Nelze pořád litovat minulosti

Snímek Schůzka s Pol Potem měl premiéru na letošním festivalu v Cannes v sekci Un Certain Regard. Věnuje se vládě Rudých Khmerů v Kambodži, vaší rodné zemi, v druhé polovině sedmdesátých let. Dá se k tématu říct něco nového?

Pokud mluvíme o genocidě jako o masovém zločinu proti lidskosti, nejedná se jen o případ Kambodže, ale i Rwandy, Bosny nebo nacistického Německa. Je to univerzální záležitost, a proto jde o tak závažné téma. Historie se neustále opakuje. A přesto proti tomu nic neděláme, nic nás nenutí zasáhnout. Příběh filmu vychází z mých vzpomínek, protože bylo jednodušší pracovat s vlastní pamětí. Jde v něm ale o civilizaci jako takovou, je to v určitém smyslu příběh celého lidstva.

Řešíte tedy otázku, jak je možné být člověkem a zároveň se chovat nelidsky?

Přesně tak, v tom je jeden z rozporů. Osobně ale nemám rád silná slova jako „povinnost“, „zachování paměti“ a podobně. Nikdo mě nedonutí, abych k tomu tragickému období přistupoval právě takto, abych se je snažil hodnotit. Zajímá mě, jak už jsem zmínil, opakování historických událostí. Proč se nesnažíme zabránit tomu nejhoršímu, tomu, co je stále přítomné, ať už na Ukrajině, v Gaze, nebo na různých místech Afriky? Stačí jen otevřít oči…

Na druhou stranu jsme mnohdy nuceni za­­ujímat jasná stanoviska. Jako bychom si hned museli vybrat jeden, nebo druhý tábor. Ale já přece mohu být solidární s izraelskými oběťmi z loňského 7. října a zároveň nesouhlasit s následnými útoky na Gazu! Jenže takový postoj hned vyvolává konflikt.

Vycházíte ze vzpomínek a z konkrétních historických událostí, ale jádrem příběhu je fiktivní setkání trojice francouzských novinářů s Pol Potem v roce 1978. Formálně se film skládá z hraných scén, archivních záběrů, ale i loutkové animace. Co vás k tomu vedlo?

Nebylo možné ukázat všechny události a situa­­ce stejným způsobem. Něco se nedalo zahrát. Osobně mám problém s režírováním smrti. Není to tak, že bych se tomu bránil. Jen je potřeba pracovat přesně, aby se z filmu nestala jen přehlídka násilí. A exhibicionismu. Netočím filmy kvůli spektakulárnosti. Pro mě je důležitá realita, a ne vyobrazení násilí. To si vůbec netroufám dělat prostřednictvím herců. Je možné, že někdy k tomu dospěji, zatím ale využívám jiné cesty. A v tom vidím i kouzlo režie. Mohu specificky pracovat třeba se zvukem. Film vám umožní mít odstup a nadhled nad skutečností. A přitom jde stále o můj subjektivní pohled, který předávám dál.

K přesnému zachycení skutečnosti se tedy nelze pomocí hraného filmu dobrat?

Dám příklad. Mohl jsem dát do filmu záběry dětí umírajících hladem. Pro mě je ale takové sdělení nemožné – prostě to nelze zahrát. Anebo by se muselo užít digitálních technologií, což je komplikované. A mně se takový způsob zdá podivný. Proto preferuji animaci figurek. Loutky provokují naši představivost, a to je mnohem lepší.

Jak pracujete s archivy, historií a vůbec reálnými událostmi?

Ve chvíli, kdy zpracovávám skutečnosti, které se týkají mé minulosti, snažím se poukázat na nebezpečí s tím spojené. Jedná se o věci, které jsme už zažili a mohli bychom se z nich poučit. Zkoumám, jak funguje ideologie nebo radikalita. Můj film hovoří také o manipulaci s informacemi, což je dnes obzvlášť aktuál­ní. Jen se podívejte na sociální sítě, které jsou plné manipulací. A pak už stačí položit si otázku, proč se tyto děje stále opakují. Nejspíš to bude nedostatkem vzdělání, neschopností vnímat podobnosti, porovnávat… Nelze pořád litovat historie, ale můžeme ji zkoumat – co nejotevřeněji a všichni společně.

Není zvláštní, že historii své země prezentujete ve snímku prostřednictvím západních novinářů?

Já to tak nevidím. Pro mě je podstatnější samotná žurnalistika. Sleduji, jak se v dané situaci lidé zachovají, jak uvažují, co se jim honí hlavou, bez ohledu na to, jaké jsou národnosti. Zajímalo mě i to, jak se lidé mění, čím jsou ovlivněni, co je strhne a čemu uvěří. Velmi obdivuji novináře a novinářky v terénu, reportéry, kteří dělají investigativní práci, nebojí se pracovat na místě dva tři týdny a hledají odpovědi… Pokud bych měl jet jako novinář třeba na Ukrajinu, asi bych nešel hledat pravdu o válce na frontu, ale spíš do nemocnice, do cirkusu nebo někam na vesnici. Zajímal bych se o pocity lidí a tak bych zjišťoval prapůvod násilí a války.

Vycházíte z reálného příběhu americké novinářky Elizabeth Becker, která měla možnost s Pol Potem skutečně udělat rozhovor. Čím vás to inspirovalo?

Mnoho žurnalistů umírá při výkonu své práce. Dělo se to v době, o které vypráví můj snímek, a je tomu tak i dnes. Svět se však proměnil. Informace se šíří velmi rychle a jejich tok houstne. Jen se zaměříte na jednu událost, už se děje zase něco jiného. A přitom problém mnohdy zůstane nevyřešený. Lidé v zásadě nečtou zprávy, ale jen titulky… Snažil jsem se tedy na pozadí jedné skutečné události zkoumat, jak moc jsme manipulovatelní nebo odkud vycházejí ideologie.

A takové otázky by si měli pokládat i diváci?

Pokud si lidé vezmou z mého filmu právě tohle, budu šťastný. Nejsem pedagog ani učitel dějepisu, nejsem tady od toho, abych někomu dával lekce. Chci jen prostřednictvím kinematografie ukázat události tak, aby si každý mohl udělat vlastní názor. To je všechno.