Blízká setkání třetích druhů

Slovo „invaze“ běžně vnímáme v jeho původním, vojenském významu jako překvapivý, násilný či hromadný vpád na cizí území. V biologii se tato válečná metafora užívá pro označení vniknutí parazitického organismu do těla hostitele. V ekologii se význam slova jeví jako popisný: označujeme jím osídlení nového území větším počtem jedinců určitého druhu. Kdy se nám cizorodý prvek začne jevit jako invazní v kontextu města, krajiny či naší identity? Vůči komu jsme jako lidé invazivní my? Na tyto a podobné otázky se zaměřili dramaturgové letošního ročníku (nejen) divadelní přehlídky Kiosk Martin Krištof a Michaela Pašteková.

Enjoy the silence

Bylo by zvláštní, kdyby v době probíhající environmentální krize a postantropocentrických úvah nebyl za invazivního (v čistě negativním významu) označen sám člověk. Tuto nevyhnutelnou – a potřebnou – změnu perspektivy podpořila část pátečního programu, která se odehrála na úpatí Malé Fatry. Pohoří má být v blízké době rozetnuto navazujícím úsekem dálnice D1 spojujícím Žilinu s nedalekými Vrútky. Stavba měla být dokončena už v závěru minulého roku, takže je jasné, že čas, kdy si návštěvníci i obyvatelé blízkých vesnic mohou užít krajinu bez hluku automobilové dopravy, se krátí.

„Enjoy the silence“ – tak zněl leitmotiv performativní procházky připravené uměleckou skupinou MFK Bochum ve spolupráci s dramaturgem Milem Juránim. Několikakilometrová vycházka začala u autoservisu v obci Rosina. První zastavení se odehrálo mezi vraky aut a podobně jako ta další bylo značně působivé. Nejen samo místo, ale i krátký DJský set a performeři ve vojenském stejnokroji navodili postapokalyptickou atmosféru. Jako by příběh dálnice a spolu s ní i naší civilizace byl vyprávěn od svého konce. O pár kilometrů dál se nám naskytla zcela jiná podívaná: po prašné cestě se blížil heligonkář za doprovodu dvou performerek oděných do kostýmů, jež připomínaly tradiční kroje. Herečky za juchavého zpěvu a zvuku melodeonu vyhopsaly na kopec, jejž do oranžova zbarvovalo slábnoucí slunko. Tento bukolický obraz však obsahoval silnou ironii – kopec totiž tvořila zemina navezená při stavbě silnice. S kontrasty lidmi proměněné krajiny umělci pracovali i na další zastávce, kde jsme mohli poprvé pozorovat rozestavěnou dálnici. Opuštěné staveniště evokovalo měsíční krajinu. Při poslechu syntezátorové hudby jsem si nemohl nevzpomenout na skupinu Kraftwerk, která ve své tvorbě odrážela prudký technologický rozvoj a jedno album věnovala přímo dálnici. Teď ale chladný elektronický zvuk nesl zcela jiné významy.

Z Višňové zavezl autobus diváky na okraj Žiliny, k nákupnímu centru, kde se odehrála jedna z nejsilnějších částí festivalového programu. U čerpací stanice stál na malém pódiu smyčcový orchestr. Experimentální hudebník Miroslav Tóth spolu se souborem Dystopic Requiem Quartet v minulém roce nahrál album Nemiesta (viz A2 č. 20/2023). Co je „nemísto“, se dá těžko definovat, jelikož jím může být jak přeplněné nákupní centrum, tak opuštěná jaderná elektrárna, anebo právě benzínová stanice. Spolu s tóny smyčců, field recordings a elektronicky generovanými zvuky se na atmosféře koncertu podílelo i místo vystoupení: barvy soumraku po chvíli vystřídala světla neonů umístěných na benzínce i blízkých billboardech a živou scénografii sehráli projíždějící řidiči.

Křehkost genderových identit

Převážná část programu byla letos věnována tanci – tedy za předpokladu, že tuto kategorii chápeme v nejširším možném pojetí. Hned čtyři taneční inscenace ohledávaly genderovou identitu, ale i samotné tělo jako něco nestálého a proměnlivého. První z nich bylo taneční představení Weak Women. Pohyb Evy Priečkové a Zuzany Žabkové oblečených do růžově batikovaných, potrhaných šatů byl pomalý, ale přesto vysilující. Tanečnice se mezi sebou proplétaly a společně hledaly místa stability. Až po pár desítkách minut nalezly rovnováhu ve vzájemném objetí. Poté jako by se oprostily od tělesné tíže a s planoucími tvářemi a úsměvem na rtech ze zbytku sil obíhaly sedící diváky. Hudební podkres vytvořila Antonia Beeskow, která podobně jako Tóth kombinovala různé současné přístupy s cílem vytvořit melancholickou mozaiku.

V prostorách nové synagogy, jejíž modernisticky strohý, ale geometricky dokonalý inte­riér vždy znovu ohromí, se uskutečnilo vystoupení Lonesome COWBOY tanečníka Tomáše Janypky. Ten v osvětleném sále diváky přivítal v bílém tílku, džínách a s kloboukem na hlavě, díky němuž mu nebylo vidět do tváře. Také řadou póz Janypka odkazoval na archetyp kovboje coby „muže s tajemstvím“. Ve druhé části představení performer nechal svou emoci – zadržovaný smutek – vyjít na povrch. Závěr byl naléhavý, ale odpověď na otázku, co dělat s mužskými vzory, které jsou nefunkční, nepřinesl.

Pod kupolí s Davidovou hvězdou se odehrálo i sobotní představení s názvem Girevik, v programu uvedené pod škatulkou nový cirkus. Performance Romana Škadery rozhodně patřila k výrazným bodům programu. Herec v černé sukni si vystačil s kettlebelly, závažími určenými k posilování. Na čtvercovém pódiu z OSB desek své tělo rozhýbával v široké škále kyvadlových pohybů. Železné činky vydávající typický cinkot a také dunění dřevěné podlahy Škadera nápaditě využil při vytváření zvukových kompozic přímo před očima diváctva. Chvályhodné byly i decentní komické vložky, jako tahání zdánlivě nekonečného provazu zpod pódia nebo pohyb v keckách s obří platformou.

Ve jménu nejistoty

Po loňském úspěchu, který zaznamenala dvojice Adam Dragun a Olga Ciężkowska s inscenací The Last Time My Parents Were in Komuna Warszawa (viz A2 č. 17/2023), se nelze alespoň pár slovy nevyjádřit k letošní přednášce, pod níž je Dragun podepsaný. S přizvaným dramaturgem Máriem Drgoňou představil svůj work in progress s názvem Alex. Stejně jako pro jiná Dragunova díla, na nichž spolupracoval (například Deadline, představený loni v říjnu v Alfredu ve dvoře), i pro tento projekt je typická mystifikace a hraní si s autorskou identitou. Alex je totiž neznámý dramaturg kolem třicítky, jenž si stěžuje na svou práci a chce s mladým režisérem vytvořit speciální inscenaci. Zda je oním dramaturgem Drgoňa a zda inscenace vůbec vznikne, je i po zhlédnutí vystoupení nejisté.

Přijetí nejistoty jako výchozího bodu tázání se ostatně zdá typické pro celý letošní ročník. Avšak znejistěním nic nekončí. Pouze nám to umožňuje vzdálit se od navyklých rámců našeho uvažování, abychom objevili novou perspektivu. Zdánlivě jasný význam slova invaze se v nových kontextech může převrátit a spolu s ním i vztah subjektu a objektu. Podobně se slabost v kombinaci s vytrvalostí mění v sílu. Ztráta vyprázdněného archetypu je příležitostí k hledání lepších vzorů. Městská hlušina skýtá nové inspirační zdroje. Jen je potřeba hledat.