Kdo vládl v továrnách?

Československo patřilo mezi průmyslová centra východního bloku. Na rozdíl od zemí, ve kterých byl nástup státního socialismu současně počátkem rozsáhlejší industrializace, vstupovalo do poválečného období jako průmyslový stát s početnou a politicky vlivnou dělnickou třídou. Především v českých zemích byly dělnická práce v průmyslu a s ní spojená politická kultura významným společenským fenoménem nejpozději od konce 19. století. Za tu dobu si průmyslové dělnictvo vytvořilo nejen vlastní politickou reprezentaci a síť institucí (spolky, záložny, média), ale také kulturu protestů, jejichž prostřednictvím se snažilo prosazovat své zájmy ve sporech s kapitalisty i státem. Práce Jakuba Šloufa nazvaná „Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945–1968 pojednává o tom, jak se tato protestní kultura proměňovala po konci války, kdy se dělnictvo podle prohlášení lidově demokratického a později socialistického státu mělo stát vládnoucí společenskou třídou.

Revoluce v závodech

Kniha začíná v okamžiku, kdy průmyslové dělnictvo zažívalo triumf a současně procházelo velkou proměnou. Zapojení českého průmyslu do nacistické válečné ekonomiky výrazně změnilo dělnickou třídu, když do továren zamířili i lidé z nedělnického prostředí. Tento trend pokračoval po skončení války a prohloubil se po únoru 1948. Zatímco některým dělníkům přinesl nástup lidové demokracie a následně komunistické diktatury sociální vzestup, například díky kariéře ve stranickém a státním aparátu nebo v podnikovém managementu, někdejší úředníci, živnostníci a obecně příslušníci střední třídy a buržoa­zie mnohdy museli vzít zavděk dělnickým povoláním. V továrnách tak spolu pracovali zaměstnanci dlouhodobě socializovaní v dělnické třídě a ti, pro které byla manuální práce v průmyslu nevítanou životní změnou.

Triumf dělnictva spočíval v rozpadu mocenských hierarchií v továrnách na konci druhé světové války. Mnozí současníci zcela oprávněně viděli léto roku 1945 jako revoluci, kdy se zhroutila nacistická moc a dělníci přebírali vládu nad „svými“ závody. Šlouf přesvědčivě ukazuje, že pokud bylo české dělnictvo někdy blízko vládě dělnické třídy, bylo to v tomto období. Dělnictvo získalo velký politický vliv, především na lokální úrovni, a nová politická reprezentace musela tuto skutečnost brát v úvahu. Tento mimořádný historický moment je výchozím bodem Šloufova výkladu. Do jaké míry se dělnictvu podařilo tyto pozice udržet? Kniha dokládá, že první tři poválečné roky byly vrcholem dělnické moci. Dělnictvo bylo klíčovým politickým aktérem, avšak vztah politických elit k němu byl značně rozporuplný. Na jedné straně si představitelé politických stran dělnictvo předcházeli. Současně se však snažili revoluci v továrnách dostat pod kontrolu nebo využívat dělnické protesty v politických bojích „třetí republiky“. Vedle spontánních stávek přitom probíhaly také stávky organizované shora, které měly vytvářet tlak především na nekomunistickou část politické reprezentace. Vrcholem tohoto druhu dělnické politiky bylo zapojení dělnictva do událostí února 1948.

Vláda dělnické třídy?

S nástupem KSČ k moci nezískalo dělnictvo silnější politické pozice ani větší autonomii v továrním prostředí. Komunisté naopak zesílili konsolidaci poměrů v průmyslových podnicích ve jménu budování socialismu, zrychlení industrializace a vytváření vojenské infrastruktury socialistických zemí pro případ třetí světové války. Namísto slibovaného osvobození lidské práce od vykořisťování došlo k zostřování pracovní disciplíny a zvyšování norem. Dělnictvo mělo více pracovat, méně stávkovat a poslušně plnit pokyny managementu. Protestní kultura v průmyslovém prostředí však byla natolik silná, že tyto disciplinační snahy narazily na odpor. Dělníci také sebevědomě zacházeli s komunistickou ideo­logií, která nový politický řád označovala za „vládu dělnické třídy“, a coby „opora socia­lismu“ se na počátku padesátých let hlásili o to, na co podle slov komunistických politiků měli nárok.

Odpor proti narušování mocenských poměrů v továrnách se tak mísil se sociálními požadavky. Problémy v československém průmyslu, způsobené překotným zaváděním centrálního plánování podle sovětského vzoru, ještě prohloubily dělnickou nespokojenost. Výsledkem byla stávková vlna, která vyvrcholila během měnové reformy v roce 1953. Dělnictvo bylo ve svém boji o slíbená privilegia částečně úspěšné. Podobně jako v dalších zemích východního bloku začala KSČ vycházet vstříc jeho materiálním požadavkům. Došlo ke zvýšení mezd a zavádění sociálních opatření, která podporovala rozvoj socialistické konzumní kultury. Až do roku 1989 byla sociální péče státu i podniků o průmyslové dělnictvo jedním z typických znaků politické ekonomie státního socialismu. Tak bylo možné stabilizovat situaci v průmyslu a pacifikovat dělnické protesty.

Neviditelní pracující

V čem bylo dělnictvo z dlouhodobého hlediska neúspěšné? Přestože byly stávky nadále běžnou součástí života v továrnách, komunistické straně a podnikovým managementům se podařilo průmyslové dělnictvo a jeho protestní kulturu depolitizovat. Nic na tom nezměnily ani události roku 1968, kdy došlo nakrátko k obnovení nezávislých odborů a zavedení dělnických samospráv. Státní socia­lismus totiž nedokázal novým způsobem reagovat na základní rozpor průmyslové práce, který existuje mezi těmi, kdo vyrábějí, a těmi, kdo jejich práci řídí a vlastní její výsledky. Komunisté díky mzdové politice, sociálním opatřením a v roce 1968 a na konci osmdesátých let také prostřednictvím zaměstnanecké samosprávy mohli zachovat způsob průmyslové výroby, který se na úrovni jednotlivých podniků příliš nelišil od poměrů v kapitalistických továrnách. Tam i zde rozhodovali o práci dělníků manažeři, byť v Československu výsledky práce nevlastnili kapitalisté, ale stát ovládaný komunistickým aparátem. Dělnictvo mohlo pragmaticky apelovat na ideologické přísliby KSČ a vydobýt si lepší mzdy nebo sociální výhody, problém odcizené práce však státní socialismus ve prospěch pracujících nevyřešil.

Práce Jakuba Šloufa je vynikající a čtivou analýzou, která otevírá otázky o podstatě politického a ekonomického zřízení, které ve střední a východní Evropě vzniklo po skončení druhé světové války. Kniha si však říká o pokračování, které by pokrylo období normalizace a ekonomické transformace devadesátých let a odpovědělo by na otázku, do jaké míry bylo po roce 1968 dělnictvo pasivním aktérem dění, nebo zda na lokální a podnikové úrovni přežívala starší kultura protestu. Současně by zmapovalo poslední výrazné vzedmutí dělnického protestu, k němuž došlo během sametové revoluce. Na obecnější rovině by pak taková práce přispěla k diskusi o mizení průmyslového dělnictva z politiky, kultury a veřejného povědomí v zemích, kde i přes vlnu deindustrializace tvoří pracovníci v průmyslu významnou část společnosti, ale – stejně jako jejich práce – nejsou vidět.

Autor je historik.