Tramvaj popsanou citáty z Franze Kafky viděti… Větu z Kafky na pohyblivém plakátu v prosklené stanici MHD zříti mizeti a zase se objevovati. Kafku coby textaře rockové skupiny Tango objeviti – Jdeme do hor! Jdeme do hor! V Kafkově gigantické stříbrné kebuli (t. č. mimo provoz) se co kolemjdoucí bryskně zalesknouti. Nabídku spatřiti: Franz Kafka 100 let, stříbrná pamětní ražba, skladem, 3490 Kč. Skrze platformu Apache Kafka commity logovati! Kafku konečně v TV seriálu v bordelu viděti cosi hlubokého špitati intelektuální rakousko-uherské štětce – na to přece celý život čekati! (Zpět, omlouvám se, rakousko-německý seriál Kafka přes různé polopatismy a mizivé charisma Kafkova představitele Joela Basmana má i zajímavé momenty. Ovšem ne dabovaná verze! Tu slyšeti – vší víry zbaven býti.)
Kafku ke kafkovskému výročí naleštěně zbanalizovati – je to taky kafkovské? Co by tomu všemu říkal Franz? Zděsil by se své tváře na tričkách či papírových taškách knihkupců. Z rozřezané stříbrné hlavy by omdlel – či by „o ní“ napsal další román, ovšemže torzo. Co by se mu však mohlo líbit, jsou kafkovské memy, jejich kousavý, absurdistický vtip a také fakt, že Kafku pompézně neadorují, ale naopak si dělají legraci ne snad z díla (ostatně v mnohém psaného s komickou intencí), nýbrž především z naší vlastní fascinace Kafkou. Z toho, jaký vágní vzorec a znak jsme si z něj udělali. Jak se nám vše takzvaně kafkovské nakonec podařilo obrátit naruby. Brouk Samsa na Freudově divanu: „Zdálo se mi, že jsem Kafka…“ Zválené, avšak prázdné lůžko právě metamorfovaného Řehoře Samsy: „A kruci, odešel do práce!“ Myslím, že jedny z nejlepších memů by tvořil Kafka sám. Anebo ne. Každopádně by opět žil na hranici anonymity, svět by o něm neměl tušení.
Kafka nepsal literaturu, z níž lze vybírat mudřecké fráze či inspirativní slogany na plakáty. Kafka především psal úžasnou prózu, vytvářel světy a labyrinty promyšlené a významově provázané, ale současně též básnicky intuitivní, snově spontánní a nevyzpytatelné. Jistě byl i svého druhu vizionář, bez toho však, že by jeho vize pompézně křičely do světa. Vize jsme v jeho podivuhodných obrazech a vidinách posléze odhalili, ony však zároveň zůstávají především kouzelnými obrazy. Zvlášť dnes, kdy vlna náruživé kafkologie opadla, můžeme číst Kafku „paradoxně“ – ale on to žádný paradox není – zbaveného těch takzvaně typických kafkovských rysů. Číst ho mimo kafkovské paradigma či dogma. Těšit se z čistoty a jemnosti jeho prózy, bez nátlaku významů, jež v ní máme očekávat. Když v Procesu prokurista K. téměř omdlévá z těžkého vzduchu na chodbách soudu („účes byl zničen, vlasy mu visely do čela pokrytého potem“), nějací muži ho podpírají cestou k východu. Na čerstvém vzduchu však K. ihned pookřál, a než začal sbíhat po schodech, ještě si „přihladil za pomoci kapesního zrcátka vlasy“. Vzácný, docela nekafkovský moment: K. se najednou věnuje sám sobě, svému vzezření, nikoli soudu, procesu, advokátům či dalším tíživým symbolům. Naopak, prohlédne se v kapesním zrcátku – vida, on něco tak obyčejného, intimního, ba marnivého jako zrcátko nosil celou dobu v kapse!
Dnešní časy v Česku dávno nejsou kafkovské, ani haškovské či kunderovské. Tyhle metafory ztratily, pro naše konkrétní tady a teď, rezonanci, vyprázdnily se, zacyklily, vynulovaly. Naše dny často charakterizují plochá podrážděnost, zákopové přestřelky bez hloubky, pohyblivé písky pod nohama, střety emocí mimo skutečné světonázory, aniž bychom pro tento stav věcí nacházeli výrazné umělecké pojmenování. Přeme se o vše, o zbraně, mír, umístění nejskvěleji vymodelovaného Krista na té či oné zdi, vzápětí se pohotově zhádáme o mosty, spalovací motory, motýlí křídla, you name it. Hýčkáme si názory, své svaté právo na ně. Soukromé fotky z dovolených či různých akcí, slezin, koncertů se plavně prolnou se záběry ruin po bombových či raketových útocích na „opačném“ konci světa. Smajlíka ve snu viděti plakati… Záleží na těch zdvižených palcích či zbrunátnělých smajlících? V dané chvíli životně!
Dva diktátory v černé limuzíně jako obludné hošíky spatřiti, vezoucí se zcela prázdnou šestiproudou hlavní třídou; trupy jim trčí z otevřené střechy a monstrózní chlapci „kynou“ neexistujícímu lidu; mladé otrokyně, vtipně převlečené za sexy mažoretky, jásají v pozadí. Kafkovské? Kafka dneška se ještě nenarodil. Anebo v anonymitě už pilně pálí své rukopisy. Na přátele není spoleh! V rytmu střídajících se „shorts“ mi mysl přeskakuje k okolnostem tragické střelby na Filozofické fakultě, jež dnes vycházejí na povrch. Policie byla na místě činu ještě předtím, než se čin stal, s masovým vrahem se prý policisté minuli o pár minut, dřív, než vrah stal se vrahem masovým… Je tato realita nějak kafkovsky absurdní? Haškovsky zbabraná? Pynchonovsky paranoidní? Janu Černochovou, českou ministryni obrany, jako ve fantaskním snu (ale je to tvrdý reál) slyšeti praviti: „Kdyby vrah na fakultu nešel se zbraní s tlumičem, šel by tam s nožem.“ – Co si o tom myslet? Na tohle byl Kafka moc jemný. Metafora, jež by podobnou škálu hlouposti, arogance, banální sprostoty i latentní hrozby byla s to postihnout a pojmenovat, chybí. Snad o žádné scelující „vize“ už ani nestojíme. Svět jako sled nekonečných „shorts“ uchopiti…
Pro dnešek možná bude nejvýstižnější mem, co na mě před chvílí vyskočil na TikToku. Jde vlastně o pouhý citát, memař se spokojil s obyčejnými černými slovy na čistém bílém podkladu. Úryvek nikoli z Kafkovy prózy, ale z psaní Mileně, jež mělo zůstat privátní a bylo určeno jen a jen Franzově lásce: „Jsem unaven, nic mě nenapadá a chci jen složit hlavu do tvého klína, cítit tvé ruce na své hlavě a spočinout tak navždy.“
Autor je básník, hudebník a literární kritik.