Ztráta území

Ztráta území

1.

Je to nádraží, jehož tváře se v noci nafukují a zdi se stávají propustnými.

Tváře smutné jako chleba a stromy ztracené v nočním světle.

Mráz na kapotách automobilů.

V parku chodcům zelenají tváře, když se sklánějí k magnetickým chodníkům.

Zpoza grotty se line mlčenlivé světlo.

Teenageři pláčou v nedalekých ochozech a snaží se ze sebe strhnout kůži.

Vracím se už jen jako stín a poslouchám jemné souchotiny šelestit ve vypnutém potrubí.

Ze zrcadla opřeného na konci chodby vytéká skleněná voda.

Zaparkované automobily krvácejí díky otevřeným dveřím.

Policejní stroje pročesávají náhorní plošinu ulice a hledají lidské vši a výkaly, aby je za rozbřesku mohly hrdě vystavit v cizích rezidencích.

Plíce mi krvácejí, když se nemohu nadechnout vzduchu Vršovic.

Procházím po schodech a vidím, že z činžovního domu se stává rozinka, která má rakovinu.

Její hroznové království se rozšiřuje potrubím a proniká spícím ženám do úst.

Dnes nevyjde měsíc, otevřeme okna a vstoupíme do vzduchu, který hoří nad ulicí.

 

2.

Ptáš se mne, proč nejsem víc politický a proč jsou mé ruce průsvitné, a já ti odpovídám, že po válce zbydou v ulicích jen papírky.

Vidím vycházet pokořené muže, jak prolévají své slzy, které pak proudí do prázdných půllitrů.

Vidím ženy, jak si svlékají bílé pláště a jak později za nimi přijíždějí znásilňovači na bicyklech a ony se jim podvolují s umrzajícím výrazem ve tváři.

Vidím, že ulicemi utíká veliké žluté zvíře a trhá tmu plnou lidských částí.

Vidím, že se zrychleně otvírají vietnamské večerky a explodují v nich banánové výbušniny.

Vidím sněť dopadat na podlahu zašlou člověkem pod přísahou.

Vidím dětské upíry prosvětlovat kostry dospělých.

V pásmu soumraků nad kancelářskými budovami se objevuje zmrzlá tvář.

Dětské kočárky jsou vyrabovány a zahnízdili v nich potkani.

 

3.

Jsem už jen stín, mé žíly se proměňují ve vykachličkovaný podchod nádraží, vracím se tam, kde jsem nikdy předtím nebyl.

Umírám v slzách na lavičce a vidím, jak se stromy konejšivě sklánějí k budovám, jež si hladí nafouklá břicha.

Stačí otevřít okno a vstoupit do mihotavého pásu v horním poschodí ulice.

Dům má zápal mozkových blan a všude kolem se množí zprávy.

Dům umírá na špatné zažívání, jeho střeva jsou ucpaná.

Jsem jenom stín a potkávám sousedy bez tváří.

Ženám v parku navečer hoří displeje jejich tváří.

Navečer zbývá mumlání elektrických zásuvek, mezi nimiž přeskakují jiskry.

Prsty vodovodního potrubí propouštějí plicní melodii.

 

4.

Vracím se jako stín a vidím rozsvícené oči sousedů v kalné chodbě i jejich napřažené prsty.

Výtah se se mnou obrací hlavou dolů.

Pluji v bývalém činžáku a slyším, jak v keřích chrastí krev vytékající z potrubí.

Obloha se mi dere čelem ven a výškové budovy na horizontu hoří růžovým ohněm a ten se zrcadlí v mém oku.

Psi jsou venčeni a hovoří hlasem tisíce uvolněných vodítek.

Sjíždím činžákem a výtah se se mnou zvolna obrací hlavou dolů.

Sousedé přikládají špičaté prsty na ústa a jejich siluety se ztrácejí ve tmě.

Páchnoucí potoky se líně proplétají lhostejnou čtvrtí.

V pátých patrech se divoce rozsvěcuje kuchyňské světlo ve žluté barvě.

Domy se stěhují a z vodovodů tryská voda.

Činžák je zaplaven vodou a já jako embryo pluji ve výtahu, který se se mnou obrací hlavou dolů.

Sjíždím po vnitřní kostře domu a mé plovoucí oči vidí každého nájemníka.

Podivná znaková řeč vyluzovaná na žebrech topení.

Nemohu vykročit z domu, neustále proplouvám zatopenými chodbami.

Napadlý sníh ihned roztává a netvoří krystalky na prokřehlých rukách, které se marně snaží prosvítit temnotu dne.

Nejsou zde žádné ženy, jen sousedé otvírají ústa a polykají vodu zaplavující činžovní dům.

Nikdo není.

Nic není.

 

5.

Noční prodavačky usínají za okny prázdných pekařství obklopeny bílými bochníky chleba, bolí je břicho, když na ně dopadají prašné slzy.

Měním se ve stín a spatřím v jednom keři Doroteu, její pokožka září jako mýdlo.

V nočních hodinách se z otevřených dveří tramvají vyplněných žlutým máslem sypou zelená jablka, co později hnijí v kalužích za vydatného deště.

Vietnamské obchody a optiky uzavírají úmluvy s modrými tabulkami skla.

V jiné čtvrti pak ani nehlesnou popraskané zimní zahrady.

Jsem stín a potkávám hřmotné sousedy, v očích jim svítí vyhořelé pojistky.

Auta koronerů znuděně parkují na chodnících.

Na stromy ve vnitroblocích dopadá falešný sníh a zlé mláďátko ukazuje zuby.

Lidé se stávají součástí tmy, rozpouštějí se v ní, až jsou od ní zcela neoddělitelní.

Muži s pěstěnými kníry procházejí do zhaslých tělocvičen a hledají dámská lýtka.

Tramvaje se stávají sypkými a jejich písek je roznášen zlověstným větrem po celé čtvrti, kde antény meditují a není vidět ani jediná hvězda, která by chtěla souložit.

 

6.

V kopcích zní vzdálené cinkání invalidních vozíků.

Park vyhladověli a poskytli k užívání neviditelným jednotkám, o nichž se nesmí mluvit.

Kostry prehistorických zvířat byly později nalezeny v písku zhroucené grotty.

Vracím se z provinilých venerických Vinohrad mezi své knihy.

Vršovice spí v podzemí rozložitých ořechových stromů a jejich mízou je sladké husté zlo, které vzlíná od kořenů mezi dlažební kostky.

Jen park je nevinný, jen Grébovka svléká bílou sukni a natahuje se na zelenou trávu a nechá mne do sebe vstoupit.

Nádraží a jeho tajné labyrinty svou zlověstnou mechanickou páteří spojují vyzáblé čtvrti.

Kopce jsou plné vyhynulých bunkrů a laboratoří.

 

7.

U nádražní budovy se stromy sebe dotýkají, hovoří spolu a jejich větve se mění v síť zvláštních náznaků.

Pozoroval jsem kouřící komíny a čáru vzduchu napnutou mezi dvěma kopci, které mezi sebou komunikují.

U lavičky se zrovna škrtí jeden z venčených psíků na vodítku a nebeský vzduch má zvláštní průzračnou kvalitu.

Zdi parku mi vtékají do tváří a já se učím porozumět nakloněné čtvrti.

Večer se scházejí prázdné uniformy a vzpomínají na lidskou výplň, která je v lepších časech provázela.

Z lavičky v parku je vidět tajemná budova nádraží, v noci se propadá do melancholického mlčení, pohlcena vlastními těžkými šťávami.

Za prosklenými dveřmi budovy stojí semafor, který opuštěně vydává několik barevných mrknutí.

Vlaky bílé jako kost a žluté jako nová podoba bezpečnosti, žluté jako šaty s axolotlovým vzorem, míjejí melancholické nádraží, kde se každou noc z automatů ozývá nezřetelné bzučení morseovky, kterou kuckají vyřazené telegrafní mechaniky.

 

8.

Zkrachovalé karoserie budoucích aut září v liduprázdných ulicích.

Jsem daleko od všeho řevu a třeštění světla.

Anděl Vršovic se žlutými křídly je daleko, už se mi nevlní za hlavou, nemohu se jej dotknout ústy.

Kdo si ještě pamatuje světlo keře u řeky?

Kdo si pamatuje vyhynulé továrny na prací prášky?

Kdo si pamatuje na přímé cesty kolem pěnícího fotbalového stadionu?

Eskadry smrti jsou žluté a lepkavé jako pivo, jsou to uniformované vosy, zadírající se do pláství mozku.

Kdyby tak pukla vodovodní potrubí, kdyby se z kanálových přepadů staly „dekonstruované“ mříže,

kdyby tak v ulici Rostovská vydalo její zvlněné břicho pravdu o stokách a žhnoucích letních bytech,

vzpomněl by si někdo?

Vnikly by prsty mezi omítku a cihly v ulici Košická?

Prsty bílé jako mozkové plátno spuštěné na volné prostranství

a sukně léta

a písek opilých svatebčanek, které se ztratily v dřevěném pavilonu, kde se na podlaze kutálela rtuť hudby.

Vzpomněl by si někdo?

Nikdo by si nevzpomněl.

 

9.

Tančící listonošky rozumějí zvláštním hrám a partiím domovního vzduchu.

Ucpané parky a nové dřevěné trakty.

Pění všudypřítomná domácí limonáda zla, mezi níž se potácí několik letištních pobudů v teplákových soupravách.

Mé horké prsty se dotýkají sklenic čtvrti a vyluzují hudbu nepodobnou ničemu, snad jen bílé vrstvě oblohy nad zelenými stadiony.

Pampeliška je uklizena, z košů plyne černé krkající tajemství.

Pár očí od řeky to vše pozoruje.

Vybouraná auta se i s červenými jezdci řítí do řeky a převracejí se na střechy.

Anděl Vršovic je rudý, sexuální a experimentální, stoupá do pomalovaných ulic, do modrožlutých poliklinik, ochutnává hrůzu kovového období.

Láska nám zněla v ušních bubíncích jako zvon vzdálené bouřky, co uhodil a rozsypal křišťálové lustry deště po neumytých chodnících, z nichž se pak stanou pokožkoví vrazi.

 

10.

Anděl Vršovic je žlutý a červený. Má žlutou halenku a červenou sukni. Jeho polibky chutnají neukojitelně mezi dveřmi v politickém bytě, v domovním vchodu bez vyznání, kde stále přecházejí ostrostřelci­-sousedé. Anděla Vršovic je možné spatřit na jedné z mnoha zídek, jež podpírají venerické svahy.

Anděl Vršovic ví, ve kterých drogeriích se vaří to pravé veganské mýdlo, aby jím proměnil svou kůži. Má rád denní světlo. Rád se dívá na náklaďáky, co rozvážejí prošlé tiskoviny. Miluje vůni papíru, a když si papírové listy přitiskne k nosu, začne okamžitě kýchat.

Opakuji: Anděl Vršovic je červený a žlutý. Vyhlásil nade mnou fatvu a daroval mi tramvajový rukáv plný zrnitého prachu. Miluji žlutou barvu jeho halenky a odhaduji, že červeně budou zbroceny jeho rty.

Anděl Vršovic je náladový. Je jako chůze po suché ulici. Je jako obchod s váženým zbožím.

Je jako móda sama, která promlouvá skrze mluvu luxusních pásků a přezek, jejichž tvar a velikost se stále mění.

Anděl Vršovic je i není erotický. Ve slově erotický cítí plavecké bazény, které se na jeho území také vyskytují. Anděl Vršovic přeplave čtyřicetkrát bazén o pětadvaceti metrech. Slovo pětadvacet je žluté a bílé.

Ahoj, Anděli Vršovic, i já tě kdysi poznal a uměl jsem s tebou hovořit. Jsi jako vajíčko s krvavou slzou uvnitř žloutku.

 

11.

Vršovice se nadýmají a smršťují jako potměšilá medúza.

Moje monetistická zpráva nemůže existovat, dobrat se k tobě, která jsi její tajnou příjemkyní.

Ulice Moskevská mne pronásleduje svými špičatými prsty, na jejichž konci se blyští drobné krámy, sklepy, zpuchřelé domovní vchody.

Vešel jsem dovnitř nehtového studia, Vietnamky seděly na rudých židlích a všechny se na mne podívaly.

Vršovice jsou pes, který běhá, až už vůbec nemůže.

Vršovice mne učily mluvit a teď tu pobíhám sám jen s plandajícím vodítkem.

Vršovice jsou plné žlutého molitanu, který se v ulicích naměstnal do výšky prvních pater pronajatých domů.

Pracovníci technických správ jsou zoufalí a mají šedé slzy v očích.

Vršovice jsou modrobílé autobusy, které si mocně ulevují v zatáčkách a „harmonikují“ můj mozek.

Jsem už jen stlačená guma v kloubové části autobusu.

Lidé Vršovic se rozutekli za svými soukromými prapory.

Ledničky oplakávají jejich nepřítomnost.

 

12.

A potom jsi na mne promluvila jazykem všech soudů, co leží navršeny na sebe v práchnivějících ulicích posypaných rozklíženými ptačími hnízdy.

A potom jsi pozvedla ruku k nebesům a začala přecházet po vynalézavých schodištích, která se nacházejí uvnitř soudů.

„Soudy jsou jako šátek, uvážou si tě kolem krku,“ řekla jsi a já přikývnul a byl jsem

radostí bez sebe nad tvou definicí.

A potom jsem tě sledoval z okna smršťujícího se autobusu, ano, mluvila jsi jazykem ptačích zasedání, mluvila jsi řečí vršovických instancí a polosarkasticky ses smála, zjevila ses mi jako předzvěst i jako neuskutečněná vzpomínka. Považoval jsem tě za sestru, chtěl mít s tebou incestní vztah. Jmenovala ses tak, jak jsem se měl jmenovat já, kdybych byl žena.

A rodný dům kdesi daleko chátral i s žebry ústředního topení a s velkými prosklenými okny v prázdném obývacím pokoji.

A mrtvý bloudil opodál a hledal „Chateau Průhledné ruce“, z kapes mu čouhala nemajetná sláma, nevěděl, že v posledních měsících mi v hlavě zněla operetní fraška s názvem „Ztráta území“.

 

Grébovka aneb souboj parků

Průběh chůze se podobá průběhu básně. Při chůzi ke mně proudí obrazy a mysl spontánně vyplavuje věty a slova. Jít městem je stejné jako psát báseň. Toto je krátká báseň, jedna z mých každodenních procházek po blízkém parku. Neviděl jsem Grébovku růst, ale znám ji, mám k ní důvěrný, ambivalentní vztah. Grébovku kdosi uschoval mezi domy a jako koberec rozvinul z kopců Vinohrad. „Grébovka je falešná, našminkovaná,“ řekla mi jednou Dorotea, se kterou jsem se tady seznámil. Každý den stoupám do prudkého schodiště, které se zvedá k náhorní plošině nad vinicí. Míjím lisabonské domy v ulici Košická. Bílé domy pokojně rozjímající v ulici vedle prudkého svahu jako by do Prahy ani nepatřily.

Když stoupám do schodů Grébovky, opisuji pohyb ne nepodobný pohybu plavidla ve zdymadle, které je vyzdviženo do plavební komory. Kolem mne proplouvá mohutný zaoceánský parník nuselského údolí. Vane tu suchý vítr, který má okrově žlutou příchuť jako barva pískovcové masy, z níž je postavena nedaleká grotta. Samotná grotta je pro život Grébovky esenciální a i v mém životě hrála stěžejní roli. V parku se borovice vzpínají proti nebi. Praskot suchých větví, smůla ztuhle tekoucí po kmeni. Borovice je tajemný strom, který podněcuje obraznost. Smrk je banální a strohý, ale borovice dodává pražským zákoutím přímořský ráz. Toto město je mořem lidských hlasů, kroků a výkřiků, ale skutečné moře mu chybí. V Praze je nutné snít o jiných životech. Jako o nich sním já, když jdu Grébovkou, ale v hlavě, v bočním mozku mi přitom problikávají obrazy Folimanky. Jiného tajemného parku u Botiče, přes který přepadávají krátké mosty a já si tu připadám jako v miniaturní ztrouchnivělé maketě Petrohradu, co se brzy zřítí.

Folimanka ve svém jméně obsahuje šílenství (francouzsky „la folie“ – šílenství). Folimankou kráčejí hloučky lidí a mají rozsvícené dlaně plné čerstvých nápojů. Uzavírají mezi sebou tajné úmluvy pod černými větvemi stromů a v letním žáru jim na temena dopadá rezavý prach. „Dokud se ve Folimance čepovalo halucinogenní pivo Ferdinand, zdály se mi dlouhé epické sny,“ řekla mi jednou Dorotea, která Folimanku také znala. „Ve snech jsem zažívala magická dobrodružství na nádražích a v dřevěných kůlnách.“ Ano. Nahořklé pivo Ferdinand nahradil banální Kozel a Plzeň. Dlouhé, výpravné, iniciační sny se odkládají.

Ve Folimance padají ořechy ke kotníkům roller skates girls. Bruslařky netuší, že v ořechu je zakletý můj mozek, který pomocí zrezivělých děrných štítků překládá do slov milostnou báseň plnou stesku po Dorotee. Jako Gurdžijev napsal balet Souboj mágů, který obsahoval esoterické pravdy jeho učení, tak já píšu Souboj parků, lucidní zprávu chodce o každodenních dobrodružstvích, která procházejí uchem jehly jeho vědomí a žhaví ho do běla jako prázdnou wordovskou stránku, na niž dopadají virtuální černá písmena.

Mám raději Folimanku, ale právě v Grébovce jsem jednoho večera potkal lišku, která se proměnila v ženu a jmenovala se Dorotea. Liška běžela po trávníku a huňatý ocas měla větší než tělo. Lišky jsou v Praze běžné, ale málokdy podstupují proměnu v lidskou bytost. Když se ke mně liška přiblížila, bál jsem se vztekliny a hrůzou zavíral oči, sotva jsem je však otevřel, stála přede mnou Dorotea. Normální Dorotea. Měla ráda písně Cat Stevense a vyráběla si záložky do knih. Myslel jsem na knihu Davida Garnetta Dáma v lišku. Tu knihu mi Dorotea darovala i se záložkou. Seděli jsme spolu na lavičce v parku a sledovali zaoceánský parník nuselského údolí. Pouštěli si z mobilu píseň Father and Son od Cat Stevense, vanul suchý žlutý vítr. Položila mi hlavu na rameno a já cítil, jak do mne proudí veškerá její jemnost.
Pokračuji ve své procházce kolem grotty. Připomíná „Ideální palác“ listonoše Chevala, snovou stavbu, kterou vytesal do pískovce francouzský poštovní úředník stižený záchvatem metodického šílenství. Pískové masy grotty se mu vzdáleně podobají, ale čekají, až budou někým dotvořeny. Čekají na generální myšlenku. Na posedlost. Za zimních večerů nad grottou visí magnetická záře, která se každým okamžikem musí proměnit v nazelenalou auroru, polární záři, ale nikdy to nenastane. V posledních minutách předtím, než krajinu pohltí tma, je zázrak odčarován před očima. Dorotea se mnou byla chvíli a já na ni mám už jen vzpomínky: nahmátl jsem v přítmí grotty její záda přes šaty a cítil, že jsou jen slupkou věcí mnohem křehčích. Dotkl jsem se Dorotey dlaní a zavřel rozechvěním oči. Když jsem je otevřel, proměnila se zpátky v lišku a odběhla pryč. Do Folimanky.

Pomalu vycházím z Grébovky a dál pokračuji Koperníkovou ulicí, kterou jsem si v duchu překřtil na ulici Palácových převratů, protože v ní stojí pyšné bílé vily obehnané bílými zdmi, které jednoho dne budou pokořeny. Ale to už je jiná báseň. Elegie, kterou jsem napsal během chůze dnes, byla o dvou parcích, které spolu bojovaly o mou i tvou přízeň, Doroteo. Dva parky, co se v mysli překrývají jak minulé životy. Pokládám tento příspěvek k tajné geografii k tvým nepřítomným nohám a doufám, že se jednoho dne vrátíš. Vždyť od doby, Doroteo, co jsi znovu získala liščí podobu a zmizela, každý den dochází k novému konci světa. Od té doby nastalo velké vymírání. A já nevím, jak ho zastavit.