Láska nesmí vyžadovat krev

Název knihy Jeleny Kosťučenko Moje Rusko by v doslovném překladu zněl Moje oblíbená země. Původní titul odkazuje k prvním veršům současné ruské hymny, která vznikla krátce po nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce v prosinci roku 2000: „Rusko je naše posvátná velmoc, Rusko je naše oblíbená země.“

Připomeňme, že Putin navrhl využít melodii hymny z dob Sovětského svazu a napsat pro ni nový text. Tento plán samozřejmě záhy prošel státní dumou. Autorčino zacházení s ruskou hymnou ovšem vyznívá spíše sarkasticky. Každou kapitolou a každou větou totiž zdůrazňuje, že Putinova propaganda zemi indoktrinovala, neboť učí, že pokud člověk miluje svou vlast, má držet hubu a krok, a když na to přijde, musí jít zabíjet Ukrajince. Tento rozměr názvu se po převedení do češtiny vytratil, ale vyznění knihy zůstalo stejné. Kosťučenko dokazuje, že láska nesmí vyžadovat krev, lež a podřízenost, ale péči, a pokud si to situace žádá, tak i nemilosrdnou kritiku.

Bod zlomu

Autorčina kritika v žádném případě nepřipomíná výkřiky rozčílené novinářky, ale zakládá se na sedmnáctileté praxi v deníku Novaja gazeta. Kosťučenko knihu sestavila z lehce upravených reportáží psaných pro zmíněné periodikum a prokládá je osobními příběhy, které v rámci celého textu nemají fungovat jako způsob sebeprezentace, ale plní spíše specifickou průvodcovskou roli. Hlavním motorem textů je urputná snaha pochopit, jak „její“ Rusko přišlo k současné totalitární podobě. Když o sobě tedy vypráví, dělá to proto, aby analyzovala, jakou roli v proměně společnosti sama sehrála. Právě tyto pasáže drží knihu pohromadě; díky jednotné linii a ústřední postavě Jeleny, která postupně dospívá, učí se a stále více věří v poslání novinářské profese. Nedělá přitom žádné globální závěry, v nichž by bylo dopředu jasné, kdo za vše může a co se mohlo udělat lépe. Ve svých reportážích analyzuje samozřejmé, ale často i opomíjené věci, jako jsou rozdíly v životech a příjmech lidí v Moskvě a ve zbytku Ruska. Nezapomíná zdůraznit, že se tato nerovnost stala normou, z níž se zrodil pocit bezmocnosti.

Současní komentátoři ruské politiky často považují anexi Krymu za přelomový okamžik, v němž se ukázaly modely následujícího směřování země, které nezvratně vedly k režimu potlačujícímu opozici, individuální svobodu a ke snaze získat úplnou kontrolu nad společností. Kosťučenko jde ovšem ještě hlouběji do minulosti, vrací se do roku 2004 a ve své nejsilnější reportáži o tragédii v Beslanu zdůrazňuje, že právě tato jatka na půdě školy jsou bodem zlomu, díky němuž si Putin uvědomil, že si může beztrestně dovolit téměř cokoli.

Letos 1. září uplyne dvacet let od chvíle, kdy teroristé požadující nezávislost Čečenska drželi jako rukojmí přes tisíc lidí. Po několika dnech do školy vtrhly speciální jednotky FSB, během útoku použily plamenomety, granátomety a v jednu chvíli na školu dokonce střílel i tank. Zemřelo 309 lidí, z toho 185 dětí. K žádnému vyjednávání nedošlo. Záchrana rukojmích nebyla hlavním cílem – tím bylo zničení útočníků, neboť krátce před touto tragédií Putin z obrazovek státních televizních stanic prohlásil, že s teroristy vyjednávat nehodlá. Hned po události sice na každém rohu znělo, že jsme byli svědky největší tragédie v moderních ruských dějinách, ale k pořádnému vyšetřování incidentu nikdy nedošlo. Město Beslan, které v té době čítalo okolo 35 000 lidí, přitom ztratilo během pár dnů téměř jedno procento obyvatel.

V soukolí násilného systému

Další propracovaná a emocemi nabitá reportáž líčí historii celostátního systému psychoneurologických internátů, kde v nelidských podmínkách žijí lidé s fyzickými a psychopatologickými diagnózami. Během přípravy textu Kosťučenko v roce 2021 strávila v jednom z těchto zařízení čtrnáct dní. Z vlastní zkušenosti tak může potvrdit, že život v internátu představuje nový způsob státní tyranie, v níž jsou lidé zbaveni veškerých lidských práv: nemohou určovat ani délku vlastních vlasů, jsou jim zakázány osobní vztahy; pokud vyjádří nespokojenost, dostanou koňskou dávku léků; nesmějí klást otázky a musí jen poslouchat. Autorka uvádí, že v ústavech žije 177 tisíc lidí, z toho 21 tisíc dětí, a nezapomíná upozornit, že celý systém je financován a řízen státem.

Nešlo by o objektivní novinařinu, kdyby se nesnažila pochopit brutalitu personálu. Reportáž ukazuje, že v těchto místech pracují zpravidla ti, kteří nedokázali ve svém regionu sehnat jinou práci. Dostávají se tím do soukolí nařízení a tabulkových norem. A podobně jako jejich pacienti se jim podvolí. Samotný systém je nastaven tak, že se v podstatě ne­­obejde bez páchání fyzického a psychického násilí. Zřízenec má na starosti v průměru čtyřicet pacientů a musí třikrát denně dohlížet na úklid celého oddělení. Svou práci fyzicky nestíhá, takže si za cigaretu či čajové pytlíky najímá „rezidenty“. Reportáž z internátu slouží jako jednoduchý můstek k ilustraci toho, co se děje v celé ruské společnosti, kde sice možnost volby existuje, ale mnozí lidé podobně jako část personálu přistupují na nastavená pravidla a z různých důvodů se stávají spolupachateli zločinů současného režimu.

Autorka píše samozřejmě i o válce s Ukrajinou a o svých počátcích v Nové gazetě. Reportážemi ovšem také polemizuje s hlasy, jež zvrácenost ruského systému vysvětlují etnicky nebo její příčiny hledají ve zvláštnostech tamní historie a kultury. Kosťučenko je totiž svým způsobem stále patriotkou, svou zemi ovšem nemiluje zaslepeně – jakožto příslušnice generace, která měla dočasně příležitost žít v lepší zemi, avšak svůj boj záhy prohrála, ji podrobuje přísné kritice. Moje Rusko není kniha o abstraktních hodnotách a kategoriích, jako je stát, národ nebo politika, ale o konkrétních lidech a jejich příbězích a také o možnostech, z nichž si musí každý den vybírat. A rovněž o tom, čeho se bojí, koho milují a koho nenávidí.

Autorka je komparatistka.