Není otřepanější otázky na levici než ta, jak navázat kontakt s lidem. V době diskusí na sociálních sítích i stále vyhrocenějších kulturních válek se navíc jakákoliv komunikace jeví ještě komplikovanější. Kde hledat společná témata a jak o nich mluvit?
Před lety jsem dostala od politiků z jedné malé strany otázku, co mají dělat, aby se lépe domluvili s „prostým lidem“. Trochu v nadsázce jsem je poslala do polí a továren, s tím, že nejlépe se člověk naučí komunikovat praxí. Zpětně samozřejmě trochu lituji, že jsem se rovnou nezačala živit workshopy na téma „jak mluvit s normálními lidmi a nenasrat je“. Úplně vidím, jak bych rozdávala kartičky s různými hláškami, a pak bychom probírali, co má člověk dělat, když je zaslechne… Jisté je, že dosahovat sociálních změn můžeme jedině skrze spojení s těmi, kdo jsou ve společnosti defavorizovaní. Možná to nejobludnější na kapitalismu je jeho schopnost vytvářet iluzi, že stačí drobné změny a není potřeba zásadně přenastavit systém založený na vykořisťování chudých.
Dnes se mi zdá, že řada mladých lidí (slovo „mladý“ používám ve smyslu mladší než já) dospěla k podobnému pohledu. Ať už jde o platformu Re-set, Iniciativu nájemníků a nájemnic nebo aktivity malých levicových stran, jako jsou Budoucnost či Levice, a jejich spolupráci s pracujícími, je jasně patrná snaha zapojovat lidi v problémech do dialogu a podílet se na zlepšování jejich situace. Rozumím tomu, že je frustrující, když to nevede k politickým úspěchům, a můžeme jen se závistí pokukovat po úspěchu Nepoddajné Francie, které se povedlo zapojit do politiky lidi mimo systém elitního vzdělávání. To ovšem vyžadovalo skutečnou snahu přemýšlet úplně jinak než dosud.
Tváří v tvář nenávisti
Od klávesnice se mi samozřejmě dobře radí. A přitom jsem se sama nedávno ponořila do kulturní války o alžírskou boxerku Imane Chelíf. U předešlých diskusí o olympijské kolekci oblečení či údajné Večeři Páně jsem odolala s tím, že nebudu krmit nesmyslné spory. Moje předsevzetí nezapojovat se do vášnivých debat, které společnost polarizují (s výjimkou životně důležitých témat), se však rozpadla tváří v tvář nenávisti vůči alžírské sportovkyni, potažmo ženám, jež nesplňují obecnou představu ženskosti.
Strávila jsem několik dní a nocí čtením různých informací, napsala jsem dva statusy a řadu komentářů v diskusích a udělala rešerše pro kolegyni, která o tom psala článek. Ten příběh obsahuje všechno: sexismus těch, kdo chtějí kádrovat, kdo je a kdo není žena; přetrvávající rasismus vůči sportovcům, kteří nejsou bílí; limity vrcholového sportu a boj vlivných sportovních organizací; hybridní válku Ruska se Západem; ale i dojemný příběh chudé holčičky, která sbírala železo, aby měla peníze na tréninky, a musela se postavit vůli otce, jenž měl jasnou představu o tom, co by holky rozhodně dělat neměly. Boxerky mi bylo líto a zároveň jsem se bála, že napříště budou rozvášněné davy určovat, kdo se jim zdá být ženou, a „nedostatečné“ ženy ostrakizovat a zesměšňovat.
Kdybych se do tohoto boje nezapojila, četli byste teď jiný text, napsaný nejspíš povýšeně moralistním tónem, v němž bych vysvětlovala, že je potřeba ubrat na woke tématech a soustředit se na témata sociální. To si koneckonců myslím pořád – jen nevím, jak se k tomu dobrat, aniž by člověk byl strojem bez emocí.
V zajetí virtuality
Bohužel netuším, jak přesunout bojiště kulturních válek na jinou kolej, kde by se řešily socioekonomické problémy. Současné konzervativní a krajní pravici kulturní války očividně vyhovují, protože jimi umějí na svou stranu dostávat široké masy lidí, kteří se rozčilují, že „svět už není, co býval“, a spojení mezi levicí a nižšími sociálními třídami se stále oslabuje. Český internet pak ovládá šílenství okolo pohlaví sportovkyň, zatímco lidem v nouzi hrozí, že v důsledku vládních opatření přijdou o bydlení, lékařům se nedaří vysvětlit, že situace ve zdravotnictví je neudržitelná, a připravuje se rozpočet, v němž budou chybět peníze na školství i na řadu dalších potřeb společnosti. V Gaze dál umírají lidé ve strašlivých podmínkách a také situace na Blízkém východě, která může snadno přerůst v širší konflikt, nechává účastníky internetových diskusí víceméně chladné.
Snad by pomohlo používat internet trochu jinak než dosud. Když si v hlavě promítám okamžiky, kdy jsem se cítila jako boomer, kterému už ujel vlak a neví, jak se správně vyjádřit, bylo to nejčastěji právě ve virtuálním prostředí. Když jsem pozorovala diskuse mladých levičáků, v duchu jsem si říkala: jak chcete oslovovat masy lidí, když se bojím zapojit i já, která se v korektním jazyce docela orientuji? Příkladem za všechny je koncept kulturní apropriace, u kterého jsem sice pochopila, proč má význam třeba v USA, ale když jsem sledovala jeho aplikaci v běžných interakcích na sítích, chtělo se mi utéct, jak moc jsem se styděla za ty, kdo ho vášnivě aplikovali na situace, o kterých nevěděli zhola nic. Utkvěla mi diskuse pod fotkou ženy a muže z Česka v tradičním oblečení nějaké vzdálené země. Diskutéři ženu poučovali, že je to kulturní apropriace, načež jim odpověděla, že tam roky jezdí, má tam známé, které považuje prakticky za svou rodinu, a právě se tam se svým partnerem zasnoubili. Místní to s nimi chtěli oslavit, oblékli je do tradičních oděvů, a tak vznikla fotka, která vyvolala tolik vášní. Nevzpomínám si, že by se někdo té ženě omluvil, že bylo hloupé ji takhle poučovat.
U podobných diskusí si říkám: jak chceme na svou stranu dostat lidi, z nichž mnozí nemají vysokoškolské vzdělání a jejich schopnost chápat rychle se měnící svět je omezená i tím, že řeší existenční problémy, když moralizujeme způsobem, který každého jen odradí? Ale abych planě nemoralizovala i já, musím dodat, že v osobním kontaktu se mi podobné věci nedějí, právě naopak. V přímém styku s mladou generací mám naopak pocit, že si na mnoha úrovních rozumíme, a když něčemu nerozumím, prostě se zeptám. Komunikaci je totiž možné upravovat také s ohledem na různé bezprostřední reakce, jako jsou gesta nebo výraz obličeje. Jsem si jistá, že s většinou lidí, kteří na sítích stojí na opačné straně, bychom našli řadu styčných témat. A ta další, konfliktní, by se postupně obrousila. Čelíme velké krizi bydlení i nepoměru výdajů a příjmů, kdy si člověk s běžným platem v Česku sotva vydělá na živobytí. Témata leží na ulici, jenže na internetu hraje prim něco jiného. Takže když ne do polí a továren, měli bychom zamířit do ulic a domovů. Třeba ten nástup konzervativního řádu ještě zvrátíme.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.