Byl to jeden z těch zvláštních dní, kdy člověk nejenže nic nemusí, ale ani nemůže, protože se ocitl mimo běžné časoprostorové souřadnice. Byl to den na cestě, i když jsme zrovna nikam nejeli. Stáli jsme ve virtuální frontě na hraničním přechodu a čekali, až nám na telefon přijde zpráva, že jsme na řadě. Čas jsme měli rezervovaný na ten den, na čtvrtou hodinu ranní. Ale probudili jsme se až v sedm. Pomalu jsme vytáhli roletu, za kterou dávno svítilo slunce. Věděli jsme, že fronta už několik dní nabírá zpoždění, a tak není kam spěchat. Aktuální informace na internetu oznamovala sedmatřicet hodin. Před sebou jsme měli celý den – prázdný jako široké severní nebe bez mráčku nad našimi hlavami. A tak jsme vyrazili na cestu – tentokrát pěšky.
Už dávno pozoruju, že chůzí zabíjíme čas. Nezdá se ti? Vymlouváme se, že venčíme psa, a ten by přitom nejradši ležel u sebe v pelechu. Cestu jsme si vyhlídli ještě předchozího večera. Odbočovala z asfaltky, u které jsme bydleli ve srubu, v pokojíku, kam jsme se ve dvou se psem sotva vešli. Na začátku té cesty stála výstražná značka. Trojúhelník a na něm perspektivně se zužující silnice. Její spodní polovina byla černá, zatímco horní měla jen zlehka vyznačené obrysy a mizela kamsi do ztracena. Vybavila jsem si v tu chvíli čtyřverší Gennadije Ajgiho, které v doslovném překladu zní: „A skrz hvězdu / je vidět cesta, / po které odejdeme, / abychom se nevrátili.“ Nejspíš sis ho vybavil taky. A pokud ne jeho přesná slova, pak pocit z nich určitě. A spolu s ním i cestu, po které tenhle čuvašský rodák chodil na vesnici v Tverské oblasti, kam jsme po jeho smrti dlouhé roky jezdili k přátelům na chatu a šlapali v prachu po básníkových stopách. Ta cesta vedla z vesnice na malém vršku, procházela kolem ostře zelených kulatých vrbiček u potoka, který přetínala, a mířila dolů k temně modrému jezeru v borovém lese. V létě byla rozpálená, kamínky z ní mi zapadávaly do sandálů, a já se co chvíli musela zastavit, abych je vyklepala. Když se po ní přehnalo auto, ještě dlouho za ním zůstal viset oblak prachu. Všichni i se psem jsme se rozkýchali. Chodili jsme po ní v podvečer s ručníkem přes rameno unaveni sluncem a vraceli se svěží po koupeli v chladivé vodě.
Nemohla jsem na tu cestu nemyslet, když jsme teď po podobné, jen o několik stovek kilometrů severozápadněji, vyrazili neznámo kam. Přesněji i tentokrát naším cílem bylo jezero. Ve svém názvu mělo spoustu zdvojených samohlásek. Našla jsem ho na google mapě a zabodla u něj připínáček. Bylo to třináct kilometrů tam a třináct zpátky – tak akorát na celodenní výlet, kterým si ukrátíme čekání. A tak jsme šli – po prašné cestě rozlehlou krajinou. Slunce pražilo, ale vítr byl po ránu tam na severu stále ještě ledový – mikinu jsem si co chvíli sundávala a zase oblékala. Cesta zpočátku vedla poli, na kterých se sotva klubal hrách. V Čechách, když jsme odjížděli, už téměř dozrával, a s politováním jsme si řekli, že ho zase propásneme. Při pohledu na to hrachové pole jsem si začala říkat verše jiného básníka, Ajgiho vrstevníka, se kterým ses seznámil právě na Ajgiho večeru, před dvaceti lety, v moskevském muzeu Vadima Sidura. Pamatuješ? V českém překladu znějí: „Tam tam // po cestách / za hrachem / na boso / po prachu / jenom my…“ A opravdu jsme tu byli jenom my. Samoty a vesnice, které jsme míjeli, byly vesměs opuštěné. U polorozpadlých domů ve vysokém plevelu kvetly zapomenuté oranžové zahradní lilie a temně vínové pivoňky. Mnohé měly ještě úplně zavřená poupata. Dobře víš, jak ráda sleduju ty pevné koule, když se ve váze na parapetu postupně uvolňují, až najednou vybuchnou spoustou okvětních lístků. V Moskvě jsi mi je kupoval zabalené do novin od babek u metra. Když jsi je letos přinesl z pražského květinářství, doma nikdy nerozkvetly, oschly zavřené, a to jsem je každý den zastřihovala a měnila jim vodu.
Ale zpátky na tu prašnou cestu. Dál vedla borovým lesem, který na slunci voněl pryskyřicí, a ústila do obydlené vesnice na kopci, kterou hlídala zuřivá lajka. Zahnal jsi ji klackem. Stačilo ho zvednout mírně nad hlavu. Věděla, jaké to je, dostat po zádech. Když jsme pak přišli k jezeru, oba jsme užasli, že se k jeho břehu nemusíme prodírat žádným houštím. Po vyšlapané pěšince jsme dorazili k nevelkému tábořišti a hřáli se tam hodinku na slunci. Bobůr si lehl na bok opodál jako žlutý pes ve scéně, kterou končí poslední próza Mariji Stěpanovové. Je to potulný pes, domácího z něj nikdy neuděláme. A ty jsi řekl: „Nemáš pocit, že všechno nejkrásnější zažíváme náhodou? Navzdory, nebo dokonce díky něčemu špatnému?“
Autorka je rusistka.