Souvislosti chaosu

Muž najde knihu, uvidí film, nebo vůbec nejčastěji za podivných okolností zaslechne něčí vyprávění. V něm jiný muž či žena narazí na další příběh či báseň na zapomenuté pohlednici nebo zašlém plakátu a vyprávění se dál vrství a prolínají jako mnohorozměrné matr­jošky. Taková bývá typická linie knih Michala Ajvaze a ani jeho nově vydaný román Pasáže v tomto ohledu není výjimkou.

Primárním narátorem je sám autor, který na knižním veletrhu v Lipsku v prázdné pasáži potká dva muže vlastnící kuriózní cukřenky s postavami připomínajícími obrazy Gior­gia de Chirica. Oba začnou na vyžádání vyprávět své příběhy i další příběhy v nich zanořené. A pak už se rozjíždí důvěrně známý ajvazovský narativní rébus, v němž figurují zadumaní podivíni, motiv putování na jih Evropy, snové obrazy skrytých tváří domů a měst, blikotajících nočních neonů a starých prázdných bytů.

Proud magických obrazů

Pokud se autor dopracuje k jisté rutině a na první pohled jasně rozpoznatelnému stylu, většinou to bývá na úkor kvality díla, ale Ajvaz z tohoto hlediska představuje vzácnou výjimku. Některé části Pasáží by mohly snadno figurovat v Druhém městě (1993), Prázdných ulicích (2004) či Cestě na jih (2008) i dalších autorových románech. Nejde ovšem o recyklaci, ale nutnou součást rozvlněného příběhu, který sice nemá konec, začátek, jasnou dějovou linku ani protagonisty, ale v jistém smyslu prolíná všemi jeho knihami.

Prostřednictvím různých metafor, ať už to v případě Pasáží jsou vodou rozpité nečitelné stránky rukopisů, abstraktní korálkové mozaiky nebo hemžení stromů a stínů ve staré benátské zahradě, Ajvaz zkoumá podstatu prázdnoty a chaosu, ze kterého se postupně rodí smysl slov a příběhů a pak se zase rozpouští v nesrozumitelné kaši. Nejde ovšem o abstraktní filosofickou hříčku, ale o překvapivě trefný a aktuální komentář k řadě problémů současné literatury i kultury.

V éře slovního braku z AI generátorů, digitálního informačního zmatku i sporů o společenský význam literatury je obzvlášť důležité pátrat, jak a proč klíčí, roste a mutuje význam slov, a Ajvaz na tyto otázky nabízí subtilní, ale velmi přesvědčivé odpovědi.

V jednom ze zanořených příběhů se objevuje báseň napsaná robotem. Ve sporech o její autenticitu hrdinové docházejí k tomu, že samotným beztvarým slovům musí dodat význam jejich tvůrce, jehož záměr ale nevychází z logicky promyšlené struktury, nýbrž z nečitelného podvědomí sdíleného autorem i čtenáři, kam mechanická analýza jen stěží pronikne.

Závěr jiného příběhu se začne rozpadat a dě­­lit do nespočtu různých alternativ vytvářených při kolektivním vyprávění, protože sám o sobě nikomu nepatří a každý ho vnímá trochu jinak. A v jedné z vrcholných pasáží spatří osamělý italský poštovní úředník ve svých snových vizích mamutí Stavbu obsahující všechny příběhy, která ovšem sama o sobě nic neříká, nic nereprezentuje a nemá žádný záměr ani cíl. Ten spočívá jen v její samotné existenci, což je překvapivě osvobozující vize literatury, která nemusí vůbec nic konkrétního sdělovat ani se snažit o těžkopádné metafory a názorové ofenzivy.

Příběhy a jejich hrdinové nejsou jen nositeli spisovatelových myšlenek, ale mají nárok na vlastní nezávislou existenci, a právě proto Pasáže skvěle fungují na několika rovinách. Nejsou jen filosofickou úvahou, ale také sérií zábavných, melancholických či romantických povídek, přednášek o obskurních vědeckých přístrojích či topografických črt ze severní Itálie a v neposlední řadě i proudem magických obrazů, ze kterých mohou doslovně i přeneseně vyplouvat stále další vyprávění.

Divoká imaginace v klidných větách

Román o významu slov musí fungovat i v rovině prosté jazykové stylistiky a i zde Ajvaz pracuje velmi promyšleně. Drží se myšlenky, že složité věci je třeba říkat jednoduše a naopak, takže fantaskní výjevy jsou paradoxně vyjádřeny občas až nepatřičně prostým jazykem. Jako by bizarní monstra skrytá na zadních stranách starých skříní či v mořských hlubinách byla běžnými rekvizitami nudné každodennosti, kterou na světlo světa dokáže vytáhnout právě jen autor přetvářející bublající imaginaci ve spořádaný tok lakonických vět.

Občas se Ajvaz ústy svých hrdinů trochu vysměje čtenáři i sám sobě, třeba když konstatuje, že sdělení „všechno souvisí se vším“ není bůhvíjak hluboká myšlenka a že pro pochopení vzájemných souvislostí příběhů v románech i našem okolí bychom se měli přece jen trochu víc snažit. Ony souvislosti se totiž mohou vynořovat jen ze stále skloňovaného a nedostupného podvědomého chaosu, a proto také nemá smysl zkoumat, kde je jejich konec a začátek a zda nemají nějaký důležitý skrytý význam.

Pokud se totiž má čtenáři vyjevit jasné poselství kteréhokoli literárního díla, stane se to stejně neplánovaně a znenadání, jako když jednomu z hrdinů posedávajících v milánské pasáži přistane u nohou stránka starých novin a na ní je fotka kavárny s oknem, v němž lze spatřit kus povědomého obrazu. A dokud taková stopa nepřilétne, můžeme jen dál bezstarostně proplouvat vyprávěním rakouské kavárnice, neúspěšného hollywoodského novináře, básnícího robota či kosmonauta v ob­­skurní divadelní hře, abychom se nakonec zase ocitli v zasněženém Lipsku u upovídaných pánů se zvláštními cukřenkami.

Autor je editor webu Seznam Zprávy.