Padesátý osmý ročník festivalu v Karlových Varech se nesl ve znamení nenápadných filmů. Očekávané opusy z Cannes vzbudily spíše rozpaky. V diskutovaném francouzském feministickém body hororu Substance vítězí design nad scénářem, za nějž snímek paradoxně dostal na květnové francouzské přehlídce cenu. Zklamáním bylo i do sebe zahleděné esejistické sci-fi Šelma Bertranda Bonella, volně inspirované povídkou Henryho Jamese, v němž se cestuje třemi časovými rovinami a také dějinami francouzské kinematografie – jako by autorovým záměrem bylo ukázat, co všechno zná a jak to umí variovat. A tak k nejsilnějším zážitkům patřila spíše drobná díla jako íránský Můj oblíbený dort, dojemný, tragický, vtipný i subtilní příběh chvilkové pozdní romance dvou seniorů, případně další kontemplativní nenarativní dílo Tsaie Ming-lianga Kupředu nikam, které prostřednictvím postavy extrémně pomalu kráčejícího mnicha uprostřed hektického Washingtonu zkoumá mimo jiné různé způsoby vnímání času.
A podobně neokázalá překvapení přinesla i tuzemská tvorba. Debut Adama Martince Mord z prostředí venkovské zabijačky navazuje na autorův krátký, poetikou československých novovlnných komedií inspirovaný snímek Cukr a sůl, který zaujal prací s neherci i schopností spojit komické načasování s melancholií a úvahami nad vlastní smrtelností uvnitř mužského kolektivu, kde zdánlivě nejde o nic jiného než o pivo a jehněčí pečínku. Mord, který si z karlovarské soutěže odvezl zvláštní uznání, sleduje čtyřgenerační rodinu během porážky čuníka Ferdy. Postupně dochází k různým rozkolům a výsledkem je autentický, v dobrém slova smyslu lidový snímek, jenž chce na tradice stejnou měrou navazovat jako je zpochybňovat.
Jiří Mádl, jehož dobové drama Vlny z prostředí Československého rozhlasu v roce 1968 se stalo vítězem diváckého hlasování. Autor prokázal svým třetím režijním počinem, že umí myslet a vyprávět ve filmových obrazech a také se dokáže vyhnout jednoduchému antikomunistickému rámci, který dominuje většině českých historických děl. Natočil sevřené drama se špionážními a thrillerovými prvky, které sice tu a tam klopýtne – třeba v „povinných“ milostných linkách –, ale do popředí staví netriviální etickou volbu zdůrazňující, že svět se tehdy nedělil jen na odvážné disidenty a zlotřilé komunisty. Kéž by podobný přístup byl v tuzemské mainstreamové kinematografii standardem.
Dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být měl světovou premiéru už letos v lednu na Berlinale a ve Varech se potvrdilo, že kladné ohlasy nelhaly. Portrét fotografky Libuše Jarcovjákové je složen výhradně z jejích fotografií a doprovodného komentáře z deníků, z nichž předčítá sama autorka. Křehký, intimní, otevřený i velmi vtipný tvar je plný vzpomínek na dělnické prostředí, do něhož Jarcovjáková dovedla zapadnout mimo jiné schopností vypít osm panáků rumu a nepadnout pod stůl, ale také úvah a pochyb o vlastní umělecké tvorbě. Ta dlouhé dekády vznikala mimo pozornost předních světových institucí, v nichž fotografka dnes vystavuje.
Pozoruhodný dokumentární debut Ta druhá Marie-Magdaleny Kochové, uvedený ve vedlejší karlovarské soutěži Proxima, je dalším citlivým portrétem. Tentokrát dospívající Johany, jejíž sestra má Aspergerův syndrom, a tak se chod rodiny točí převážně kolem jejích mnohdy komplikovaných psychických stavů. Kochová empaticky zachycuje pocity osmnáctileté dívky, která má před sebou zlomové životní okamžiky, jako například maturitu, přitom se však musí prát s rozporuplnými pocity, zda není sobec, když chce trochu pozornosti a prostoru také pro sebe. A podmanivý, formálně radikální, a zároveň opět velmi osobní dokumentární debut natočila také slovenská autorka Paula Ďurinová. Ta během pandemie přišla o prarodiče a její esej Lapilli je pochmurným oratoriem postaveným čistě na záběrech hornin či sopečných vyvřelin. Směs přírodnin a niterného komentáře dává vzniknout studii různých rovin smutku.
Festival pak nabídl také české snímky, v nichž snaha o originální autorský koncept vedla ke spíše tristním výsledkům. Beáta Parkanová se ve filmu Světýlka pokouší vystavět rodinné a partnerské drama čistě na základě optiky šestileté Amálky, která bezelstnýma dětskýma očima pozoruje své okolí. Snaha o lyrický tvar připomínající třeba tvorbu Jaromila Jireše působí v lepším případě přežitě, pohledy skrze kamínky do slunce nepřesahují hranice banálního poetična. Celková koncepce založená na tom, že většina scén je snímána z protagonistčiny perspektivy, vede jen k nechtěně komickému záběrování, jež ukazuje z dospělých postav jen výřez od kolen po hrudník. Nevznikl ani dětský film, ani autorské drama, jen nefunkční pahýl postavený na útržcích z partnerských i mezigeneračních rozporů a lyrickém haraburdí z výprodeje. Jiří Havelka ve svém třetím filmu Zahradníkův rok opět zkouší mísit realitu s nadsazeným žánrovým tvarem. Skutečný příběh zahradníka, kterého se nový majitel okolních nemovitostí snaží vyštípat z jeho zahradnictví pomocí nevybíravých a nezákonných prostředků, režisér a scenárista narouboval na stejnojmennou Čapkovu prózu, z níž se tu celkem hojně předčítá. V jádru sympatická snaha obsadit Oldřicha Kaisera do role beze slov a za partnerku mu vybrat debutující Dášu Vokatou naráží na to, že Havelka nemá cit pro filmové vyprávění ani pro filmové herectví. Divadelně strnulý snímek uvízl na půli cesty mezi hříčkou a snahou pojmenovat reálné společenské nešvary.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. 4.–12. 7. 2024.