Křičet na mraky s nohama na zemi

Během loňského roku zorganizovala platforma pro sociálně­-ekologickou transformaci Re­-set sérii workshopů pro klimatické mluvčí. Na tom vzhledem k závažnosti globálního oteplování není nic překvapivého. Kontroverzi ovšem vyvolalo rozhodnutí otevřít první ze tří workshopů pouze „FLINTA lidem“ (tedy ženám a intersex, nebinárním, trans* a agender lidem). Další dva workshopy byly již pro všechny, pro FLINTA osoby však přednostně – podle organizátorů z toho důvodu, že „mají ve veřejném prostoru menší zastoupení nebo ztížené podmínky“. Zkratka ­FLINTA se po­­užívá pro označení všech, kdo nejsou cis muži (jejichž preferovaný rod je v souladu s tím, jak jsou vnímáni ostatními).

Právě na zmíněné klimatické workshopy a na otázky, které jsem si při čtení následných diskusí pokládal, jsem si vzpomněl nad knihou Slavoje Žižeka Too Late to Awaken: What Lies Ahead When There Is No Future? (Příliš pozdě na probuzení. Co nás čeká, když není žádná budoucnost?, 2023), v níž autor kritizuje současnou „woke levici“ a používá přitom podobný příklad: v roce 2022 se na kolejích pařížské École normale supérieure na popud studentů projednával návrh na zavedení striktně „nemužských“ chodeb, tedy sektorů nepřístupných cis mužům. V praxi by to znamenalo krok zpět k „jednopohlavnímu“ vzdělávání, jehož odstranění bylo jedním z požadavků protestujících studentek a studentů v roce 1968.

Žižek na tomto příkladu ukazuje, že levicově liberální politika sice hlásá svobodu a toleranci všech sexuálních a etnických identit, ale ve snaze ji zajistit zavádí stále přísnější regulace, které „do údajně veselého liberálního vesmíru vnášejí ustavičnou úzkost a napětí“. Všímá si však ještě jednoho rozporu, a sice že ona tolerance se vztahuje na všechny identity kromě cis mužů, od nichž se naopak očekává pocit provinilosti za to, že „jsou, kým jsou“ a že se „ve své kůži“ cítí relativně spokojeně, zatímco „všichni ostatní (dokonce i cis ženy) tím, kým jsou (kým se cítí být), být mohou“. Levicově liberální politika tak „promlouvá“ z autoritářské subjektivní pozice neumožňující diskusi či nesouhlas. Na základě arbitrárních důvodů přitom a priori vylučuje cis muže, čímž si vytváří nepřátele i v těch sociálních skupinách, kde levice bývala historicky nejsilnější, například mezi dělníky. Ti se mezitím stále častěji přiklánějí k nacionálně konzervativnímu proudu.

Univerzální, nebo partikulární?

Jakožto celoživotní hegelovec a příznivec dialektiky vidí Žižek v konzervativním nacionalismu zrcadlový obraz levicového liberalismu. Pravicovému fundamentalismu, reprezentovanému především trumpismem v USA a Putinovým režimem válčícím na Ukrajině, věnuje většinu knihy. Jednoznačně se staví na stranu Ukrajiny, nezavírá však oči před palčivým problémem ukrajinského nacionalismu (například v podobě rehabilitace Stepana Bandery) ani před západním imperialismem, který válku na Ukrajině využívá ke svým ekonomickým zájmům a jako důkaz nutnosti obrany civilizované Evropy před zbytkem světa: „Pokud zvítězí Evropa, která vyloučí ‚necivilizované‘, pak nepotřebujeme Rusko, aby nás zničilo – úspěšně toho dosáhneme sami.“

Nacionalismu, jak v jeho prozápadní, tak proruské formě, i levicovému liberalismu Žižek vyčítá kromě fundamentalismu a autoritářství také obsesi partikulárními identitami, ať už etnickými, rasovými či sexuálními. Svým chaotickým stylem volných asociací tak vyslovuje myšlenku, kterou mnohem podrobněji vyložil filosof a psychoanalytik Todd McGowan v knize Universality and Identity Politics (Univerzalita a politika identity, 2020). Dle něj jsou nová pravice a identitářská liberální politika dvěma specifickými typy partikularistické politiky, již vnímá jako pravicovou. Proti ní staví univerzalitu, ovšem ne ve smyslu hegemonní partikularity (například eurocentrismu či naivního humanismu), ale univerzalitu negativní – založenou na univerzálním pocitu „non­-belonging“ (nesounáležitosti) a na jeho strukturální nutnosti v každé společnosti. Prakticky stejnou perspektivu načrtává Žižek, když píše, že místo na „pocitu sounáležitosti“ bychom měli emancipační politiku zakládat na solidaritě s těmi, s nimiž „sounáležitost nesdílíme“.

Nepatříme nikam

Na rozdíl od McGowana se však u Žižeka – nepochybně i kvůli jeho specifickému stylu – nelze zbavit dojmu, že sledujeme starého muže „křičícího na mraky“. Proti levicovému liberalismu se sice staví dlouhodobě (mnohem déle, než na Západě zuří takzvané kulturní války), ale v poslední době se stále častěji unáhleně a očividně bez hlubších znalostí daných témat vyjadřuje ke značně citlivým otázkám. Byla by nicméně chyba na základě určité Žižekovy „neohrabanosti“ zatracovat celou jeho kritiku současné levice, jejíž asi nejradikálnější artikulaci nalezneme v kapitole nazvané Proti falešným probuzením.

Zde se Žižek vymezuje proti používání „they“ jako univerzálního zájmena. Na první pohled taková pozice nedává smysl, Žižek jako samozvaný univerzalista by přece měl používání univerzálních tvarů, explicitně zahrnujících i ženy, podporovat. Jeho námitka však spočívá právě v jeho specifickém chápání autentické univerzality jakožto univerzality, která nezakrývá společenské antagonismy. Používání „they“ je pro něj naopak „plochou“ univerzalitou na úrovni naivního humanismu, který zakládá lidskou emancipaci na jakési univerzální komunitě lidstva, do níž všichni patříme a skrze niž je možné překonat společenské antagonismy. Oproti tomu Žižek vidí univerzalitu v negativitě, v tom, že „všichni nepatříme nikam“, a zobecnění genderově neutrálního jazyka považuje za snahu zakrýt zásadní antagonismus v podobě „sexuální odlišnosti“: „Neexistují ‚lidé‘ jako takoví, tuto univerzalitu protíná konstitutivní antagonismus, selhání, takže s ‚they‘ jako základnou dostáváme opět jen plochý univerzalismus.“ Žižek se navrací k Lacanovi a upozorňuje, že „sexuální identita sama o sobě není jednoduchou formou identity, ale složitým jevem plným rozporů, pnutí a podvědomých prvků – a nejde pouze o fakta vnitřního psychického života, ale o antagonismy, které procházejí celým společenským organismem“. Takto zásadní teze, z níž očividně vycházejí mnohé Žižekovy námitky vůči teorii genderu a s ní spjaté politice, by však zasloužila podrobnější rozpracování, než jakého se jí v knize dostává.

Propojit antagonismy

Myšlenka univerzality v nesounáležitosti a kri­­tika genderové teorie z psychoanalytických pozic jsou zřejmě nejsilnějšími momenty knihy. Zároveň odlišují Žižekovu kritiku současné liberální levice od jiných kritických levicových hlasů, jež jako alternativu nabízejí pouze návrat k jednoduché („ploché“) univerzalitě západního osvícenství. K nim patří například Susan Neiman s knihou Left Is Not Woke (Levice není woke, 2023). Tato filosofka svou koncepci univerzality opírá o „kostru“ osvícenského humanismu, když univerzální lidství hledá například v naší tělesnosti – v „kostech“, které „nás budují a spojují“. Za zmínku také stojí její přesvědčení, že univerzalismus lze založit na instinktivním soucitu, jejž prožíváme při pohledu na zmrzačená těla obětí válek či přírodních katastrof. I v tomto případě se však zdá více namístě Žižekova skepse k opravdové univerzálnosti soucitu, a to i vzhledem k naprosté lhostejnosti projevované kupříkladu českou veřejností k utrpení Palestinců v Gaze (v kontrastu se soucitem, který projevovala k utrpení Ukrajinců).

Slavoje Žižeka bychom mohli s nadsázkou označit za „potížistu“ kazícího radost (jouissance) plynoucí jak z nacionalistického lpění na nadřazenosti vlastního národa, kultury a identity, tak z liberálního opovrhování vlastní identitou (například mužstvím či „bělošstvím“) a vyzdvihování identit ostatních. Žižek naopak navrhuje „odhalit antagonismy skryté v naší kultuře a propojit je s antagonismy v kulturách jiných“. Autenticky levicová pozice by podle něj neměla spočívat v rozřazení jednotlivců podle jejich sexuální či genderové identity a následném vyloučení těch identit, které jsou vnímány jako závadné, ale ve zpochybnění celistvosti a jednoznačnosti těchto identit jako takových a uznání antagonismů procházejících nejen jednotlivci a jednotlivými identitami, ale i celou společností. Až na tomto základě lze vybudovat opravdovou solidaritu – a to i s (cis) muži. V případě zmíněných workshopů pro mluvčí klimatických hnutí by takový přístup mohl znamenat změnu orientace od genderových identit na primární antagonismus protínající současnou společnost – ten třídní. Slova o menším zastoupení a ztížených podmínkách nepochybně platí pro příslušníky pracující třídy přinejmenším stejně jako pro ženy či jiné FLINTA osoby.

Autor studuje politickou teorii na FF UK.