Pozorovat, jak život jde kolem

Aktuálně je k tisku připravena vaše nejnovější kniha Spolu, nezkrotní. Vydal jste doposud dvě sbírky básní, toto jsou eseje. Proč ten obrat?

Esejistika mi vždycky byla sympatická, protože má svou povahou k poezii velmi blízko. Dovoluje psát hravým obrazným jazykem, v němž se stírají rozdíly mezi formami a žánry. Krásně je to vidět třeba u francouzsky píšících autorů a autorek, jako je Gaston Bachelard či Vinciane Despret. I proto lze tu knihu vnímat jako přirozené pokračování toho, co jsem načal ve sbírkách.

Některé eseje jsou spíše pocitové a prožitkové, jiné naopak odbornější. V tomhle směru navazuji na angloamerický žánr „nature writing“. Už v knihách jeho duchovního otce, německého polyhistora a přírodovědce Alexandera von Humboldta, se světy přírodovědy a poezie prolínaly a vzájemně obohacovaly. A to je i moje cesta.

Proč podle vás tento typ přemýšlení o přírodě tak silně zakotvil v angloamerickém prostoru?

V Americe to, myslím, souvisí s ideou divočiny i povahou amerického kontinentu z hlediska jeho reliéfu, členitosti, pestrosti divokých zvířat, toho, co ideu divočiny formovalo. Otevřenost americké krajiny a to, jak mocně ten prostor na člověka působí, je hodně unikátní. Pro Američany je tohle součást jejich identity, jejich kulturního příběhu a dědictví, politické emancipace – v dobrém i zlém. Zásadní, a bo­­hužel často opomíjenou roli v tom pochopitelně hrají i tamní kultury původních obyvatel, domorodý způsob nazírání na zemi jakožto fundament veškeré existence. Knihy současných původních Američanů patřívají k tomu nejlepšímu, co bylo na tohle téma napsáno. Vzpomenout musím třeba i u nás známou Robin Wall Kimmerer a její knihu Braiding Sweetgrass [Copánky z trávy].

Obliba psaní o přírodě mě spíš fascinuje v případě podstatně zkrotlejší a menší Británie. Proč zrovna tam, kde si vykáceli všechny původní lesy už za Římanů? Možná ale právě to, že britská krajina prošla tak dramatickými změnami, roznítilo imaginaci a naučilo to britské básníky a přírodovědce, ty amatérské i pozdější profesionály, vážit si toho, co zůstalo. A třeba tak lze vysvětlit i dlouhou tradici britské ornitologie a birdwatchingu, kterou pak Britové vyvezli i do svých kolonií.

Nedávno jsem četl úžasnou knížku Thin Places [Tenká místa] od irské autorky Kerri ní Dochartaigh. Píše v ní o tom, kolik mají Britské ostrovy silných míst, kde jsou už z dálky viditelné různé henge, menhiry a mohyly. Vztah k místu, tolik charakteristický pro všemožné animistické kultury, je tam i dnes daleko silnější, navzdory průmyslové revoluci a dalekosáhlým proměnám venkovské krajiny. U nás se sice historicky každý druhý básník, včetně těch současných, vztahuje k přírodě, je to ale často nereflektované. Máme to v krvi, ale málokdo se u nás vědomě profiluje jako autor píšící o přírodě.

A nemusíte být trochu cizinec v krajině, abyste se naladil na tenhle typ vnímání přírody?

Nemyslím si. Můžu vyrážet na jedno a to samé místo a můžu tam pocit vkročení do neznáma a objevování něčeho nového zažívat opakovaně. Když půjdu poslouchat ptáky nebo pozorovat denní motýly, každý den na tomtéž místě najdu a potkám něco jiného. I když člověk nemá možnost moc cestovat, může zažívat velká dobrodružství každý den a může cestovat napříč tolika druhy světů a vesmírů, jenom musí vědět, kam se dívat, čemu a komu naslouchat. Nejúžasnější na tomhle světě je, že možnosti ho poznávat a vnímat se nikdy nevyčerpají.

Jak člověk dospěje k takovému pohledu na svět?

Jako dítě na chalupě jsem pozoroval vlaštovky a jiřičky. Nebo jsem doma v paneláku sledoval oknem racky. Pak ale přišlo dlouhé období, kdy jsem se věnoval jiným věcem. To vyvrcholilo, když jsem v Praze studoval filmovou vědu. Byl jsem opravdu dlouhou dobu zahlcený jenom lidskými věcmi – myšlením, v němž mimolidské nemá místo. A potom přišel zvláštní moment prozření. Říkal jsem si, já se tu dennodenně učím o Lacanovi nebo Metzovi, kterým ani nerozumím, a přitom nejsem schopen pojmenovat stromy, co rostou u nás před barákem!

Začal jsem víc chodit ven a zároveň vyhledávat autory, kteří jsou schopni o pozemské existenci uvažovat v mnohem širším měřítku. A dostal jsem se přes pozdějšího kamaráda Jirku Zemánka k lidem, jako je ekolog a filosof David Abram. Velkým objevem pro mě byl například paleontolog Loren Eiseley, autor s neuvěřitelně rozpínavým kosmickým vědomím a neopakovatelnou půlnoční imaginací. Nebo tvorba filmového režiséra Terrence Malicka, shodou okolností i vášnivého birdwatchera. A rozhodně i něžná poezie Mary Oliver nebo knihy mé spřízněné duše, Henryho Davida Thoreaua. Absolvoval jsem kurz filosofie živé přírody u Zdeňka Kratochvíla, začal jsem číst Zdeňka Neubauera nebo goethovskou biologií ovlivněného zoologa a antropologa Adolfa Portmanna. Zkrátka jsem začal tenhle široký pohled tříbit skrz zkušenosti jiných autorů anebo lidí, které znám osobně. Jedna věc je o tom všem číst, ale nejlepší je, když člověk může vyrazit s někým ven a učit se přímo od něj. Vlastním očím a smyslům neporučíte, dokud vám to v hlavě někdo nějak příhodně neodblokuje. Kolik jsem toho jenom minul bez povšimnutí, i když jsem to měl doslova před očima!

Jaký význam mají pro vás jiné smysly než zrak?

Hudba pro mě vždycky hrála zásadní roli – a skrze ni zvuk jako takový. Opravdový „aha moment“ ale nastal, když jsem se v dospělosti poprvé setkal se zvukovou ekologií – s pracemi Bernieho Krause či kanadského skladatele R. Murraye Schafera.

Naše kultura si sama o sobě s oblibou vypráví, že je vizuální. Jenže když člověk vyjde na ulici, hned uslyší, jak se odněkud line hudba, jak někdo troubí za volantem nebo pokřikuje… Zvuk ovšem často podceňujeme – pro spoustu lidí je unikavý, těžko uchopitelný. Podívejte se na přepisy ptačích hlasů v určovacích příručkách. Nedá se podle toho nic naučit, protože máte dojem, že ty popisované hlasy zní ve skutečnosti úplně jinak. U vizuálních vjemů se zdá, že jde dosáhnout mnohem většího konsenzu. Ale právě otevřenost a neuchopitelnost je to, co mě na zvuku fascinuje.

Nakolik vás při nahrávání zajímá perspektiva vnímatele?

Už jenom to, jaký použiju mikrofon a kam ho postavím, se do nahrávky otiskuje. Velkou roli hraje i momentální nálada. Když se zaposloucháte do většího množství nahrávek renomovaných lovců zvuků, třeba Langa Elliotta, Chrise Watsona a dalších, tak vám to za chvilku začne připomínat diskografie různých hudebníků – v nahrávkách je slyšet, jaké mají ti dotyční posluchačské preference, co nahrávkami sledují, co je dlouhodobě fascinuje.

Perspektivu toho, kdo nahrává, nejde nikdy utajit. Zvířata o vás moc dobře ví. Zvuková krajina kolem je jiná, když se v ní nacházíte, protože její obyvatelé si mezi sebou říkají: Hele, je tady člověk! A chovají se trochu jinak, zvědavě nebo ustrašeně. V nahrávce budu vždy přítomný v dialogu tvorů, které nahrávám – v promluvě toho místa. Jak říká skladatelka Annea Lockwood, když člověk poslouchá, vždycky poslouchá s někým.

Každá nahrávka je pro mě dokument vzácného okamžiku v daném místě a čase, hudební kompozice, kterou nelze zopakovat. Zmiňuji to i v nové knížce: zvuk nás dokáže vtáhnout do živoucí reality míst. Každé místo má svou hudbu. Nejvíc mě baví si jenom někam sednout a pozorovat a poslouchat, jak život jde kolem. To je moje cesta do neznáma.

V knížce je důležité i téma domova. Není domov ze své podstaty protiklad dobrodružství?

Vědomím, že tenhle svět je náš domov, celé dobrodružství začíná. Do svého domova jsme vpleteni na úrovni minerálů a atomů, tím, že dýcháme, že jíme a vylučujeme, že posloucháme a hovoříme, že nás někdo vnímá, vpouští do vědomí – že vnímá s námi. Člověk se může v hlubokém existenciálním smyslu vztahovat k různým místům, ke světu jako celku či domovu, a přitom nepřijít o prvek překvapení a chvění z neznáma. Domov nemusí být nutně něco, co je beze zbytku poznatelné. Tenhle svět je všechno, jenom ne dokonale vyslovitelný. Naopak. Na každém kroku se vynořuje něco neočekávaného.

Domov je samozřejmě i důvěrnost, blízkost. Domov je, že si můžu utrhnout zralou bobulku rybízu a dát si ji do pusy a cítit tu ne­­opakovatelně kyselosladkou chuť. Tohle velmi ordinérní prožívání hmatatelných dimenzí světa, jež jsou přitom tak zázračné, spoustě lidem chybí. Asi to je pro mě dost možná největší téma mojí knížky. Přál bych si, aby se všichni cítili být součástí světa, jak tělesně, tak duchovně, aby zkrátka byli silněji v kontaktu se životem kolem nás, byli v něm víc jako doma, hlouběji mu důvěřovali, a současně aby je svět víc překvapoval.