Dílu J. R. R. Tolkiena můžeme rozumět různě. Jako jednomu z nejčistších ztělesnění nostalgie moderní kultury po mytologii i jako jasnozřivé kritice moci. Bylo totiž obojím, což nakonec platilo i pro jednoho z Tolkienových inspirátorů, novoromantika a libertariánského socialistu Williama Morrise.
Pro ideové vyznění Pána prstenů je klíčová scéna, kterou jindy až trapně doslovný stejnojmenný akční film překroutil k nepoznání: setkání Gandalfa a Sarumana v Železném pasu a jejich dialog, který následně první jmenovaný převyprávěl zástupcům národů Středozemě shromážděným v Roklince. Ve snímku byl tento dialog brzy vystřídán přihlouplým soubojem kouzelných holí, který by se hodil spíš do Harryho Pottera, především byl ale oškrábán na kost a v důsledku změněn jeho obsah. Saruman tu je už zastrašený a vyzývá Gandalfa jednoduše ke zradě – k tomu, aby se společně přidali k Sauronovi.
Prsten moci
Tolkienův originál popisuje situaci mnohoznačněji: Saruman zde Gandalfa svádí, aby použili Jeden prsten – ke společné vládě nad lidmi: „Staré časy jsou pryč. Střední časy míjejí. Mladší časy nastávají. Doba elfů skončila, ale naše doba právě nastává: svět lidí, jemuž musíme vládnout. Musíme však mít moc, moc řídit všechny věci, jak chceme, pro dobro, které chápou jen Moudří.“ Prsten působí přitažlivou silou na většinu těch, kdo se s ním setkají, u Sarumana má tato síla ale patrně nejdémoničtější účinky. Snaha uchopit ji, převzít a vládnout nad druhými je tu rozeznána v destruktivní podobě: může člověka zcela vysušit a proměnit v kreaturku, jakou byl Glum, ale také dokáže zkazit a zkorumpovat jakoukoli velikost.
Saruman se navzdory svému mytickému vzezření podobá leckterému technokratovi dvacátého století. Chce uchopit moc a změnit svět. A všechny, kdo s ním nesouhlasí, vnímá jako překážky na cestě ke svému cíli, jímž je „přinést Poznání, Vládu, Pořádek“. „Nemusí dojít, vlastně nedojde k žádné skutečné změně v našich plánech, jen v našich prostředcích.“ Jenže jak ví každý anarchistický i konzervativní kritik moci: právě prostředky jsou často to, na čem záleží nejvíc. Jestliže podle Hegela jsou zbraně podstatou válečníků, pak uplatněné prostředky jsou podstatou každého, kdo usiluje o společenskou změnu.
Pohled do palantíru
Destruktivnost moci se přitom projevuje dvěma způsoby: právě ten druhý slouží jako vysvětlení Sarumanova propadu (a vysvětluje i šílenství jiné významné postavy, posledního vládnoucího správce království Gondor Denethora). Dávné elfské kameny – palantíry – darované králům lidí za západu, které měly sloužit komunikaci mezi vzdálenými sídly Númenorejců, se staly rozhodujícím nástrojem Temného pána. Mechanismus tu je srozumitelný: palantíry nabízejí pohled do Sauronovy mysli a na jeho aktuální jednání: kdo by takové možnosti odolal? Silní se přece dokážou konfrontovat s mocí, která proti nim stojí, poznat její sílu, aniž by je to zastrašilo…
Kdepak. Tolkien ukazuje, že jsme – přinejmenším z velké části – tím, kam se díváme. Snažit se rozpoznat zlo intenzivním pohledem znamená vystavit se mu a komunikovat s ním (už jen dívání se je komunikace). Hrozí pak, že se jím necháme ovlivnit a že mu nakonec podlehneme, ať už tak, že mu jako Saruman propadneme, nebo tím, že nás temnota, kterou spatříme, zaslepí a zešílíme jako Denethor.
Když jsem před lety četl Pána prstenů poprvé, nedokázal jsem obraz palantíru docenit a říkal jsem si, zda Tolkien nepřehání. Dnes nám sociální sítě daly naše vlastní palantíry. Vidíme zlo, hloupost či ignoranci druhých v náležitých barvách, protože je dokážeme vidět tak neuvěřitelně zblízka? Nebo je tento detailní pohled zblízka zradou, která nám nejen zkresluje podívanou, ale především mění nás samotné? Jsme tím, kam, jakým způsobem a jak moc se díváme?
Zapomínaný vliv
Kritika moderní, technokratické moci může být snadno čtena jako součást Tolkienova celkového přístupu, který je založen na nostalgii po mýtu a jejž lze snadno označit za konzervativní. Odvahu podívat se do palantíru koneckonců najde právoplatný dědic králů a v jeho případě zlo nemá účinek. Saruman poté, co přenese svou technokratickou ošklivost do hobitího Kraje (je až příliš snadné číst to jako kritiku labouristické proměny poválečné Británie), skončí poražen a podříznut svým poníženým slouhou. Jenže síla Tolkienovy knihy spočívá právě v tom, že ji nelze jednoznačně redukovat na jednu politickou pozici. Autor oživuje sílu mýtu, ta ale spočívá v tom, že není návodný a jednoznačný.
To napovídají i kořeny Tolkienovy estetiky: hnutí uměleckých řemesel na konci 19. století a jmenovitě William Morris. Autor Příběhu o třpytivé rovině (1891, česky 2016), díla pokládaného za jeden z inspiračních zdrojů moderní fantasy, v sobě spojoval estetickou nostalgii po středověkém světě mýtu a uměleckém řemeslu jako protikladu moderní průmyslové výroby s radikální politikou: libertariánským socialismem. Své názory nejjasněji vyjádřil v utopickém románu News from Nowhere (1890, česky jako Zvěsti z nejsoucna, 1900, a jako Noviny z Utopie, 1926), který jeho přítel Petr Kropotkin v Morrisově nekrologu roku 1896 označil za „patrně nejdůkladnější a nejhlubší popis anarchistické budoucí společnosti, jaký kdy kdo napsal“. Kritiku moci a kapitalismu zde střídala představa o povýšení života a práce skrze umění a návrat k některým idealizovaným stránkám středověku, jež nabízejí možnost úniku z ponížení a ošklivosti modernity. News from Nowhere byly polemikou s Bellamyho utopickou sci-fi Pohled do budoucího ráje (1888, 1893 česky), kterou Morris vnímal jako manifest autoritářského socialismu, idealizující město, průmysl a pokrok a spojující touhu po sociální spravedlnosti s odcizením člověka jeho původním zdrojům, citu pro svobodu i krásu.
Míra Morrisova vlivu na Tolkiena je pochopitelně diskutabilní. Názory literárních vědců Chestera N. Scovillea či Anne Amison, že Tolkiena Morrisova utopie inspirovala k popisu Kraje (druhá jmenovaná navíc dodává, že Morris sám je předobrazem Tolkienova Toma Bombadila), jsou jinými autory považovány za bizarní. Kraj rozhodně není enklávou svobodného socialismu, jsou tu velké majetkové rozdíly i vladykové.
Síla Tolkienova díla spočívá právě v tom, že jej nemůžeme vysvětlit z jednotlivých vlivů. Své inspirační zdroje tvořivě přetavil a do značné míry se z nich vyvázal. Zároveň Tolkiena nelze spojovat s jednoznačnou politickou orientací. Tam, kde se nám zdá, že je nejkonzervativnější, potkává se s libertariánským socialismem. Mýtus, který rekonstruuje, má mnoho politických významů, ale uniká jednotlivému politickému vysvětlení a přivlastnění.
Autor je politolog a novinář.