Ti, jež očekávám, neexistují

-­-­-

pouze žízeň

ticho

žádné setkání

 

dej si na mě pozor lásko

dej si pozor na tichou ženu v poušti

na pocestnou s prázdnou sklenicí

a na stín jejího stínu

 

 

­-­-­-

svléká se v ráji

své paměti

nezná krutý osud

svých vidění

má strach, že nedokáže pojmenovat

neexistující

 

 

­-­-­-

S košilí v plamenech skáče

z hvězdy na hvězdu,

ze stínu do stínu.

Ta, která miluje vítr,

umírá vzdálenou smrtí.

 

 

­-­-­-

Tyhle kosti zářící do noci,

tahle slova jak drahé kameny

v živém hrdle zkamenělého ptáka,

tahle tak drahá zelená,

tahle horká fialová,

tohle pouze tajemné srdce.

 

 

­-­-­-

Báseň, kterou neříkám,

kterou si nezasloužím.

Strach z rozdvojení

cestou k zrcadlu:

kdosi ve mně spící

ze mě jí a pije.

 

 

­-­-­-

Andrému Pieyru de Mandiarguesovi

 

Tady žijeme s rukou na hrdle. To, že nic není možné, věděli už ti, kteří tvořili déšť a tkali slova z muk nepřítomnosti. Proto v jejich prosbách zněl zvuk rukou zamilovaných do mlhy.

 

 

­-­-­-

Živote, živote můj, propadni pádu, propadni bolesti, můj živote, propadni objetí ohně, moudrého ticha, zelených kamenů v nočním domě, propadni pádu a bolesti, můj živote.

 

 

Na tvých narozeninách

Přijmi tuto mou tvář, němý, žebráku.

Přijmi tuto lásku, kterou na tobě žádám.

Přijmi to, co ve mně přebývá z tebe.

 

 

Tvary

Nevím zda pták nebo klec

vražedná ruka

nebo mrtvá dívka mezi svícemi

nebo amazonka supící ve velké tmavé strži

nebo mlčící

ale možná vánek jako pramen

možná kejklíř

nebo princezna v nejvyšší věži

 

 

Paměť

Jorgemu Gaitánu Duránovi

Harfa ticha,

v níž hnízdí strach.

Měsíční kvil věcí,

který značí nepřítomnost.

 

Uzavřený prostor barev.

Někdo buší a stlouká

jednu rakev hodině,

druhou rakev světlu.

 

 

Soumrak

Stín halí spatřené okvětí

Vítr odnáší poslední gesto listu

Cizí a dvojnásob němé moře

vprostřed léta jehož světla budí soucit

 

Zdejší touha

Tamější paměť

 

 

Stín budoucích dní

Yvonně A. Bordeloisové

Zítra

mě zahalí popelem úsvitu,

naplní mi ústa květy.

Naučím se spát

v paměti zdi,

v oddechování

snícího zvířete.

 

 

Bydliště

Théodoru Fraenkelovi

V sevřené pěsti mrtvého,

v paměti blázna,

ve smutku dítěte,

v ruce hledající sklenici,

ve sklenici mimo dosah,

v neustálé žízni.

 

 

Vzývání

Vytrvej ve svém objetí,

zdvojnásob svůj vztek,

utvoř prostor z pohany

mezi mnou a zrcadlem,

utvoř zpěv malomocné

mezi mnou a tou, za niž se mám.

 

 

Starobylý příběh

O půlnoci

přicházejí dětské stráže

a přicházejí již bezejmenné stíny

a přicházejí odpouštěči

toho co spáchaly tisíce mých tváří

v nepatrné trhlině každého dne.

 

 

Osamělý pokoj

Pokud si troufneš odkrýt

pravdu této staré zdi;

a její praskliny, trhliny

ve tvaru tváří, sfing,

rukou, klepsyder,

určitě přispěchá nějaká

přítomnost uhasit tvou žízeň,

pravděpodobně odejde

nepřítomnost z tebe pijící.

 

 

Otevřené oči

Kdosi vzlyky přeměřuje

rozpětí úsvitu.

Kdosi trhá nožem polštář,

hledá nemožné místo

svého spočinutí.

 

 

Svátek

Rozložila jsem svou sirobu

na stůl, jako mapu.

Načrtla jsem plán cesty

k mému návětrnému místu.

Ti, co přicházejí, mě nenajdou.

Ti, jež očekávám, neexistují.

 

A vypila jsem zuřivé likéry,

abych proměnila tváře

v anděla, v prázdné sklenice.

 

 

Srdce toho, co jest

nevydávej mě,

přesmutná půlnoci,

nečistému bílému poledni.

 

 

Velká slova

Antoniu Porchiovi

ještě není teď

teď je nikdy

 

ještě není teď

teď a věčně

je nikdy

 

 

Zbytečné hranice

místo

neříkám prostor

mluvím o

čem

mluvím o tom co není

mluvím o tom co znám

ne čas

jen všechny okamžiky

ne láska

ne

ano

ne

místo nepřítomnosti

nit ubohého spojení

 

 

Na místě stvořeném k útěku

Prostor. Velké čekání.

Nikdo nejde. Tento stín.

 

Dát mu to, co všichni:

stinné významy,

ne nastíněné.

 

Prostor. Žhavé ticho.

Co si předávají stíny?

 

 

Smysl jeho nepřítomnosti

Troufám­-li si

vidět a říkat

pak skrz jeho stín

tak jemně svázaný

s mým jménem

daleko

v dešti

v mé paměti

skrz jeho tvář

žhnoucí v mé básni

jež krásně šíří

vůni

po zmizelé milované tváři.

 

 

Jmenovat tě

Ne báseň tvé nepřítomnosti,

pouhá kresba, trhlina ve zdi,

cosi ve větru, nahořklá chuť.

Na druhé straně

 

Roky a minuty se milují.

Zelené masky v dešti.

Oplzlé vitráže kostela.

Modrá stopa na zdi.

 

Neznám.

Nepoznávám.

Temnota. Ticho.

 

 

Dětství

Hodina, kdy roste tráva

v paměti koně.

Vítr pronáší bezelstné projevy

na počest lilií

a někdo vchází do smrti

s očima otevřenýma

jako Alenka v říši již spatřeného.

 

 

Ticha

Smrt neustále po boku.

Poslouchám její řeč.

Jen sebe slyším.

 

 

***

 

Krvavá hraběnka

Zločinec nevytváří krásu,

on sám je skutečná krása.

Sartre

 

Valentine Penrose shromáždil dokumenty a svědectví o jedné skutečné a neobvyklé postavě: o hraběnce Báthoryové, vražedkyni 650 dívek.

Jako vynikající básník (jeho první knihu uvádí vroucí předmluva Paula Éluarda) neoddělil své básnické nadání od pečlivé učenosti. Aniž pozměnil namáhavě získaná skutečná fakta, přetavil je na jakousi rozsáhlou a krásnou báseň v próze.

Pohlavní zvrácenost a demence hraběnky Báthoryové jsou natolik prokazatelné, že si jich Valentine Penrose nevšímá a soustředí se výhradně na křečovitou krásu své postavy.

Není snadné ukázat takový druh krásy. Valentine Penrose to nicméně dokázal, neboť si obdivuhodně pohrává s estetickými hodnotami tohoto pochmurného příběhu. Umisťuje podzemní království Alžběty Báthoryové do mučírny jejího středověkého hradu: tam se temná krása nočních tvorů soustředí do jediné, legendárně bledé bytosti s šílenýma očima a okázale havraními vlasy.

Jeden známý filosof řadí výkřiky do kategorie ticha. Výkřiky, supění, prosby vytvářejí „tichou látku“. Látka tohoto podzemí je zlověstná. Z výše svého trůnu sleduje hraběnka mučení a poslouchá křik. Její staré a strašlivé služebné jsou tiché postavy, které přinášejí oheň, nože, jehly, pohrabáče. Mučí dívky, potom je pohřbívají. Stejně jako pohrabáč nebo nože jsou tyto stařeny nástroji zmocnění. Tento chmurný obřad má jediného mlčenlivého diváka.

 

 

Železná panna

… parmi les rires rouges des lèvres

luisantes et les gestes monstrueux

des femmes mécaniques.

R. Daumal

 

V Norimberku existoval slavný nástroj zvaný „Železná panna“. Hraběnka Báthoryová získala jednu repliku pro svou mučírnu na hradě Čachtice. Tato kovová dáma byla veliká jako člověk a měla i stejnou barvu. Byla nahá, nalíčená, ověšená šperky, světlé vlasy klesaly až na zem a nějaký mechanismus umožňoval, aby se její rty otvíraly jako při úsměvu, aby se pohybovaly oči.

Hraběnka, usazená na trůnu, pozoruje.

Aby „Panna“ začala fungovat, je třeba se dotknout několika drahých kamenů na jejím náhrdelníku. Okamžitě odpovídá děsivými mechanickými zvuky a velice pomalu zvedne bílé paže, aby se sevřely v dokonalém objetí toho, co má na dosah – v tomto případě dívky. Automat ji obejme a už nikdo nebude moci odpoutat živé tělo od železného, obě stejně krásná. Najednou se otevřou nalíčená ňadra železné dámy a objeví se pět nožů, které propíchnou její živou společnici se stejně dlouhými rozpuštěnými vlasy, jako má ona.

Když je oběť dokonána, je třeba se dotknout jiného kamene na náhrdelníku: paže klesnou, úsměv pohasne stejně jako oči a z vražedkyně se znovu stává „Panna“ nehybná ve své rakvi.

 

 

Smrt vodou

Stojí. A stojí tak absolutně a definitivně,

jako kdyby seděl.

W. Gombrowicz

 

Cesta je zasněžená a pochmurná dáma za­chumlaná v kůžích se nudí uvnitř kočáru. Náhle vysloví jméno nějaké dívky ze svého doprovodu. Přivádějí jmenovanou: hraběnka ji zuřivě kouše a vráží do ní jehly. O chvíli později průvod zanechá jednu zraněnou mladou ženu na sněhu a pokračuje v cestě. Ale protože se znovu zastavuje, zraněná dívka utíká, je pronásledována, chycena a znovu strčena do kočáru, který stále pokračuje v cestě, než se znovu zastaví, protože hraběnka právě požádala o ledovou vodu. Teď stojí dívka nahá na sněhu. Je noc. Kolem ní stojí v kruhu neteční lokajové s loučemi v rukou. Polévají její tělo vodou a voda ledovatí. (Hraběnka se dívá z kočáru.) Dívka se posledním pohybem pokouší trochu přiblížit k loučím, z nichž sálá jediné teplo. Vrhnou na ni ještě trochu vody a už navždy zůstává stát, vztyčená, mrtvá.

 

 

Smrtící klec

… des blessures écarlates et noires éclatent

dans les chairs superbes.

Rimbaud

 

Je vystlaná noži a ozdobená ostrými ocelovými hroty, vejde se do ní lidské tělo. Zvedá se pomocí kladky. Obřad s klecí se odehrává takto:

Služka Dorkó přivleče za vlasy nahou mladou ženu, zavře ji do klece, zvedne klec. Objeví se „paní těchto ruin“, náměsíčná v bílých šatech. Pomalu a v tichosti usedá na stoličku umístěnou pod klecí.

Rozžhaveným pohrabáčem poštívá Dorkó vězeňkyni, která se při ústupu – a v tom spočívá půvab klece – sama napíchne na nabroušenou ocel, zatímco její krev stéká na bledou ženu, která ji netečně přijímá s očima upřenýma do prázdna. Když se vzpamatuje z transu, pomalu se vzdaluje. Proběhly dvě proměny: její bílé šaty jsou nyní rudé a na místě, kde byla dívka, je mrtvola.

 

 

Ze španělských originálů Poesía completa (Lumen, Barcelona 2001) a Prosa completa (Lumen, Barcelona 2003) vybral a přeložil Petr Zavadil.