Když jsem nedávno spolupřekládal Eurípidovu tragédii Médea, vzpomněl jsem si na bulharský Plovdiv. A udělal podle Plovdivu jeden verš!
V pozadí Eurípidových veršů se občas vyskytují sportovní termíny, které do textu vnášejí expresivitu, přesnost a nové významové roviny. Ve hře Bakchantky například, ve slovních přestřelkách dvou mladíků, Dionýsa a thébského vládce Penthea, užívá Eurípidés slova, která odkazují k zápasnickému klání (myslím, že je tam řeč o zaklesnutí údů), čímž se posiluje tělesnost a erotičnost těch hádek, upozorňuje se na potlačovaný vzájemný obdiv těch dvou chlapců a jejich mučivé nenaplněné touhy atd. A jeden krátký monolog, v němž Médea utvrzuje své okolí a sama sebe v tom, že opravdu zavraždí své dva syny (Glauké, Iásonova nová žena, i její otec už to mají za sebou), zní takhle:
Je rozhodnuto, přítelkyně.
Zabiju je co nejdřív – a pak rychle pryč!
Nesmím to odkládat, nesmím dopustit,
abych své malé ohrozila tím,
že zemřou v ještě horší náruči!
Musí to být! Ne, jiná možnost není!
A zabiju je já – já, Médea –,
protože já je zplodila! Já…
Chystej se! Proč se zdržovat,
když jiná možnost není, Médeo!
Tu strašlivou věc prostě musíš vykonat!
Připrav se, ubohá, a s mečem v ruce
klekni ke startovnímu žlábku v kameni,
za kterým čeká nejsmutnější trať!
Odvahu! Nebuď zbabělá! Nepřipomínej,
že jsi je porodila, že je miluješ –
na jeden krátký den to zapomeň
a plač až pak, až ve tmě, ubohá!
Miluješ je – i když je zavraždíš,
Médeo!
… nešťastná žena.
Médea se ocitá na startovní čáře, kterou počíná dvojí nekonečná prázdnota: jednak Iásona, kterého Médea vraždou dětí jednou provždy zničí a jemuž nezbude vůbec nic, ale také její vlastní – ani Médee po strašném činu nic nezůstane, jen smutek, tma, nicota. Přesně podle originálu ten verš o „klekání ke startovnímu žlábku“ zní „vezmi meč a hni se na žalostnou startovní čáru života“, přičemž „na startovní čáru“ znamená doslova „ke žlábku“, to jest „ke žlábku v kameni na startovní pozici závodu, do něhož běžci vkládali prsty před startem“.
Kdybych nenavštívil Plovdiv, nikdy bych, myslím, do překladu nezavedl ani „žlábek“, ani „kámen“ – asi bych zůstal u abstraktní „startovní čáry“. Netroufl bych si to udělat jednoduše proto, že bych je při překládání před sebou „neviděl“! Jenže v Plovdivu, když jsem se na hlavní třídě spustil do zčásti odkrytého římského stadionu ze druhého století, na němž celá hlavní třída stojí, jsem takový (o trochu mladší, dobře) startovní žlábek spatřil. Leskl se v mramoru, zastřeně stříbrný jako rybí šupina. A vložil do něho prsty, všechny. Pocit si pamatuju: bylo to, jako kdybych se bříšky prstů mírně probořil do ledového sametu! Proto jsem při pozdějším překládání vůbec neváhal: jakmile jsem k tomu místu v textu tragédie dospěl, plovdivský startovní žlábek se zjevil, v prstech jsem ucítil jeho mělkost a hladkost – a Médea rázem klečela v běžeckých blocích s palcem a ukazováčkem pečlivě vpasovaným do prohlubně, aby nepřečnívaly!
Při procházení tím zčásti odkrytým a velice zachovalým stadionem jsem ohmatával, co se dalo: mramor lavic, nápisy na nich, povrch atletické dráhy, kamenné výstupky, portálky vstupů, obložení, patky a zídky. Slunce se prudce lesklo a bílé, slonovinové a sivé povrchy mě oslepovaly, struktury kamene předváděly v tom silném světle detaily, jako by se nacházely pod obří lupou. (Jednu chvíli jsem, mimochodem, zvedl oči a nad sebou spatřil antické divadlo – taky z druhého století a ještě zachovalejší než stadion –, u jehož vstupu se fotografovala modelka v leopardí kožešině a s břečťanem za ušima. Ale blíž jsem nešel.) Líbilo se mi, že se v těch odkrytých, bezvadně zrekonstruovaných částech starověkého stadionu nacházely kouty, kde ležely úlomky sloupů, kvádrů, asi i kachlí, prorostlé trávou a nějakým svlačcem, který zrovna kvetl, takové malé veselé antické skládky, k nimž byl volný přístup a dalo se na ně sahat. Zlomky bylo možné zvedat, potěžkávat, snad i odnést. Nejdřív jsem tomu vlastně ani nechtěl věřit, myslel jsem, že mi někdo vynadá, že mě vyhodí. Ale pak jsem pochopil, koupil si kafe, svlékl si sako a sedl si s ním ke skládce. Slunce pálilo. Stadion si prohlíželo málo lidí, turistická sezona teprve začínala.
V Plovdivu jsem prožil necelé dva dny a viděl i jiná antická i neantická místa. Ale ten start v kameni a kafe u thrácké skládky si pamatuju nejlíp.
Autor je básník, prozaik a překladatel poezie.