Kde končí hranice Ruska?

Konrad Szołajski svůj snímek otevírá osobně, vzpomínkami na život v komunistickém Polsku. Popisuje osobní vývoj od šťastného dětství k uvědomění, že žije v zemi závislé na Rusku a tamější vizi budoucnosti Evropy. Pád železné opony vnímal jako úlevu. V posledních letech se podle něj ale objevily nové hrozby, které nás mohou vrátit do časů, kdy se Sovětský svaz rozpínal napříč střední a východní Evropou. „Hranice Ruska nekončí nikde,“ žertuje Putin v záznamu estrádního pořadu ruské televize. Szołajski se nesměje. Je přesvědčen, že takhle mnozí Rusové vážně přemýšlejí a že Moskva chce dle principů Gerasimovovy doktríny – tj. pomocí sabotáží, špionáže, odposlechů, ale také otrav novičokem nebo žhářských útoků – znovu převzít kontrolu v zemích, které kdysi náležely do její sféry vlivu.

Chaos vládne

Po sugestivním úvodu dokument skáče do roku 2014, kdy polskou vládu destabilizovala odposlechová aféra. Do médií pronikly rozhovory ilegálně nahrané v soukromých saloncích několika varšavských restaurací. Vyšetřování skončilo odsouzením uhlobarona Marka Falenty. Ten tvrdí, že odposlouchávání vrcholných politiků a podnikatelů bylo iniciováno stranou Právo a spravedlnost, kterou zmíněná aféra vynesla k moci. Diváci neznalí nedávného dění v polské politice se v přívalu informací předkládaných bez vysvětlivek mohou lehko ztratit. Zpočátku navíc není zřejmé, jak přesně „polský Watergate“ souvisí s ruskou rozpínavostí, která je hlavním tématem Putinova hřiště. Vysvětlování a propojování jednotlivých bodů bohužel nepatří mezi silné stránky dokumentu.

Polští investigativní novináři nebo bývalý vyšetřovatel z protikorupčního oddělení sice mluví o možném zapojení východní mocnosti, avšak nezvratný důkaz, že rozvrat systému byl řízen z Ruska, předložen není. V rovině spekulací, dále neověřovaných individuálních tvrzení a vysoce pravděpodobných hypotéz se přitom pohybuje celý film. Szołajski v Polsku a jiných státech, kam se posléze vydává, nepátrá po nových souvislostech. Spíš hledá potvrzení pro svou mnohokrát zopakovanou tezi, že ruská rozvědka se snaží Evropskou unii rozvrátit zevnitř. Také od publika se očekává jisté předporozumění – jedná se například o sdílení přesvědčení, že hnutí, jež dříve demonstrovala proti očkování a dnes proti pomoci Ukrajině, jsou financována Putinovými přisluhovači.

V Česku, kam režiséra přivádí kauza výbuchu vrbětického muničního skladu v roce 2014, se něco takového prokazatelně děje. Místní dezinformační platformy jsou podle BIS financovány prokremelskými miliardáři s úzkými vazbami na ruského prezidenta. Na webech jako investigace.cz si zase můžete přečíst, z jakých kanálů na český instagram nebo TikTok prosakuje ruská propaganda (šíření lží kybeprostorem je jednou ze stěžejních součástí informační války, kterou dílo vesměs opomíjí). Přestože vedle bezpočtu mluvících hlav snímek zapojuje i animované mapy a archivní záběry, síť vztahů mezi konkrétními místními a ruskými subjekty se mu nedaří zpřehlednit. Vedle tematické přebujelosti, vedoucí k postupné ztrátě pevného tvaru, je to dáno také tím, že nezbývá čas na detailnější osvětlení sociohistorických okolností.

Jakým politickým nebo ekonomickým vývojem je determinována dnešní příchylnost k velkému ruskému bratrovi v Bulharsku, Moldavsku či Lotyšsku, kde se Szołajski rovněž krátce zastaví? Fanatické brojení bulharských konzervativců proti genderu a právům LGBTQ lidí asi nebude ruským importem, jakkoli je takto rámováno. Když se režisér v Sofii podivuje nad sochami Puškina nebo cara Alexandra II. coby důkazy přetrvávající obliby všeho ruského, působí to poněkud anekdoticky. Ve snaze postihnout v každé z navštívených zemí během pár minut zdroje společenského neklidu i vliv Ruska na politiku a smýšlení občanů se Putinovo hřiště mnohokrát uchyluje ke zkratkám.

Autentické obavy

Szołajski a producentka Małgorzata Prociak navštěvují jak zastánce, tak kritiky proevropského způsobu vládnutí, ale bohužel ne vždy se ptají lidí, kteří mají co říct. A ne každému naslouchají stejně pozorně. Jakou vypovídací hodnotu má například dálková diagnostika Putinova duševního zdraví od bývalé lotyšské prezidentky nebo svědectví hasiče, který zasahoval ve Vrběticích? Slova samoživitelky, která si připadá diskriminovaná, protože česká vláda podle ní místo vlastních občanů podporuje Ukrajince, se oproti tomu dotýkají něčeho podstatného. Ani tuto linii, totiž spojitost mezi frustrující ekonomickou situa­cí a podporou protisystémových stran, ale film při svém širokém tematickém a geografickém záběru hlouběji neprozkoumá.

Pofidérnost pronášených slov někdy návodně podtrhuje zneklidňující hudba. Už z toho je patrné, že tvůrcům nešlo o vyvážený investigativní průzkum komplexního problému, ale o vyjmenování co nejvíce varovných příkladů údajných ruských zásahů do politického a společenského dění v Evropě. Závěrečné upozornění na paralely v zachycených proruských narativech v jednotlivých zemích bez kontextu vyznívá spíš jako přání než výsledek poctivé analýzy.

Na úplném konci se režisér vrací do střižny, kde film začal, aby nám ukázal, jak lze zbraně hybridní války obrátit proti nepříteli. Putin se na deepfake videu kajícně omlouvá Ukrajině a slibuje, že své miliardy poskytne na obnovu válkou zdecimované země. Pak pozpátku odkráčí z Kremlu, nejspíš zpět do časů, z jejichž návratu má Konrad Szołajski strach. V osobním zaujetí, průběžně akcentovaném přítomností autora před kamerou, by mohl spočívat klíč k docenění rozpačitého filmu. Jeho největší hodnotou není objevnost předkládaných zjištění, ale vyjádření autentické obavy muže, který nechce znovu zažít totalitu.

Autor je filmový publicista.