“ jsou nadpřirozené prvky v těchto hororech. Jsou to jen reprezentace společenských fenoménů, nebo mají nějakou vlastní imaginativní, snovou rezonanci?

Červotoč je evidentně kniha, která má silnou společenskou „agendu“. Její autorka Layla Martínez je publicistka, která se věnuje španělské kultuře a společnosti. Červotoč je její první beletristické dílo. Odehrává se na španělském venkově v několika časových rovinách a střídá se zde několik vypravěček – žen z jedné rodiny žijících ve stejném domě. Přestože časově děj přeskakuje mezi dobou španělské občanské války a současností, na reáliích ani tónu vyprávění se toho moc nemění. Hlasy vypravěček záměrně znějí natolik podobně, až jsou prakticky zaměnitelné. Je to jediný proud nespisovných vět popisujících zkušenosti žen z neprivilegovaných vrstev španělské společnosti – chudých manželek týraných manžely, venkovanek žijících na území, jemuž vládne mocná a vlivná honorace, příslušnic společnosti traumatizované otřesnými zkušenostmi z války a následné diktatury. Právě střídání a prolínání hlasů vypravěček a jejich neučesaný verbální projev dělá z Červotoče rafinovanou literaturu. Komplexní a provokativní odkazy na společenské reálie z prózy dělají relevantní sociální komentář.

Skutečnost je hrůzný sen

Ale je to i dobrý horor? Nadpřirozené prvky vycházejí z domu, který hrdinky obývají a ve kterém zůstávají duchové mrtvých. Ti nenechají živé dům opustit a některé z nich přímo usmrcují. Vyprávění se nepouští do hlubších podrobností, ale nechává strašidelný dům prostě existovat jako fakt, který je stejně nevysvětlitelný jako neúprosný.

Tento motiv autorka využívá hlavně jako koncentrované ztvárnění historické zkušenosti Španělska. Dům je plný přízraků minulosti, které ožívají, ale nejsou už tím, čím byly dříve. Zároveň je to vězení, které dává živým jasně pocítit, že z vlivu mrtvých se nikdy nevymaní. A konečně je to říše zla, která utváří nekonečný koloběh utrpení – podobně jako celá španělská společnost, jak ji Martínez líčí. Z hlediska „nabitých“ obrazů je to příklad šťastného přístupu: autorka vzala společenské jevy, které samy o sobě působí přízračně, surreálně a děsivě, shromáždila je doslova pod jednu střechu a přiznala jim vyloženě fantaskní status. Tím, že z nich udělala hororové prvky, vlastně po­­ukázala na to, jak jsou strašlivé. Je to něco zásadně odlišného, než kdyby je prostě realisticky popsala. Namísto toho ukazuje, že i o skutečnosti se dá psát jako o hrůzném snu a že i náš svět je plný „nabitých“ obrazů.

Autor je publicista.