Proměny podob solidarity

Letos v létě probíhají v pražském Veletržním paláci hned dvě výstavy, které tematizují důležitost solidarity a vzájemnosti ve světě, jenž čelí několika krizím najednou. Kromě současného bienále Ve věci umění je to také výstavní projekt Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji, který přibližuje dějiny vzniku mezinárodní sbírky moderního umění pro město, které téměř kompletně zmizelo z mapy po ničivém zemětřesení v roce 1963. Již v šedesátých letech se jednalo o sbírku světového významu, v mnoha ohledech překonávající politické a ideologické rozdělení světa i hierarchii uměleckého kánonu.

Ačkoli je těžiště výstavy zasazeno v nedávné minulosti, texty kurátorského týmu i zmínky v médiích často skloňují relevanci a inspiraci, kterou světová solidarita s postiženým městem může nabídnout ve vztahu k současným krizím a válkám. Jaká jsou úskalí mnohovrstevnatých výstav, které se současnému člověku snaží zprostředkovat spletité historické momenty? A jak výstava Žádný pocit netrvá věčně naplňuje možná poselství solidární sbírky dnes, o šedesát let později?

Budování moderní sbírky

Výstava v Národní galerii Praha je reprízou projektu, který započal v loňském roce ve vídeňské Kunsthalle a jehož původními autorkami jsou kurátorky Ivet Ćurlin, Nataša Ilić a Sabina Sabolović, tvořící uskupení WHW (What, How and For Whom). Jejich výstavní koncepce pracuje s několika rovinami současně: představuje výchozí kontext tragického zemětřesení v létě roku 1963, následnou architektonickou a urbanistickou obnovu města a založení Galerie moderního umění (později Muzea současného umění – MoCA) včetně výběru zlomku exponátů ze solidární sbírky, zahrnující více než dva tisíce darovaných děl. Současnost uvozují fotografie Skopje posledních let od Elfie Semotan a nakonec autorské zásahy a reinterpretace umělců a umělkyň, které oslovil kurátorský tým přímo pro tuto výstavu.

V tuzemské verzi pod institucionální patronací Národní galerie se součástí týmu stal kurátor tamní Sbírky umění po roce 1945 Rado Ištok. Ten pro české prostředí vytvořil novou část expozice, představující dary, které Skopji v několika vlnách věnovali českoslovenští umělci a umělkyně, respektive Svaz československých výtvarných umělců, a později samotná Národní galerie. Dále byla přizvána umělecká dvojice Isabella Grosseová – Jasper Alvaer, jejíž intervence reagují právě na české a slovenské autorstvo zastoupené ve sbírce. Přehlíženou součástí jsou také grafické práce vystavené v Lidickém památníku, jehož vlastní sbírka se v mnohém podobá té ve Skopji, byť vznikala za zcela jiných historických okolností.

Hned u vstupu se setkáváme jak se závěsnými díly (malby, práce na papíře, asambláže), tak s dobovou televizní reportáží ze zničené Skopje. Tento úvod vytváří přesvědčivý most mezi katastrofou v Jugoslávii, zemi, která se vymezovala vůči pozici satelitu Sovětského svazu i blízké alianci se Západem, a na ni reagujícím velkolepým projevem nadnárodního sdílení kulturních hodnot z obou stran železné opony. Sbírka se rozrůstala (na rozdíl od oficiálních akvizic institucí, které probíhají na základě ověřených metodologií a dle jasně stanovených pravidel) spontánně a bez jasného konceptu – zpočátku vznikala pouze v rámci oblasti Jugoslávie a až posléze byli k příspěvku vyzváni umělci a umělkyně z dalších zemí. Tato skutečnost nám předestírá, že nejen samotná díla, ale také výstavu jako celek je třeba nahlížet netradičním prizmatem.

Skopskou sbírku nelze vnímat jako představení reprezentativního fragmentu klasického uměleckého kánonu, tak jak jej předestírají západoevropské dějiny umění. Přestože se v ní nacházejí díla od autorů a autorek takzvaného světového formátu (Pablo Picasso, Sol LeWitt, Bridget Riley, Niki de Saint Phalle a další), je třeba si uvědomit, že nešlo o to představit jejich mistrovská díla – význam spočívá v tom, že právě začlenění jejich slavných jmen podporuje a podtrhuje hodnotu této sbírky. Nelze však říct, že by autorstvo západního kánonu věnovalo do sbírky méně hodnotné artefakty, a ani opačně nemůžeme tvrdit, že by umělci a umělkyně Balkánského poloostrova, středovýchodní Evropy, Afriky, států Jižní Ameriky nebo Asie jednali opačně a darovali svá nejlepší díla. Sbírka je nejenom záznamem solidárních gest od zúčastněných států, ale také zhmotněním dobové představy, že bez zastoupení věhlasných jmen tehdejšího euroamerického umění se žádná nově vznikající instituce neobejde.

Příliš paralelních dějství

Výstava se od darovaných děl vystavených v úvodním koridoru brzy rozbíhá do šířky, a to nejen ve smyslu prostoru. Přestože je její architektura kvalitní a promyšlená – například použití stěrkového betonu na stěnách silně evokuje brutalistní budovy vznikající během výstavby nové Skopje koncem šedesátých a během sedmdesátých let –, o rozvržení jednotlivých částí výstavy se totéž tvrdit nedá. Autoři a autorky přizvaní kurátorským týmem WHW již pro vídeňskou verzi putovní výstavy Žádný pocit netrvá věčně reagují na vlastní výběr děl ze sbírky: Iman Issa, Yane Calovski & Hristina Ivanovska, Gülsün Karamustafa, Brook Andrew a Siniša Ilić reflektují a rekontextualizují dobové podmínky, ve kterých díla vznikala, popřípadě představují své vlastní interpretace. Ve výstavě se tak mimo jiné objevují současná témata jako dekolonizace, problematika genderu nebo kulturní apropriace. Větvící se koridor sice uvádí publikum k částem původní sbírky, do nichž svými intervencemi vstupují současní umělci a umělkyně, další dějství výstavy ovšem takto plynule nenavazují a nesouvisle se rozptylují v prostoru.

Je možné diskutovat o tom, zda kurátorský tým vůbec od diváctva očekává, že bude schopno pojmout veškeré roviny najednou. Samozřejmě je vítána možnost se (i vzhledem k délce trvání) do výstavy vrátit – návštěvnictvo si také může vybrat pouze jedno z témat, na které se soustředí. Druhá možnost se však zdá poměrně obtížnou vzhledem k nejasné provázanosti jednotlivých částí: přestože kurátorský kolektiv precizně přenáší komplexní příběh vzniku sbírky mezi stěny výstavních institucí, pro srozumitelnost by se tentokrát hodilo některé momenty vynechat a na jiné dát větší důraz.

Dnešní reflexe modernistického myšlení v kontextu vzniku sbírky nabývá dalšího rozměru, pokud ji usouvztažníme s architektonickým a urbanistickým plánem nové Skopje. Vypsané soutěže se zúčastnilo osm architektonických týmů, a ačkoli zvítězilo japonské studio v čele s Kenzóem Tangem, do realizace byly zapojeny návrhy všech zúčastněných. Tato situa­­ce dobře ilustruje uvažování typické pro pozdní modernu: šlo o jedinečnou příležitost postavit od základu zcela nové město pro ideálního člověka budoucnosti. Nabízí se tak otázka, do jaké míry šlo v rovině architektury o solidaritu a nakolik byla motivací především možnost podílet se na takto významném projektu. Ze současného hlediska se zároveň můžeme ptát, zda by při obnově podobně zasažených měst neměla hrát roli zejména schopnost citlivě navázat na jejich původní podobu – dnes totiž víme, že i přes své nesporné kvality se některé dobové architektonické projevy a trendy stávají postupem času terčem kritiky a budovy samotné obětí nezdařilých přestaveb. Fotografie Elfie Semotan jsou sugestivní, ale současná architektonická podoba Skopje by si zasloužila ještě více pozornosti – i kdyby to mělo být na úkor jiné výstavní části.

Proměny solidarity

Žádný pocit netrvá věčně není v letošním roce zdaleka jedinou tuzemskou výstavou, která si na diváctvu nárokuje soustředěné rozložení pozornosti mezi několik celků, brilantní schopnost kontextualizovat a porozumět vzájemným vazbám mezi jednotlivými částmi výstavního projektu. Tyto tendence v kurátorství je třeba pečlivě sledovat a ptát se, z čeho jejich četnost pramení – především uvědomíme­-li si, jak přehlcené je obyvatelstvo Evropy informacemi, dezinformacemi a obecně nejrůznějšími vjemy. Snaží­-li se současná umělecká scéna akcentovat péči nebo solidaritu, bylo by namístě, kdyby přistupovala empatičtěji i k publiku – zásadní sdělení se totiž v množství rovin mohou ztrácet.

Výstavní projekty jako prezentace Sbírky solidarity nicméně mají v současnosti své nezpochybnitelné místo. Pomíjivost a roztříštěnost kolektivní paměti si žádá neustálé připomínání nejen samotných historických událostí, ale také způsobů, jakými jim čelíme. V uplynulých letech jsme byli svědky proměnlivosti solidarity v závislosti na tom, koho a za jakých okolností se týká. V době několika souběžně probíhajících krizí, válek a genocid mohou být právě takovéto výstavy vhodným zrcadlem. Vnímat veškeré současné problémy a být soustavně solidární je úkol, který vyžaduje empatii, ale také odstup. Ten se dnes stává těžko dosažitelným luxusem – bez něj to však opravdu není možné.

Autorka je studentka Katedry teorie a dějin umění na UMPRUM.