Jsme tvrdohlaví oslové

Narodila jste se v arménském pohraničním městečku Berd, dějišti několika vašich knih. Jak vypadalo před válkami se sousedním Ázerbájdžánem?

V pozdně sovětské době to bylo úplné pohádkové městečko, ze všech stran obklopené horami, které si žilo svým izolovaným životem. Místní obyvatelé jsou velmi specifičtí a neuvěřitelně tvrdohlaví. Jsme tak paličatí, že se nám přezdívá „berdští oslové“. Nemá to být urážka. I Berďané si tak hrdě říkají – jsem berdský osel, zkuste se se mnou pohádat, moc nepochodíte.

V čem spočívá jejich tvrdohlavost?

Změnit názor nebo způsob života Berďanů je skoro nemožné. Ke změně dojde, jedině když se o něčem přesvědčí sami. Umějí být neuvěřitelně upřímní a nenapadne je, že tím mohou někomu ublížit. To je ta naše berdská tvrdohlavost. Dokážou vám s klidným výrazem říct, že vás nemají rádi.

Chcete říct, že neznají pokrytectví?

Ano, neexistuje, že by se na vás usmáli, přišli domů a řekli: „Fuj, ten ale je odporný.“

Víte, jak město vypadá teď?

Dodnes se tam vracím, Berd velice miluji. Byl opakovaně bombardován a válka si na něm vybrala těžkou daň.

O těchto událostech píšete v knihách Čtyři ženy a jeden pohřeb, Tři jablka spadlá z nebe a v poslední povídkové sbírce Žít dál…

Ano, také si vzpomínám na příliv uprchlíků, na tvrdou blokádu… Naše oblast byla odříznutá od zbytku Arménie, obě cesty se octly pod palbou, člověk musel žít v naději, že se jednoho dne cesta otevře. Dnes je to úplně jiné město, je v něm plno vojáků a mnoho původních obyvatel kvůli válce odešlo.

Z Arménie jste se v polovině devadesátých let přestěhovala do Moskvy. Psát jste začala rusky, protože své literární arménštině jste tolik nedůvěřovala. Co pro vás znamená být Arménkou?

Zůstala jsem arménskou občankou. Nikdy jsem nepochybovala o tom, kterou zemi reprezentuji. Nemám ke své národní identitě dualistický postoj, a když se mě někdo zeptá, kdo jsem, vždy odpovím, že Arménka, nikoli ruská Arménka. Knihy ale píšu v ruštině, a když píšete rusky, jste ruská spisovatelka.

Setkala jste se během let strávených v Rusku s ruským nacionalismem?

Čas od času ano, šlo spíš o imperiální šovinismus. Urážky nepadaly jen na základě národnosti, ale i kvůli přízvuku nebo stylu oblékání. Existuje nesčíslně důvodů, proč se nově příchozí mohou cítit velmi nepříjemně. Přistěhovalec byl a dodnes je bezmocný tvor, vetřelec na cizí oslavě. Věřím, že jedinou správnou cestou k adaptaci v cizí zemi je přijmout její pravidla, ale pokud vás někdo ponižuje, měli byste mít právo se ozvat. V Rusku devadesátých let to možné nebylo. V roce 2008, za války s Gruzií, jsem pak sledovala, jak ze země vyhostili lidi na základě národnosti, někdy i ruské občany. Bylo to pro mě první varování o směřování Ruska. Potom jsem bohužel uvěřila, že se vláda poučila a že se země může změnit. Ale ukázalo se, že ten pocit byl naprosto mylný.

Od roku 2010 jsem napsala asi patnáct knih a z Ruska jsem odjížděla s velkou bolestí. Jako emigrantka jsem dosáhla toho, co jsem si přála. Měla jsem na výběr: buď všechno opustit a odejít, nebo přijmout volbu, kterou učinila cizí, ale mnou zvolená země, a žít s tím dál. Rozhodla jsem se, že druhou možnost přijmout nemohu. Raději odejít a začít od nuly, než abych předstírala, že se nic neděje.

Dnes už ale nemůžete začít úplně od nuly – napsala jste knihy, které vycházejí v překladech do mnoha jazyků…

Ano, na náměty mých knih se natáčely filmy, inscenovali je v divadlech. O tom sní každý člověk, který začne psát. Ale opustila jsem své přátele, svůj byt, své pohodlí, své místo v ruské společnosti. Na pozadí toho, co se děje ve světě, si nestěžuji, jen konstatuji, co se v mém životě změnilo.

V souvislosti s válkou na Ukrajině je vaše kniha Žít dál ještě naléhavější. Odpovídá totiž na otázku, co dělat, až válka skončí. Máte nějakou radu pro lidi, kteří válku přežijí?

Válka je katastrofa. Lidé si naivně myslí, že když se podepíše nějaká mírová dohoda, je po všem, ale tak to není. Válka v člověku zabíjí všechno lidské a zůstává v kraji nadlouho. Je to tíživé trauma, které se přenáší z jedné generace na druhou. Budete muset bojovat sami se sebou, se svými strachy i v relativně klidné době, snažit se předstírat, že je všechno v pořádku, pak se pomalu přesvědčovat, že je opravdu všechno v pořádku, a celé to nějak přežít. Pak vám ale třeba po pěti letech upadne na podlahu něco kovového, v hlavě se vám to rozezní úplně jinak, leknete se, že vybuchla bomba, a možná i omdlíte. Každý by na to měl být připravený. Slzy nezabírají. Kolik lidí se po návratu z války ve Vietnamu zbláznilo a spáchalo sebevraždu, protože jim nikdo nepomohl? Pro civilisty je to ještě větší neštěstí. Knihu jsem psala právě kvůli lidem, kteří se v tomto mlýnku na maso ocitli.

Nyní žijete v Německu. Kdybyste se pokusila porovnat arménskou, ruskou a německou společnost, jaký mezi nimi vidíte rozdíl?

Německo je země, která prohrála válku, a po letech dokázala přijmout realitu, leccos napravit, vzchopit se a jít dál. V tom by se mohlo stát příkladem pro Rusko, i když tomu moc nevěřím. Rusko je obrovské impérium s vlastním pohledem na svět, s chudým obyvatelstvem, které konzumuje šovinismus okořeněný resentimentem, že je nikdo nemá rád, že jedině oni zastávají „posvátné“ hodnoty. Nedávno například prohlásili LGBT komunitu za nepřátele vlasti. Trápí mě, že spousta skvělých lidí, kteří nic z toho neschvalují, je nuceno tohle divadlo hrát, protože nemají jinou možnost.

Arménie má své chyby, zná své porážky, snaží se stát demokratickou zemí a očividně chce být se Západem. Podobně jako dnešní Gruzie, kde vyrostla první nebojácná generace, která zná svá práva a odmítá otrockou morálku. Myslím, že i Arménie se snaží jít tímto směrem.

Ze všech tří zemí je nejtolerantnější Německo, Arménie je se svou poutí někde v půli a v Rusku se odehrává katastrofa. Společnost je absolutně bezmocná a zahnaná do kouta. Obávám se, že z toho může vzejít něco ještě odpornějšího, fašistického. Co se s tím dá dělat, nevím. Světový řád se dramaticky změnil a všechny švy, které držely svět pohromadě, popraskaly.

Před několika lety jste v jednom rozhovoru řekla, že psaní pro vás není volba, ale útěk před realitou. Platí to i dnes?

Skutečně to pro mě byl útěk. Původně jsem pracovala jako účetní – a byla jsem snad nejhloupější účetní v Moskvě. Neznala jsem nulové schodky. Pokud se něco povedlo, při kontrole se to znovu celé rozpadlo. Jedinou útěchou pro mě tehdy bylo psaní příběhů z minulosti, z dětství, a tak jsem se stala spisovatelkou. Dodnes se toho držím, protože nemůžu a nechci psát o aktuální skutečnosti. Určitě najdete autory, kteří se k ní vyjadřovat umějí – například ruská novinářka Katěrina Gordějeva nedávno vydala knihu Odnes můj žal o rusko­-ukrajinské válce, o uprchlících. Já bych psaní o současné válce fyzicky nepřežila, ale jsem ráda, že takoví lidé existují. Jsem na ně velmi hrdá.

Píšete o Arménii, ale rusky a v Německu. Myslíte si, že literatura má národnost?

Nemá. Kdo je Čechov? Je to světový spisovatel. Kdo jsou kremelští funkcionáři, abychom kvůli nim nečetli Čechova? Skutečné umění je nadnárodní. Je Sorrentino italský režisér? Je Faulkner americký spisovatel? Ne, jsou to světové klenoty. A díky bohu, že máme možnost se toho všeho dotknout a užívat si jejich umění.

Myslíte si, že své další knihy napíšete v ruštině, nebo se pokusíte přejít na arménštinu, případně na němčinu?

Určitě se teď budu učit německy, a vím, že to bude obtížné. Arménština a němčina jsou v tomto ohledu na podobné úrovni. Neumět jazyk země, ve které žijete, je zrůdnost. Ale když je vám přes padesát, naučit se nový jazyk na takové úrovni, abyste mohli psát, mi připadá nemožné. Pokud se mi podaří napsat německy aspoň povídku, budu moc ráda. Ruština je můj pracovní nástroj a bylo by pro mě velmi těžké se jí vzdát. Také návrat k arménštině bude velmi obtížný. Za dvacet let se jazyk hodně změnil a psát v jeho současné podobě literaturu je poměrně těžké. Je to dáno i tím, že Arméni velmi manicky překládali cizí slova, a ne vždy se překlad povedl. Mechanický zvuk nové arménštiny je mi cizí. Potřebuje čas, aby dozrála. Nejsem si však jistá, zda budu schopná v ní psát.