Tolkienovo dílo se stalo kánonem vysoké fantasy literatury a inspirovalo nespočet napodobitelů. Navíc do něj celé generace čtenářů projektovaly své představy o dobru. Jak se vypořádat s tím, že si tolkienovský odkaz nárokují představitelé krajní pravice?
J. R. R. Tolkien je podle některých „autorem století“. Jeho vliv na současnou podobu fantasy však můžeme označit nejen za velkolepý, ale také za děsivý. Je jak „Gil-Estel“, hvězda naděje naplněná září silmarilu, tak stínem Mordoru dusícím kreativitu. V dobrém i zlém inspiroval nekonečnou řadu autorů a autorek a změnil imaginaci celých generací. Na jeho dílo odkazovala americká kontrakultura šedesátých let (Gandalf for president!), ale i současní čeští historici, jako třeba Zdeněk Bezecný, odborník na českou šlechtu devatenáctého století, bývalý poslanec za TOP 09, současný člen správní rady think tanku českých monarchistů a bratr zakladatelky legendárního českobudějovického sci-fi a fantasy knihkupectví Na konci vesmíru. Tolkienovskými inspiracemi se to hemží v death i power metalu stejně jako v romantickém písničkářství Enyi nebo Loreeny McKennitt. Je to dodnes živé dílo, v němž si mohou najít to své jak lidé „našeho kmene“, tak ti, jichž se bojíme.
Mladá dračice Meloni
V českém fandomu dlouhá léta kolovala údajná recenze Pána prstenů z Rudého práva, která všechny utvrzovala v tom, že číst Tolkiena je správné a nechápou ho jen „komouši“. Ve skutečnosti se jednalo o polskou parodii vzniklou až po roce 2000. K Tolkienovým kritikům však patřili i spisovatelé žánru fantasy Michael Moorcock nebo China Miéville, jejichž kritické eseje byly vždy výbušné a vycházely u nás již v devadesátých letech. Podle prvního byl Tolkien kryptofašista a hlavně suchar, druhý jej označil za vřed na zadnici fantasy. S podobnými výpady se Tolkienovi ctitelé vnitřně srovnají jednoduše. Moorcock byl, je a bude anarchista a neřízená střela. Příznačné je jeho prohlášení, že bude raději špatným spisovatelem s velkými idejemi než dobrý spisovatel s idejemi pitomými. A Miéville? Píše skvěle, ale je to levičák! Jeho doktorská práce se zabývala marxismem v kontextu mezinárodního práva a Marxe četly v jeho debutovém románu i krysy! Pokud Tolkiena nesnášejí, je to zcela v pořádku, mají zkrátka jiné názory – jejich boj je beztak marný, takže není třeba se tím vážně zabývat.
Jenže jak přistoupit k tomu, když vašeho oblíbence a jeho dílo adorují lidé, jejichž názory jsou minimálně na hraně fašismu, například Giorgia Meloni, dříve na internetových fórech známá jako Khy-ri, mladá dračice? Co to vypovídá o nás a naší vlastní zálibě nejen v Tolkienovi, ale i v žánru fantasy?
Majestát zákona 2.0
Problém s Pánem prstenů je v tom, že jej nelze oddělit od celku Tolkienovy tvorby. A i když má formu románu, nelze jej hodnotit úplně stejně jako jiné velké romány 20. století. Tolkien vytvářel mýty, a nedá se říct, že by šlo o mýty novodobé. Zatímco Neil Gaiman stvořil Sandmana jako pelmel mytologií a ukázal, jak může legendy generovat velkoměstské prostředí, Tolkien varioval své oblíbené vzory od finské Kalevaly přes staroanglické eposy až po severskou mytologii. Včetně jejich étosu. Ten je v Pánovi prstenů sice překryt epickým dějem a lyrickými pasážemi, ale stále se jedná o texty, které pracují s premisami, jež ve slušné románové společnosti dvacátého a jednadvacátého století působí směšně, zpátečnicky, ba nebezpečně. Skřeti jsou brutální masa, havěť, kterou je možné a nutné vyhladit, protože jsou prostě zlí. Nemusíme se trápit tím, co se stane po vítězství sil dobra s malými skříťaty, zda umřou hlady, nebo jim vítězné gondorské šiky rozbijí hlavičky o úpatí Hory osudu. Jsou zlí. Středozemě je tak nastavená.
Literární historik Vojtěch Jirát napsal slavnou stať Erben čili majestát zákona (1944), v níž rozebírá nebezpečí překračování hranic, hybris, v Erbenově Kytici a která by se dala bez váhání vztáhnout i k Pánu prstenů. Fanoušci ponuré stolní válečné hry Warhammer 40,000, jež vzešla ze sarkastického odporu k thatcherismu, by zase řekli, že jakékoli zpochybnění nastavení Středozemě je kacířstvím relativismu. Pokusy podívat se na Pána prstenů z „druhé strany“ nebo „realisticky“ končí trapným pastišem (Poslední pán Prstenu od Kirila Yeskova), nebo indikují nepochopení literárního textu (Tajemství Morie od Vladimíra Šlechty).
Tolkien vždy odmítal, že by Pán prstenů (nebo jeho texty obecně) byl alegorií. Odmítal paralelu války o prsten a druhé světové války, což by z hlediska chronologie – Pán prstenů vyrůstá z textů psaných už na sklonku Velké války – byla beztak hloupost. Ale nikdy nezastíral obdiv k upřímnému eskapismu, po kterém touží obyčejný člověk stejně jako voják v zákopech nebo vězeň. Takovou touhu po úniku považoval za vznešenou a zdravou. To ale vzhledem k jeho osobní historii logicky znamená útěšné krajinky idealizovaného anglického venkova a obnovování starých pořádků – je proto zcela v pořádku, že zahradník Sam říká Frodovi „pane“. A právě tohle tak irituje Moorcocka a Miévilla, dva radikály, kteří chtějí pomocí literatury posouvat společnost nebo alespoň poukázat na stávající nespravedlnosti. Tolkien je nepřekvapivě jejich přirozeným ideovým i třídním nepřítelem.
Problém tolkienovského pojetí ostře vyvstane, když se podíváme na díla jeho následovníků. David Eddings ze svých fantasy ság takřka úplně odstranil fantastické rasy elfů i skřetů. Jeho příběhy však potřebovaly nějaké masy padouchů k pobití. Řešením byly národy uctívačů „špatných“ bohů. Jenže bez vyloženě mytologického pozadí světa se tím dostal na hodně tenký led, což podtrhla trilogie Elénium, kde jsou tito zlí uctívači degenerovaní míšenci. Dá velkou práci vyhnout se myšlenkám na nacistické rasové teorie a blouznění o čistotě krve. Přesně ty, které bychom mohli naroubovat i na Tolkienovy úvahy o postupném úpadku Númenorejců, pokud by nevycházely z mytické podstaty jeho díla. Není žádná náhoda, že Tolkien nebyl schopen napsat cokoli relevantního, co by se odehrávalo po Pánu prstenů a odchodu elfů ze Středozemě. Což je naopak situace, v níž by se vyřádili jeho zmínění kritici.
Rozdíl mezi fantasy a realitou
Nikdy nesmíme zapomínat, co je fikce a co realita. Z četby Pána prstenů si nelze brát ponaučení, že je v pořádku vyvraždit (nebo přivodit zkázu) celé rasy. Archetypální mýtus nedává návod na řešení problémů současné společnosti. Pokud by Spojenci četli Tolkiena – a především pokud by jej četli špatně –, mohli by si ospravedlnit vyhlazení Německa po druhé světové válce. Na emoční rovině dává smysl, když se tolkienovské aluze objevují při popisech války na Ukrajině (Rusko coby Mordor, Rusové jako orkové), ale zároveň je to nebezpečná dehumanizace a zaměňování fikce za skutečnost.
Neil Gaiman mluví o tom, že pohádky nás nemají učit, že draci existují, ale že draky je možné porazit. Podobně by měl Pán prstenů učit, že je možné rozpoznat zlo a bojovat proti němu, i když jsme jen malí lidičkové. A jak poukázal Darrell Schweitzer, Tolkien nikdy nezastíral, že nás vzdor něco stojí a Frodo se vlastně nedokázal do rodného Kraje opravdu vrátit. Proti tomu stojí jako odstrašující příklad fascinace italské krajní pravice Tolkienem. Příběhy ze Středozemě se pro její příslušníky staly po diskreditaci wagnerovské mytologie nacismem bezpečným zdrojem „severské“ mystiky a oni sami minimálně od sedmdesátých let pořádají pravicové „hobití“ festivaly propojující koncerty, čtení z knihy a politické debaty. I tak to může skončit, když se na mýtus pohlíží jako na návod k jednání a politický manifest konzervatismu.
V toskánských vilkách se možná sní o zlatých časech podobně snadno jako u vodního mlýnu kdesi ve střední Anglii. Ale když vidím, že Meloni otevírá římskou výstavu věnovanou Tolkienovi nebo poslouchání italského dabéra filmového Aragorna, jak v předvečer voleb na jejím vystoupení cituje slavnou motivační řeč pronesenou před branami Mordoru, obchází mě hrůza. Protože tohle je fašistická adorace války, ne Tolkienem zamýšlená oběť pro přítele. A napadá mě, že chtít po lidech osvědčení o duševním zdraví a potvrzení, že jsou schopni odlišit fantazii od reality, než jim bude dovoleno číst Pána prstenů, není zas tak šílený nápad…
Autor je literární publicista.