Román Chica Buarqueho Budapešť (viz A2 č. 14/2010), který je zčásti věnován nájemným spisovatelům píšícím jménem druhých, začíná protagonistovou cestou na dobře utajený sjezd anonymních spisovatelů. Ghostwriteři se tam, sami mezi sebou, pyšní úspěšnými díly, k jejichž autorství se veřejně nemohou přiznat.
Literární překladatel se často cítí podobně – půjčil velkému autorovi svůj jazyk, procedil sebou každé písmenko jeho díla, zápasil s mezemi své rodné řeči a navyklým myšlením, sestoupil do matečné půdy jazyků, utkal se s démonem vlastní nedostatečnosti… ale mimo okruh zasvěcených o tom s málokým může mluvit.
Nejde ovšem jen o zásluhy. Vlastně o ně nejde vůbec. Jde o to, že literární překlad je hluboká, někdy až transformační zkušenost a nepřekladatelům se dá těžko vysvětlit, v čem vlastně spočívá. Proto překladatel při četbě mnoha translatologických pojednání pociťuje jakousi frustraci: v praktické dovednosti to kouzlo nevězí.
Po období oslnění technickými stránkami překladu proto uvažování o překladu vyslyšelo překladatele a začalo se vracet od stroje k člověku a jeho metaforickému myšlení. Metafory, které pro tuto činnost nacházeli a nacházejí, totiž vytvářejí pozoruhodnou mapu toho, co překlad je – a co naopak není.
Nedávno jsem narazila na překladatelskou anketu, v níž překladatel sám sebe popsal jako potrubí: na jedné straně je vstupem arabská báseň, na druhé straně výstupem báseň anglická. Podle mé zkušenosti si takhle překlad představuje většina lidí: překladatel sedí u počítače, vedle sebe rozevřenou knihu, a rychlostí jen o málo nižší, než kdyby jen přepisoval, transformuje to, co přijímá očima, v to, co vychází prsty na klávesnici. Elévové se ještě dívají do slovníku, ale skuteční překladatelé… ti zkrátka přiloží prsty a jedou. V reálu ovšem právě skuteční překladatelé vědí, že takhle to nechodí. A ani tenhle respondent to nejspíš nemyslel úplně vážně: ve skutečnosti totiž řekl, že si někdy připadá jako potrubí. Ke skutečnému překladateli sebeironie jaksi přirozeně patří. Je výsledkem nesouměřitelnosti mezi podaným výkonem a veřejnou odezvou.
Na to, že vztah mezi rozevřenou knihou a prsty na klávesnici není tak bezproblémový, jak by se mohlo zdát, upozornil v téže anketě jiný překladatel. Ten přirovnává překladový proces k šachové partii s nadanějším soupeřem, který zrovna z neznámého důvodu záhadně táhl věží. Možná by bylo přesnější říct: se soupeřem, který si z neznámého důvodu libuje v záhadných tazích. Protože když vstoupíme do tahů velkého spisovatele, zjistíme, že jeho brilantnost tkvívá právě v těch záhadných tazích: proč tohle slovo, a ne tamto? Proč tenhle slovesný čas, když gramatika předepisuje jiný? Který význam homonyma je hlavní, když oba dávají dobrý smysl? Je klíčem k řešení slovo napsané o 120 stran dál? Takže je to, co už mám přeloženo, s ohledem na to třeba přepsat? A nedostanu pak mat někde jinde?
Jiný okruh metafor se týká vztahu mezi překladatelem a autorem díla – jako třeba podání ruky, jímž se překladatel vyklání k autorovi a stvrzuje závazek vzájemné důvěry. Překlad má totiž také etický aspekt – a ten nespočívá jen v tom, za co se dostává Skřipec, tedy že si nepřivlastním starší překlad někoho jiného. Trochu drsně (a příznačně opět s překladatelskou sebeironií) na to v knize svých pamětí poukazuje renomovaný překladatel latinskoamerických literatur do angličtiny Gregory Rabassa: „Autor (Jekyll) píše svá slova a v tu chvíli ještě neví, že se jich v jistém smyslu zmocní překladatel (Hyde) a tím, jak bude text přetvářet, stane se autorem. Doufejme, že se šťastnějším vyústěním, než jaké měl vztah mezi Stevensonovým hrdinou a jeho pobočníkem.“ Jinak řečeno, je-li „potrubím“ neumětel, stane se z krásného a dobrého člověka obluda a nelida.
A v současném českém kontextu stojí za zmínku ještě jedna metafora: metafora otroka, který dře na cizím. Odkazuje k tomu, že překladatel svou prací takřka neviditelně buduje slávu svého autora a v širším smyslu i povědomí o literatuře jeho země. Na tuhle metaforu se ovšem můžeme podívat i z postkoloniálního pohledu: rab se může panu spisovateli či paní spisovatelce vzepřít, za rohem vysmát, něco zatajit, něco jim podsunout nebo ukrást. Překlad se může stát i transkreací nebo „překradem“, v nichž se překladatel rozhodne domoci svých vlastních práv.
Tuhle metaforu ale můžeme vztáhnout i na situaci samotného překladatele: tak jako otrok ani překladatel není svobodný. Za malou a často dlouho zadržovanou odměnu a v pracovní době, jež sahá daleko za průměr, vykonává dřinu, kterou nikdo jiný dělat nechce. Výsledek své práce nevlastní a soustavně se podřizuje cizí vůli. Otrokářem ovšem v tomto případě není autor, nýbrž nakladatel a jeho šafáři. Přeháním? Spíš přejímám – v tomto případě z knihy vydané slovutným nakladatelstvím Routledge.
Dalo by se takhle dlouho pokračovat. A jak by také ne, když samo slovo překlad – translace – je metafora. Překladatelův pracovní prostor totiž nesluje překladiště.
Autorka je portugalistka a překladatelka.