Může opera fungovat jako svého druhu válečné svědectví? Soudobá ukrajinská operní tvorba tematizuje ruský kolonialismus s využitím archivních materiálů i folklorních prvků a spolu s umlčenými hlasy dává zaznít také skryté historii. Příkladem je multimediální představení Černobyldorf.
Představitelé Sovětského svazu pojem dekolonizace nepoužívali. Tento termín se nevyskytuje ani v oficiálním slovníku současného ruského režimu. Hlavním důvodem absence procesu dekolonizace na Ukrajině přitom byla právě dlouhodobá moskevská politika potlačování různorodosti a jedinečnosti národních identit, skrytá za proklamacemi internacionalismu a rovnosti. Po rozpadu Sovětského svazu se represe namířená proti „nevhodným“ osobám i celým etnickým skupinám transformovala do méně zjevné ekonomické, ale také kulturní nadvlády Ruska, jež nicméně nadále vychází z představ o ruské nadřazenosti. Intenzivní rusifikace kulturně-vzdělávací i zábavní sféry bezpochyby ovlivnila nekritický pohled několika generací na mazání národních kódů a přepisování kolektivní paměti. Příkladem může být klasická hudba, kde jména Čajkovského, Rachmaninova nebo Prokofjeva zcela zastínila tvorbu ukrajinských skladatelů a skladatelek, jako byli Jevhen Stankovyč, Borys Ljatošynskyj nebo Stefanija Turkevyč.
Folková opera
Ačkoliv je opera historicky spojována s eurocentrickou perspektivou vyšších tříd a bývá vnímána jako symbol jejich společenské prestiže, poslední desetiletí světová operní scéna nabízí také repertoár, který je západnímu kánonu značně vzdálený. Tvůrci a tvůrkyně se přitom nezřídka zaměřují na zobrazení životů marginalizovaných společenských skupin, na otázky udržitelnosti či přehodnocení minulosti. Jinými slovy, operní žánr se díky své multidisciplinaritě a komplexitě stává jedním z prostředků postkoloniálního myšlení.
Pokud se vrátíme k ukrajinskému kontextu, tendence ke zpochybnění kompozičních norem, očekávaných představiteli oficiální sovětské kultury, se poprvé objevily v tvorbě výše zmíněného Jevhena Stankovyče. Příkladem je jeho experimentální folková opera Květ kapradiny, napsaná na konci sedmdesátých let 20. století. Dnes by kombinace autentického lidového zpěvu a lidových nástrojů s avantgardní orchestrální hudbou publikum už asi nepřekvapila. Sovětská vláda však tuto operu považovala za projev nacionalismu a zakázala její uvádění hned po generální zkoušce. Kostýmy a kulisy byly zničeny a opus byl uložen do archivu. Provedení se dílo dočkalo až roku 2017 ve Lvovském národním akademickém divadle opery a baletu. Dnes je příběh zakázané opery vnímán jako příklad opozice vůči ruské nadvládě.
Podle politologa Achilla Mbembeho se identita „člověka žijícího pod nadvládou kolonizátora“ vyrovnává s „narušením skutečnosti, jejím vymazáním a přeformulováním vlastního já“. Anexe Krymu a začátek válečného konfliktu na Donbasu v roce 2014 tyto tři procesy aktivoval, přičemž boj proti vymazání ukrajinské identity přirozeně posílil pozornost k lidové kultuře. Ukrajinská operní hudba – historicky oddělená od západních avantgardních proudů minulého století a po desetiletí limitovaná cenzurou – dnes používá nekonvenční audiovizuální postupy na pomezí archaické lidové kultury, experimentální hudby a multimediálních přístupů.
Postapokalypsa
Jedním z nejvýraznějších, mezinárodně uznávaných příkladů nové ukrajinské opery je společná tvorba skladatelského dua Illja Razumejko a Roman Hryhoriv v rámci umělecké laboratoře Opera aperta. Inspirována stejnojmennou knihou italského sémiotika Umberta Eca (Otevřené dílo, 1962, česky 2015), obrací se autorská dvojice k moderní opeře jako k protipólu zakonzervovaných programů kulturních institucí reprodukujících ideály a politiku 19. a 20. století.
Boření forem a kánonů coby symbolů koloniální minulosti je ústředním motivem i v „archeologické opeře“ Černobyldorf, jejíž premiéra se uskutečnila v Kyjevě v listopadu 2020 a jež byla posléze představena na evropských i amerických operních festivalech; v Česku byla uvedena letos 19. března v rámci Měsíce Ukrajiny v pražském Divadle Komedie. Název odkazuje na dvě jaderné elektrárny: ukrajinský Černobyl a rakouský Zwentendorf. Děj opery je situován do 28. století, do doby po jaderné apokalypse, kdy přeživší potomci „černobyldorfské kultury“ obnovují výdobytky předapokalyptické společnosti. Opera sestává ze sedmi částí, které se s každým provedením proměňují.
„Přestože se dnes postapokalyptická doba objevuje v mnoha filmech, vypadá vždycky stejně: lidé hledají konzervy, aby přežili, prchají před zombiemi… My jsme ale chtěli vytvořit vlastní postapokalypsu, která by obsahovala fragmenty algoritmické hudby, torza Schubertových písní nebo úryvky nějakého podivného folkloru,“ komentují svůj přístup skladatelé. Pomocí eklektické směsi lidového zpěvu, motivů populární hudby, tance, divadla, katolické mše, videoprojekce a živé performance konstruují mnohovrstevnatou strukturu nového mýtu, který slouží jako spojnice mezi ztracenou minulostí a znovunalezenou nadějí v budoucnost. Všechny složky představení vtahují diváky do inscenovaného rituálu. V pozadí přitom běží záběry Kachovské přehrady, Záporožské elektrárny, ale i kostýmovaných operních postav nebo nahých performerů. Pozoruhodná je také instrumentace: aktéři používají různorodé tradiční nástroje, ale i další zdroje zvuku, mimo jiné trosky počítačů nebo jiných předmětů. Postapokalyptická atmosféra se přitom stává komentářem k západní soudobé kompozici a její poněkud exkluzivní, odtažité povaze.
„Dystopie jsou v současném zábavním průmyslu oblíbené. Na Ukrajině se ovšem považují za nepřikrášlený realismus,“ píše americký hudební publicista Alex Ross. A má bohužel pravdu. Opera Černobyldorf, která vznikla dva roky před začátkem současné rusko-ukrajinské války, rozhodně neztrácí nic ze své aktuálnosti. Naopak, téma neodvratnosti katastrofy a blízkosti nekontrolovatelného zla je ve válečném kontextu ještě naléhavější. Podobně zmíněná projekce, obsahující obrazy již neexistujících nebo okupovaných částí Ukrajiny, je s odstupem vnímána jako svědectví o ruských válečných zločinech a stává se médiem kolektivní paměti koloniální expanze a s ní spojené ekologické krize – protože impéria vždy vytěžují oblasti, které se jim podaří ovládnout.
Autorka studuje hudební vědu.