Tolkien začal Silmarillion psát už na sklonku první světové války, nikdy jej ale nedokončil. Dílo, které přináší dějiny Ardy od jejího stvoření, k vydání připravil teprve jeho syn Christopher. Proč by se čtenářstvo nemělo nechat náročným textem odradit?
Kniha plná legend, která se stala legendou. Kniha plná heroických příběhů, jejíž přečtení je samo o sobě hrdinským činem. Kniha plná úchvatných poznatků, jež své tajemství vydá jen málokomu, protože většinu těch, kteří ji otevřou, po pár stránkách odežene spolehlivěji, než kdyby náhle vzplála plamenem. To je Silmarillion, pro někoho stěžejní dílo J. R. R. Tolkiena, pro jiného bizarní, absolutně nečitelný přívěsek.
Nelze se divit, že Silmarillion provází tak kontroverzní pověst. V žádném případě to není typické Tolkienovo dílo – se čtivými dobrodružstvími v Hobitovi a Pánu prstenů má máloco společného. Dokonce by se dalo argumentovat, že v publikované podobě se vlastně nejedná o dílo Johna Ronalda Reuela, ale spíš jeho syna Christophera. Ten totiž po otcově smrti shromáždil nejrůznější nedokončené materiály a poskládal je do víceméně koherentního vyprávění o historii Středozemě. Mnohokrát se subjektivně rozhodoval, kterou verzi příběhu upřednostní, a někdy si dokonce musel vypomoct svou vlastní invencí. Práce, kterou na Silmarillionu odvedl, spadá do mlhavé zóny mezi editorstvím a spoluautorstvím.
Temná tůně
Ne každý, kdo Silmarillion vezme poprvé do ruky, tyto varovné signály rozpozná. Málokdo tuší, do jak temné literární tůně se právě chystá ponořit. Jistě, o té knížce kolují zvláštní pověsti. Jeden kamarád vás varuje, že se nedostal ani přes první dvě stránky. Ale protože je to ten samý chlapík, který měl problém s příliš květnatými popisy lesů v Pánovi prstenů, neberete jej příliš vážně. Známá na rodinné oslavě začne vyprávět o jednom z hrdinů, maniakovi se zálibou ve vraždění trpaslíků a incestu, ale to si nejspíš po pár sklenkách popletla knižní sérii. Na přednášce prošedivělého tolkienologa v tvídovém obleku se dozvíte, že slunce je hořící lodička, kterou řídí dívka pronásledovaná stalkerem, a samozřejmě, že se chcete dozvědět, jestli si z celé auly náhodou nedělá šoufky.
Co se bude dít poté, co Silmarillion poprvé otevřete, se liší případ od případu. Někdo jej přečte jedním dechem, jiného to bude stát nemalé úsilí. A spousta lidí to vzdá. Pravděpodobně už během prvních dvou kapitol, u nichž i ti největší tolkienofilové připouštějí, že jsou, řekněme, svérázné. Nebo o trochu dál, jakmile definitivně ztratí schopnost rozlišovat mezi Fingolfinem, Finarfinem a Fingonem.
A pak je tu malý zlomek světové populace, který vám odpřisáhne, že Silmarillion je nejenom nesmírně poučný z hlediska Tolkienovy mytologie, ale také bez přehánění zábavný. Myslím, že spousta pokusů o jeho přečtení končí dřív, než stihne odhalit své pravé kouzlo. Všem těm, kdo už nad Silmarillionem zlomili hůl, i těm, kteří se na první čtení teprve chystají, se pokusím vysvětlit, co od něj mají čekat a jak si ho užít.
Na jedné věci se shodnou zastánci i nepřátelé Silmarillionu – kritický je začátek knížky. Vlastní Quenta Silmarillion, ústřední část celého díla, z níž pochází většina zapamatovatelných, epických momentů a v níž se představí (a ve většině případů také tragicky rozloučí) nejzajímavější postavy, je poklad, ke kterému se musíte prosekat jako Indiana Jones hustou džunglí. V cestě vám stojí smrtící pasti připravené šíleným oxfordským profesorem.
Stvoření světa a jeho bohů
Hned první past ukončí cestu mnohého nepřipraveného čtenáře: Ainulindalë neboli Hudba Ainur. Představte si biblickou Genesis, snad jen v určitém ohledu ještě o něco poetičtější a hloubavější. Tolkien bez slůvka varování vytvoří vlastní kosmologii a teologické koncepty, k jejichž plnému pochopení si budete muset každý odstavec přečíst aspoň třikrát. Celé je to vlastně jeden obrovský hudební koncert, v němž se míchají všechny možné žánry a nástroje a v jehož průběhu se tvoří svět. Zároveň je možné číst tento oddíl metaforicky, ke vzniku světa vlastně nedochází, spíš tu vzniká vize světa a jeho budoucnosti, která je ale nejasná a nepředvídatelná. Což neznamená, že to, co je v této vizi vidět, není pravda, protože když je pak svět definitivně stvořen, je to sice ve formě primordiální neforemné placky plné lávy, ale všechno se odvíjí směrem, který byl předpovězen.
Hned poté, co vás pochroumá první kapitola, přijde rána z milosti: Valaquenta, příběh o Valar. Svět máme stvořený, je čas do něj přidat nějaké bohy. Ne doslova, samozřejmě. Bůh je jenom jeden a Tolkienova mytologie je založená na křesťanství. Dejme tomu, že se jedná o polobohy, kteří se v lecčems podobají svým římským či řeckým polyteistickým protějškům. Máme tu pána nebes, pána vody, paní hvězd, paní stromů, paní smutku, pána mrtvých, pána lovu, pána války. Každému z nich jsou věnovány dlouhé popisy včetně toho, kde bydlí, co rád dělá a jaké jsou jeho romantické preference.
Tohle všechno na vás Silmarillion vychrlí ještě předtím, než představí jediného člověka, elfa nebo trpaslíka. Kdybyste nevěděli, čí jméno se skví na přebalu, těžko byste odhadli, že cokoli z prvních dvou kapitol má něco společného s Pánem prstenů.
Co se s tím dá dělat? Bohužel vám nemůžu poradit, abyste první dvě kapitoly přeskočili – jsou dost důležité k pochopení všeho, co přijde potom. Mám ale dvě doporučení. Nezkoušejte si všechno pamatovat a dokonale tomu porozumět, hrubé obrysy pro první čtení úplně postačí. Nemusíte si pamatovat všechny bohy a jejich domény. A neustále si opakujte, že dál už bude všechno jenom snazší.
Jakmile se dostanete ke třetí části, konečně to začne vypadat jako typický Tolkien. V Quentě Silmarillion na scénu dorazí elfové a trpaslíci, brzy se k nim připojí lidé a (další) zlé obludnosti. Začnou se odvíjet dávné příběhy, jako by je vyprávěl bard u praskajícího táborového ohně – jsou plné odvahy, zrady, napětí, bojů, smrti, přátelství a lásky. Bylo by možné podle nich natočit fantastický seriál (na rozdíl od prvních dvou kapitol, které by za nezfilmovatelný bizár označil i Alejandro Jodorowsky).
Vyplňování bílých míst
Nepokouším se tvrdit, že čtenářské těžkosti pak úplně vymizí. Jakmile se dostanete k nejslavnějším příběhům, o Berenovi a Lúthien, o Húrinových dětech či pádu Gondolinu, už se to čte prakticky samo – postavy prožívající všemožná dobrodružství jsou prokreslené, zapamatovatelné, s jasnými motivacemi a silnou charakterizací. Ale ještě předtím je potřeba krátce zmínit elfský problém.
Úvodní část Quenta Silmarillion se totiž zabývá převážně elfy, konkrétně elfy z rodu krále Finwëho. Problém spočívá především v tom, že hlavní postavy jsou provázané komplexními rodinnými pouty, a navíc se všechny jmenují skoro stejně. A ono se bohužel pro potřeby dalšího čtení opravdu hodí vědět, jestli je Fingon syn Fingolfinův, nebo Finarfinův, případně jaké vztahy spolu mají Finrod a Fëanorovi synové. Doporučuji si na internetu najít rodokmen Finwëho rodu, případně si ho během čtení načrtnout na papír. Ano, tvrdil jsem, že po překonání dvou úvodních kapitol už to čtení půjde samo, ale věřte mi – tohle už je vážně ten poslední kousek mentální námahy, kterou po vás Silmarillion vyžaduje.
Do dalších příběhů se sice čas od času opět přihrne spousta nových postav a pojmů, ale už nikdy to není takové množství jako v částech Ainulindalë, Valaquenta a na samém počátku Quenty Silmarillion. A pokud se úvodními pasážemi prokoušete, budete dost vytrénovaní na to, aby vás nějaké tři rody lidí a všichni jejich příslušníci ani v nejmenším nerozhodili.
Pán prstenů se ze Silmarillionu nestane ani v pozdějších kapitolách. Duše knížky je od počátku do konce kronikářská, nikoli románová. Ale v širokých obrysech a náčrtech velkých událostí Prvního věku Středozemě najdete kořeny všech legend, o kterých si povídají Aragorn s hobity o tisíce let později. Zjistíte, jak starý je Elrond, kde se vzali balrogové, co je zač Sauron, čí jméno křičí Sam, když se hrdinsky vrhá na Odulu – a koneckonců dozvíte se, i kdo je Odulina maminka. A pokud vás baví popustit uzdu vlastní fantazii, domýšlet si nevyřčené dialogy, doplňovat stovky let prázdných míst, která vypravěči nestála za řeč, představovat si, jaké velkolepé činy se asi skrývají za shrnutím osudové bitvy v jediném odstavci, potom si vás k sobě tato knížka připoutá možná ještě pevněji, než by kdy mohlo Frodovo putování.
Autor je spolutvůrce podcastu Tam a zase zpátky.