V předmluvě k Pánovi prstenů se píše, že kniha „v sobě nenese vůbec žádný alegorický význam ani soudobé politické narážky“. Navzdory tomuto sdělení bylo Tolkienovo dílo v českém disentu interpretováno právě alegoricky. Čím byly příběhy ze Středozemě pro disidenty tak inspirativní?
„Mému dětství v disentu dominovaly tři zásadní knihy: Souostroví Gulag, 1984 a Pán prstenů,“ vzpomíná Marek Benda, nejdéle sloužící český poslanec a jeden z nejvlivnějších členů Občanské demokratické strany. „Pán prstenů byl pro nás povzbuzením. Nádherným způsobem říkal do světa to, co jsme zažívali a co lidé na Západě vůbec nejsou s to pochopit,“ přidává se s vlastní vzpomínkou Pavel Bratinka, zakladatel a někdejší předseda Občanské demokratické aliance. A Zdeněk Neubauer, nejosobitější filosof předlistopadového disentu a jeden z prvních věrozvěstů Tolkienova díla u nás, píše: „Tak se dostáváme k vlastní podstatě Tolkienova tvůrčího činu. Náš svět ztratil mýtus. Historickému člověku je cesta k mytickému základu vlastních dějin zahrazena. Tolkienovo dílo však představuje radikálně jinou cestu, jak nás přivést k důvěrnému a důvěryhodnému styku s bytím, takovému, které staré mýty umožňovaly, k němuž vychovávaly.“
Dílo britského lingvisty J. R. R. Tolkiena mělo zásadní vliv na skupinu intelektuálů, kteří před rokem 1989 působili v disentu a někteří z nich později i ve vysokých patrech polistopadové politiky. Byli chytří, hraví, filosoficky a teologicky vzdělaní, uměli jazyky a s chutí se pohybovali po okrajích myšlenkových systémů. Hledali a objevovali díla, která v umrtveném jazyku a okleštěném myšlení reálného socialismu přinášela nové myšlenkové podněty a světu dávala řád. Ač mnozí z nich byli křesťanského vyznání, hledali nový mýtus v odkouzleném světě.
Gandalf Halík, Gimli Bratinka?
Někteří z nich se scházeli jako bytový filosofický kroužek v různých pražských domácnostech. Mimo jiné u malířů Jiřího Brázdy a Věry Novákové nebo ve vile bratří Čapků, která pamatovala legendární schůzky „pátečníků“. Chtěli navázat na Platónovu Akademii, a protože se setkání postupně přesunula do domu Radima Palouše na Kampě, říkali si „kampademici“.
Různé formy her a společenství se specifickými pravidly byly v disentu běžné. Sloužily zřejmě k osvobození a povzbuzení ducha a k vytvoření zábavy alternativní k té, již nabízely státní sdělovací prostředky. Mytický svět se ukázal být velmi bohatým pro paralely s jejich vlastními životy, což se nakonec neomezilo jen na období komunistické diktatury. Martin C. Putna ve svém duchovním portrétu Václava Havla píše: „Pokud začátek Havlova prezidentství vnímali kampademici sub specie metafory z Tolkiena o ‚návratu krále‘ – na jeho konci se zase nabízelo poučení z osudu hobita Froda.“
Sám disent se nakonec začal stávat mýtem, ve kterém záleží na tom, kdo jej zrovna vypráví. Podle Putny i zdrojů z Knihovny Václava Havla si kampademici na popud Zdeňka Neubauera říkali přezdívkami vypůjčenými ze světa Pána prstenů: Tomáš Halík byl Gandalf, protože přinášel duchovní znalosti „z jiných světů“, Radim Palouš byl Elrond a jeho dům v Mladé Vožici slul jako Roklinka, Martin Palouš byl Sam, Daniel Kroupa Frodo a Pavel Bratinka měl být, pro svou podsaditou postavu, Gimli.
Pavel Bratinka na přímý dotaz krčí rameny; na žádné podobné přezdívky si dnes již nepamatuje, paměť mu přitom prý stále slouží dobře. „Jediné, co vím, je, že jsme po revoluci začali říkat Václavu Klausovi Saruman. On se na první pohled jevil jako bílý čaroděj, ale podobně jako Saruman ve skutečnosti hrál všemi barvami. To bylo pro Klause typické. Nabýval jakéhokoli obsahu, jen když tím mohl upevnit moc ve své malé říši.“
Bratinka, ač člen Kampademie, si nepamatuje ani to, že by se na setkáních kampademiků o Tolkienovi významněji hovořilo. On sám si celou trilogii přečetl v anglickém originálu ještě předtím, než se v roce 1980 objevil v samizdatu překlad anglistky a knihovnice Stanislavy Pošustové: „Shodou okolností jsme byli zrovna na horách, bydleli jsme na Zrcadlovkách, na svahu hory obrácené do Čech. A nad tou českou kotlinou se vznášel po západu slunce smog jako tmavý příkrov, Země stínů. Ta scenerie to dokonale podtrhla.“
Ačkoli Tolkien v úvodu k Pánovi prstenů nabádal, že nepsal alegorii, protože chtěl interpretace spíše otevírat a alegorie je naopak uzavírají, řada čtenářů v historii fiktivního světa Ardy nacházela až překvapivé paralely k české či obecně socialistické realitě. „Hobiti, to jsme vlastně my. Lidičky, kteří pěstují na políčkách dýně, baví se na slavnostech a nevnímají, že se k nim zvenku z širého světa stahuje zlo,“ uvádí příklad Pavel Bratinka.
Marek Benda dodává: „Zejména v té naší katolické domácnosti, kde nám táta předával historii jako popisy bitev, pořád dobýval Jeruzalém a všechno pro něj byla křižácká výprava, chápal takto bojovně i souboj s mocí. Na to ten Tolkien krásně sedí, včetně toho, že všechno zlo přichází z Východu. Všichni jsme intenzivně cítili, že tady u nás jsou jen ty železné pece a rudá záře nad Kladnem jako v Mordoru a že veškerá příroda jde do kytek.“
Prsten politické moci
Hobit vyšel česky již na počátku roku 1979 v překladu Františka Vrby (který svým jménem „pokryl“ Lubomír Dorůžka). Příběh, jejž by dnes každý označil za fantasy, se tvářil jako běžná pohádka, k čemuž ještě dopomohly ilustrace Jiřího Šalamouna. Jak Marek Benda vzpomíná, jeho otec Václav, spoluzakladatel Křesťansko-demokratické strany a švagr Zdeňka Neubauera, četl Hobita svým potomkům, což se neobešlo bez dětského pláče ve vypjatých momentech. V roce 1979 byl Václav Benda coby mluvčí Charty 77 odsouzen k odnětí svobody na čtyři roky. Během jeho nepřítomnosti se k Bendovým synům dostal samizdatový překlad prvního svazku Pána prstenů. Společenstvo prstenu však končí v ne zrovna radostné situaci, a tak paní Bendová musela kontaktovat Zdeňka Neubauera, který měl dílo přečtené v jiném jazyce, aby děti uklidnil, že hrdinům svitne naděje.
I po překladu všech tří svazků, k nimž se v socialistickém Československu nakonec dostal v podobě strojopisu prakticky každý, kdo o to stál, však zůstaly mnohé otázky nezodpovězeny a mnohé příběhy neosvětleny. A tak v rámci jednoho bytového semináře uspořádali kampademici kolokvium o světě Ardy za účasti Ivana Havla nebo Radima a Martina Paloušových. Vše se nahrávalo na kazetový magnetofon, kazeta však patřila Marku Bendovi. Ten, tehdy stále ještě teenager, vzácnou debatu posléze přemazal písněmi od Beatles, za což si vykoledoval matčin hněv.
Tolkien byl v části intelektuálního disentu, který zasahoval i do okruhu Václava Havla, mocným fenoménem. Co si z něj jednotliví disidenti vzali? Zdeněk Neubauer v rozhovoru s Martinem C. Putnou říká, že by se „Tolkien mohl stát naší společnou mytologií“. Jednak jako systém hodnot a příběhů, na který se mohou všichni odkazovat, jednak coby vhodný krycí jazyk k utajení obsahu hovoru před naslouchajícím státním aparátem.
Marek Benda tuto roli Tolkiena spíše zpochybňuje. Podle něj měli všichni mnohem blíže k mytologii křesťanské či antické. V Pánovi prstenů nacházeli spíše morální či politický význam: „Tátovo pochopení toho příběhu bylo, že nerozhodují masy, ale pár udatných jedinců. A to platilo i po listopadu 1989. Pořád jsme měli pocit, že se to může kdykoli zvrtnout a že bojujeme s celým světem.“
Druhým silně rezonujícím motivem byl „prsten moci“ a poučení, kam až může chuť vládnout zajít. Pro Václava Bendu bylo vyrovnání se s minulostí důležité i kvůli „vládcům“ novým. Musí si být prý vědomi, že i oni mohou být jednou souzeni. A že nestačí přesvědčení o správnosti cílů, je třeba dbát i na způsob, jak jich dosahovat.
Podobně to cítil i Pavel Bratinka, který poznamenává, že je jediným předsedou politické strany, který dobrovolně odstoupil, aby uvolnil místo charismatičtějšímu kolegovi, schopnému oslovit více voličů. I on si u Pána prstenů potvrdil, že určité prostředky, které vypadají, jako že mohou sloužit dobru, se prostě použít nesmějí: „Představa, že si zlem dobudete dobro, je mylná. Proto jsme bojovali jen nějakými přípisy. Režim by zajásal, kdyby někdo z nás hodil na nějakého policajta cihlu. To se naštěstí nestalo. Rudolf Battěk, když se bránil jednomu zatčení, odstrčil policajta, až mu upadla čepice, a dostal sedm let za napadení. Nás to utvrzovalo v tom, že naše cesta je správná, a některé z nás v naději, že to je cesta vítězná. A zároveň, že pád Černé věže, Sovětského svazu, neznamená konec. Zlo si vždycky najde nějakou cestičku. To nám bránilo v triumfalismu.“
Plody tolkienománie
To, co bylo zaseto v osmdesátých letech, ovšem neskončilo se změnou režimu. Vlna tolkienománie nakonec dorazila se zpožděním i do České republiky, což stvrdilo vytoužené oficiální vydání knihy v nakladatelství Mladá fronta a postupně i dalších, nedokončených příběhů. Hlad po fantastických světech byl velký stejně jako chuť se do nich na dlouhé hodiny nořit.
V roce 1990 nacházíme Marka Bendu a jeho bratra Martina mezi zakladateli nakladatelství Altar, které se jako první u nás věnovalo hrám na hrdiny neboli RPG. Jeho hlavním motorem byl ovšem vystudovaný fyzik Martin Klíma, jeden z mluvčích studentského shromáždění 17. listopadu 1989. Klíma hrál s Bendovými a dalšími přáteli oblíbenou anglickou hru na hrdiny Dungeons & Dragons, k níž je bezpochyby dovedla i četba Pána prstenů. Když nevyšel jeho záměr vydat její českou licenci, přišel s vlastní variantou jménem Dračí doupě. Ale to už je začátek jiného příběhu.
Autor je publicista.