Nedokázala jsem se odtrhnout

Kdy jste se poprvé setkala s Pánem prstenů Johna Ronalda Reuela Tolkiena a proč jste se rozhodla jej přeložit?

Celý život jsem pracovala v knihovně anglistiky na pražské Filozofické fakultě. Původní znění Pána prstenů naše knihovna odkoupila asi v roce 1977 v rámci nějaké pozůstalosti. V létě tam byl klid, a tak jsem si řekla, že se na to podívám, protože jeden bývalý student tím byl úplně unesený. Nemyslela jsem si, že se to stane i mně, ale od čtení Pána prstenů jsem se nedokázala odtrhnout. Půl roku jsem pak čekala v Městské knihovně na překlad Hobita. Toho si přečetl i můj otec, a protože se mu líbil, říkala jsem si, že bych pro něj mohla kousek Pána prstenů přeložit. Překládala jsem to vlastně jen pro „legraci“ a byla jsem sama zvědavá, jak dlouho u toho vydržím.

A nakonec jste ho přeložila celého. Pokusila jste se pak překlad nabídnout některému nakladatelství?

Ne, ale do knihovny, kde jsem seděla za výpůjčním pultem a překládala jsem propisovačkou do malého sešitu, chodila spousta lidí z oboru. Jednou přišel i překladatel Jiří Josek, osoba dosti známá. Tehdy pracoval v Odeonu, byl to náš student, znala jsem ho léta. „Co to překládáš?“ zeptal se mě. „Pána prstenů,“ odpověděla jsem. On na to řekl, že zjistí, jestli ho má Odeon optovaný. Za pár dnů přišel znovu s tím, že ho má Mladá fronta, a že by tedy řekl o vydání Hanuši Karlachovi, který to tam má pod palcem. V prosinci 1980 jsem mu odevzdala hotový překlad. Ten pak v Mladé frontě ležel dalších deset let, než se jej odvážili vydat.

Měla jste tehdy povědomí o tom, že Tolkien Pána prstenů zasazuje do světa, který začal tvořit už dekády předtím, a že se vlastně opírá o filologický základ, totiž elfské jazyky, z nichž se vyvinulo všechno ostatní?

To jsem se dozvěděla až dodatečně. Jednosvazkové vydání, z něhož jsem vycházela, totiž nemělo, krom příběhu Aragorna a Arwen, dodatky, které jsou pro tohle povědomí zcela zásadní. Teprve když to začalo vypadat, že z celé věci něco bude, podařilo se mi vypůjčit si v Městské knihovně trojsvazkové vydání i s dodatky. To už byl překlad v podstatě hotový. Až v té chvíli jsem začala zjišťovat, jak to vlastně je. Když jsem to zjistila, začala jsem překládat, čistě sobě pro radost, Silmarillion.

Nakonec jste přeložila velkou část jeho díla. Co vás bavilo nejvíc a co jste vnímala jako největší úskalí v překládání Tolkiena?

Pán prstenů byl zdaleka nejzábavnější. Moc se mi líbily také jeho pohádky a kratší příběhy. U Silmarillionu jsem cítila, že už to není úplně Tolkien, bylo to stručné a mělo to pouze jednu jazykovou rovinu. Na Pánovi prstenů bylo nesmírně zábavné, a často překladatelsky neřešitelné, že obsahoval angličtinu v rozpětí od dobových venkovských mluvčích až po ranou literární novoangličtinu. Právě ta rozrůzněnost jazyka byla asi nejobtížnější, protože mi často chyběly adekvátní české výrazy. Byl problém najít češtinu, která by byla dostatečně „vysoká“. U názvů a jmen to ještě šlo. Když jsem vymýšlela názvy měsíců, podívala jsem se do knihovny slovanského semináře na jména, která používali staří Poláci nebo Češi, a ta jsem si nějak uzpůsobila. Musím ale přiznat, že v mém překladu není zdaleka takové jazykové rozpětí jako v originálu. Tam platí, že Ječmínek Máselník mluví jinou angličtinou než Aragorn, hobiti zase jinou než gondorští páni. U Silmarillionu, a vlastně i všech ostatních knih, tyhle problémy odpadly. Všechna další Tolkienova díla byla jazykově jednodušší.

Jak jste se vyrovnávala s návazností na překlad Hobita od Františka Vrby?

Měla jsem to štěstí se s ním seznámit krátce předtím, než zemřel. Nejdřív jsem nevěděla, že Hobita překládal on, protože podepsaný tam byl Lubomír Dorůžka, Vrba byl totiž zakázaný. On třeba přeložil Tolkienovy gobliny jako skřety a já jsem to tak zachovala, přestože v Pánovi prstenů jsou to orkové. Kde to šlo, tam jsem ale ty příliš žertovné a pohádkové názvy opustila, trolly jsem třeba překládala jako skalní obry, a ne zlobry.

Tolkien, když došlo na první překlady Pána prstenů, do holandštiny a švédštiny, vyjadřoval zásadní výhrady k „lokalizaci“ překladu, hlavně ohledně místních a vlastních jmen. Věděla jste o tom?

Nevěděla jsem vůbec nic. Když jsem začala překládat, měla jsem k dispozici jenom vlastní text a slovníky. Vycházela jsem z toho, že on sám obecnou řeč „překládá“ jako angličtinu a elfské jazyky nechává v „originále“. Obecnou řeč jsem tedy překládala česky, včetně místních a osobních jmen. Proto jsem potřebovala slovníky – vždycky jsem chtěla zjistit, jestli má dané slovo anglický základ, nebo jiné zdroje. Jména, to se týká hlavně Kraje, se dala krásně dovodit, ale někdy jsem to udělala po svém. Třeba pavoučice Shelob, to je spojení slov ona a pavouk ve staré angličtině. Pořád jsem přemýšlela, jak to přeložit, a jak jsem si představovala toho bachratého pavouka, napadla mě Odula. Trochu jsem to nedodržela v případě rohanštiny, z té bych, kdybych chtěla být důsledná, bývala měla polštinu nebo ruštinu, ale to mi bylo líto, protože ta slova byla opravdu krásná.

Kdyby překlad zachoval všechna anglická jména, jak si Tolkien přál, ochudil by tím čtenáře o celou jednu stránku jazyka. Asi to bylo dáno tím, že on, jak o sobě sám říkal, byl v podstatě „hobit“. A také tím, že si sám neuvědomoval, jak nadčasovou věc napsal. Tu „lokalizaci“ si rozhodně nevyčítám. K mému studijnímu kurikulu patřila česká historická mluvnice, praslovanština i anglická historická mluvnice – to jediné mě z lingvistiky zajímalo. Pracovala jsem stejným způsobem jako on: hledala jsem staré výrazy a přemýšlela, co by se z nich mohlo vyvinout v současné češtině. Můj překlad není dokonalý, přece jenom je už přes čtyřicet let starý. Některé věci bych dneska přeložila jinak, ale tenkrát jsem to ve svých hrdých třiceti letech udělala tak, jak jsem uměla.

Proč byl váš překlad publikován až po roce 1989? Ve zbytku sovětského bloku měl Tolkien snadnější cestu ke čtenářům: polsky vyšel v letech 1961 až 1963 jako teprve třetí překlad vůbec, maďarsky a srbsky v roce 1981, s ruským překladem to bylo složitější, ale přesto převyprávění první části vyšlo už v roce 1982…

Nechci to vyjádřit tím nespisovným slovem, které se na to obvykle používá, ale všichni se báli předem. Mladá fronta si musela nechat schválit ediční plán na Městském výboru KSČ a potom snad i na ÚV. Když to po dodání překladu zkusili, jako takový pokusný balonek, dostalo se jim odpovědi, že to vůbec nepřichází v úvahu. Pak to bylo pokaždé něco: jednou nebyl papír, pak zas kniha byla příliš objemná – s tím měl problém už Tolkien. Miroslav Jindra, velmi slušný člověk se skvělým smyslem pro humor, také překladatel z angličtiny a tehdejší zástupce vedoucího katedry, na knihu napsal doporučující posudek. Vysvětloval v něm, že když má Tolkien dobro na západě a zlo na východě, nemyslí tím Spojené státy a Sovětský svaz. Já to zjednodušuji, on to popsal samozřejmě velmi chytře. A tak se pořád přešlapovalo, až nakonec, asi v roce 1988, bylo vydání schváleno. Tehdy už se leccos uvolňovalo. Shodou okolností překlad vyšel až v roce 1990, ale to už bylo způsobeno skutečně jen technickými důvody.

Hrálo nějakou roli v oněch průtazích vaše jméno a vaši rodiče, kteří byli po okupaci vyloučení z KSČ?

Já myslím, že o tom se v té době už nemluvilo. Byl to nicméně důvod, proč jsem zůstala v knihovně katedry anglistiky, když jsem v roce 1971 skončila studium. Pracovala jsem v knihovně už během studia jako studentka, ale uvažovala jsem, že bych si udělala CSc., protože mě bádání bavilo. Jenže mezitím nás spojili s katedrou germanistiky a jediný člen strany, který tehdy na obou katedrách zůstal, germanista, mi řekl: „To vůbec nepřichází v úvahu, co kdyby to přišlo na Městský výbor! Ale když budete potichu, tak vás tady nechám existovat.“ Tak jsem si myslela, dobře, no tak budu potichu a budu dělat jiné věci, o které jsem stejně měla vždycky zájem. Třeba překládat.

Jak se váš překlad dostal do disentu? Přes koho konkrétně a kdo jej šířil?

Přes Daniela Kumermanna, našeho pozdějšího kulturního atašé v Izraeli. V té době však byl signatářem Charty a pracoval jako umývač oken. Studium angličtiny a filosofie ukončil někdy v roce 1974 a poté dělal pomocníčka v knihovně jako dříve i já. Da­niel byl z Pána prstenů ohromně nadšený a nechal ho někomu opsat. Komu konkrétně jej předal, mi neřekl, a ono bylo tenkrát lépe moc nevědět. Petruška Šustrová se mi svěřila, že také ona část přepisovala, tak snad tímto směrem.

Ale věděla jsem, že to obíhá, občas přišel nějaký student překladatelství a ujišťoval se, že se jedná o můj překlad. Věděla jsem i to, že pan Karlach z Mladé fronty jej půjčoval různým lidem, protože když se pak na konci osmdesátých let měla knížka tisknout, byl strojopis ztracený. Někdo si jej půjčil a nevrátil, takže jsem jej musela nechat znova opsat.

Kuriózní bylo, že jsem Danielovi potom dala i Silmarillion, a ten dostal někdy v roce 1984 do rukou člověk, který jej při přepisování předělal po svém, a já jsem jej pak musela překládat podruhé, protože mi už nevrátil rukopis.

Ta práce prostě zanikla. To se stává. Myslím ale, že jsem ho napodruhé, na začátku devadesátých let, udělala trošku líp. Měla jsem víc zkušeností a ohromně mi pomohl Milan Macháček, tehdejší redaktor Mladé fronty. Tomu musím vzdát hold. Redaktora, který by přistupoval k textu s takovou pozorností a pečlivostí, a přitom s nadhledem, jsem nezažila. Nesmírně mi pomohl, vychytal spoustu nedůsledností. Moc si toho dodneška vážím.

Jaký měl Pán prstenů v samizdatu dosah?

Slyšela jsem, že jej překládali ještě jiní lidé. Třeba ne celého, ale i ty částečné překlady mohly někam doputovat. Studenti mi říkali, že můj překlad po Praze koluje dost čile. Prostřednictvím mých přátel se dostal i na Moravu.

Myslíte, že ten překlad koloval takto intenzivně proto, že za normalizace byla zvýšená potřeba oněch čtyř věcí, které nabízejí fantasy příběhy a o nichž Tolkien mluví v eseji O pohádkách, tedy fantazie, obnovy, úniku a útěchy?

Určitě. Já sama jsem se s Frodem dosti identifikovala, protože to byl malý človíček, který musí v nepřátelském prostředí nejen nějak přežít, ale také si zachovat čistotu. I když to se mu chudákovi nakonec nepodaří, jako se to nepodařilo nikomu z nás.

Netušíte, jestli kolem Pána prstenů nevzešla nějaká diskuse mezi neoficiálními spisovateli?

Pokud vím, tak ne. Myslím, že tím pohrdali, protože to nebyla takzvaná vážná literatura. Ostatně podobně reagovala i většina mých přátel: „Jak jsi to mohla překládat?“ Tím, že jsem se pustila do fantasy, jsem ztratila nárok být považována za vážného překladatele. Měla jsem s tím problém, dlouho mi to část lidí vyčítala.

Kdy se tenhle předsudek vůči fantastice začal u nás rozpouštět?

Bylo to možná v době, kdy vznikl filmový Pán prstenů. Podobně jako Tolkienovi přineslo světovou popularitu až paperbackové vydání v polovině šedesátých let, fantasy přestala být předmětem pohrdání s tou velkou slávou okolo filmové adaptace Tolkienovy trilogie. Tolkien se mi tím vlastně postaral o důchod – jako knihovnice na Filozofické fakultě bych to měla hodně těžké.

Zároveň někdy v té době převzalo vydávání Tolkiena nakladatelství Argo. V Mladé frontě se kompletně vyměnila redakce a nebylo s nimi příjemné jednání. Neobnovili se mnou smlouvu, nechali propadnout autorská práva, a tak jsem kolem roku 2002 přešla k Argu.

K filmu jste překládala titulky, ale prý se vám nelíbil…

Ne, udělali z toho akční film a posunuli po­­stavy. Viděla jsem pouze první díl, a to jen proto, že jsem kontrolovala titulky předtím, než měl jít do kin. Bylo na to strašně málo času, protože distributor chtěl film nejdřív nadabovat a pak se na poslední chvíli roz­hodl, že udělá i titulkovou verzi. Dělala jsem to vlastně s tím, že to pro mě bude jednodušší než pro jiné, protože znám všechna příslušná slova.

Překládala jste také H. P. Lovecrafta, což je autor v mnoha ohledech velmi odlišný od Tolkiena. Sdílel s ním však nadšení pro budování světů a fascinaci jmény. Co vás přivedlo k Lovecraftovi?

Mám slabost pro horory. Vždycky jsem ráda četla strašidelné příběhy. Přeložila jsem jich víc: Strašidelné příběhy Henryho Jamese nebo Triumf noci Edith Whartonové. Henry James má texty, které by mě lákaly, ale asi bych se do nich nechtěla tak hluboko nořit, protože tak blízký mi zase nebyl… Ale kdo by dneska vydával to, co mně by se líbilo?

S Lovecraftem za mnou přišel speleolog Pavel Nosek z nakladatelství Zlatý kůň, a protože moje dvě mladší sestřenice byly speleoložky, řekla jsem, proč ne. Ale většinou o překládání Lovecrafta nemluvím, protože ti, kterým vadí Tolkien, by Lovecrafta už vůbec nespolkli. Navíc by to na ně působilo nepochopitelně – proč já, s mými názory na život, překládám takového autora! Mě na něm bavila ta fantastičnost, jiný svět. Čas od času se pořád potřebuji začíst do Lovecrafta. Nejradši mám ty z jeho příběhů, které se odehrávají v Nové Anglii, a pak Snové putování k neznámému Kadathu. Tam si Lovecraft vymyslel spoustu tvorů a já jsem se mohla vyřádit při vymýšlení českých jmen pro tu zvířenu.

Krom fantastiky jste překládala také Virginii Woolf, Rudyarda Kiplinga nebo Isaaca Bashevise Singera. Fantastické literatury bylo ale víc. Ta takzvaná vysoká literatura vás tolik nebavila? Nebo jste to nerozlišovala?

Prakticky ne. Některé autory mám ráda a ty jsem překládala. Velmi důležitý autor je pro mě Nathaniel Hawthorne, u nás nejméně známý americký romantik, jehož si nesmírně vážil například Edgar Alan Poe. Přeložila jsem jeho povídky – ty nakonec vyšly ještě dříve než Pán prstenů – a Mramorového fauna, což byl jeho třetí a poslední román. To byly překlady z lásky: Tolkien, Lovecraft a Hawthorne.

Má to rozlišení vysoké a žánrové literatury ještě vůbec nějaký smysl?

Už je to spíš jen snobismus. Já si stejně ráda jako vysokou literaturu přečtu nějaký komiks nebo něco od Neila Gaimana, a nehledím na to, kam tato díla kdo řadí.