Na čí jsi straně? - ultimátum

Debata o dekarbonizaci se v České republice zasekla mezi dvěma, zdánlivě protichůdnými názorovými proudy. Ten první, ekomodernistický, velebí veškerou klimatickou politiku prosazovanou Evropskou unií a věří, že je možné provést transformaci v konturách současného systému, tedy že lze ozelenit kapitalismus a zachovat ekonomický růst. Druhý pak veškerou klimatickou politiku odmítá a volá po jejím kompletním zrušení.

Ekomodernistický přístup pronikl na nejrůznější byznysové konference o klimatu, jichž se v poslední době urodila řada. Společné mají to, že se zpravidla konají se silnou podporou velkých korporací (bank či energetických firem), stojí za nimi hodně peněz, mají politickou záštitu a obyčejný člověk se na ně těžko může dostat, neboť vstupné většinou představuje několik tisíc korun. Dávají si od­osob­­něné názvy jako Green Deal Summit, Bold Future nebo Sustainability Summit.

V politické rovině tyto názory reprezentují TOP 09 či Piráti. Na odmítačském přístupu jsou založeny projekty typu Motoristé sobě nebo Stačilo, které zaznamenaly úspěch ve volbách do europarlamentu. Na evropskou klimatickou politiku však útočily i jiné politické subjekty včetně vítězného ANO či SPD, ale i větší část koalice Spolu. Zatímco za ekomodernisty stojí progresivní kapitál, který dekarbonizaci vidí jako příležitost pro nové výdělky, odmítače podporuje fosilní průmysl, který chce kvůli svým ziskům ještě pár let ničit klima i životní prostředí.

Oba přístupy v důsledku škodí účinnému řešení klimatické krize. Odmítači burcují lid proti jakékoli klimatické politice, ekomodernisté nabízejí falešné a nespravedlivé řešení, opřené o moc kapitálu. To umožňuje odmítačům účinněji mobilizovat, protože současný mainstream skutečně hází náklady na dekarbonizaci na střední a nižší třídu. Příkladem může být obří továrna, kterou chce utajený investor s velkou podporou státu postavit v Dolní Lutyni na Karvinsku. Fabrika na výrobu baterií do elektromobilů má být ukázkou dekarbonizace, její potenciální ničivý dopad na životní prostředí však vzbuzuje odpor veřejnosti. Navíc je součástí byznysu s elektromobily, které ještě dlouhé roky budou pouze luxusním spotřebním zbožím pro nejbohatší.

Existuje­-li nějaká cesta z této dichotomie, měla by být založena na třídním pohledu na společnost a jednoznačně směřovat proti zájmům kapitálu. Předpokladem sociálně­-ekologické politiky je to, že za dekarbonizaci zaplatí velcí znečišťovatelé. Bude nutné zavést progresivní zdanění velkých majetků a uhlíkovou daň zaměřenou cíleně na ty, kdo nejvíce devastují životní prostředí. Ty je také potřeba odříznout od veřejného financování. K potřebným pak tyto peníze můžeme doručit například formou klimatické dividendy, která je nejúčinnějším nástrojem, jak dát lidem na dekarbonizaci podíl. Jen taková politika má šanci získat širokou podporu a v konečném důsledku může přispět k řešení klimatické krize. Pokud se k tomu neodhodláme, budeme dál sledovat odmítače, jak klimatickou krizi prohlubují, a ekomodernisty, jak připravují nefunkční transformační plán.