Stejně jako se často přehlíží, že agresivní identitářství je v mnoha případech nedílnou součástí pravicové politiky, pomíjí se v debatách o politice identity původ tohoto pojmenování. To se poprvé objevilo roku 1977 v manifestu afroamerických feministek a právě tento kontext může posloužit k jeho kritickému přehodnocení z levicových pozic.
Je nepsaným pravidlem, že jakákoliv politická debata se dříve nebo později stočí k takzvané politice identity. Ta se zároveň stala terčem kritiky zprava i zleva. Hlavním motivem těchto debat bývá představa, že morální a kulturní témata zastínila skutečné politické problémy. Ve své knize Bůh je mrtev, nic není dovoleno (2023; viz A2 č. 10/2024) se do podobných úvah pustila i česká filosofka a publicistka Tereza Matějčková, která identitární politiku interpretuje jako přechod od víry v Boha ke zbožšťování politiky. Podle ní se v současnosti namísto víry stala osou lidského sebeporozumění přináležitost k určité skupině. „Jsme takoví, jací jsme, nikoli proto, že věříme tak či onak, ale proto, že náležíme k té či oné společnosti či skupině,“ píše Matějčková v úvodu své sbírky esejů a rozhovorů.
Kritika zprava
Z této teze se ale vytratil fakt, že církve odjakživa nabízely svým následovatelům právě příslušnost ke skupině, jež poskytovala možnost sebeporozumění možná víc než víra samotná. Ostatně právě náboženské motivy byly v historii příčinou událostí, které bychom dnes mohli označit za identitární politiku. Židovské pogromy, husitské války, křižácké výpravy, diskriminace katolíků v Irsku – politika identity a náboženství odjakživa šly ruku v ruce. V tomto ohledu se nic nezměnilo: všude po světě existují sociální hnutí a politické strany, které reprezentují zájmy lidí příslušejících k nějaké víře a na základě této identity formulují své programy a snaží se oslovit voliče. Náboženství se však promítá i do politiky stran, které se explicitně k žádné víře nehlásí – čím dál více představitelů krajní pravice v západních zemích staví svoje PR na své údajné křesťanské identitě. Viktor Orbán, Giorgia Meloni, Matteo Salvini i Donald Trump veřejně vystupují s křesťanskými symboly a představují se jako reprezentanti křesťanské komunity a jejích morálních hodnot.
To ovšem Tereza Matějčková nereflektuje, zaměřuje se totiž na politiku identity v podání woke levice. Ta svou údajně agresivní politikou ohrožuje konzervativce, jako je ona sama, kteří musí platit čím dál větší cenu za to, co veřejně říkají. Matějčková už se ale nezamýšlí nad tím, jakou cenu platí ti, na něž působí identitární politika pravice. Sama v úvodu své knihy vyjadřuje upřímný podiv nad zjištěním, do jaké míry jejím životem hýbe politika, nikoliv však proto, že „by se její životní pocit proměňoval v závislosti na tom, kdo je premiérem“. Autorka tím nepřímo přiznává, že spadá do skupiny těch, jejichž život se dramaticky nemění podle toho, jestli je u moci někdo, kdo škrtá, anebo ne. Není ve skupině svobodných matek, nenarodila se do vyloučené lokality nebo rodiny s exekucemi, nestará se o dítě s postižením, a tak ani nemůže tušit, jaký dopad může mít na „životní pocit“ právě to, kdo je u moci a komu se rozhodne systematicky pomáhat, nebo naopak jeho materiální nedostatek přehlížet.
Manifest z roku 1977
Podobně jako většina kritiků politiky identity i Matějčková ignoruje původ tohoto pojmu. Ačkoliv jde o téma její knihy, jména žen, které pojem představily, se v ní neobjeví. To ovšem není jen problém Matějčkové, je to tendence charakteristická pro většinu debat o tomto fenoménu, který je považován za ideologii salonní levice či levicovou apropriaci pravicových strategií cenzury a autoritativní kontroly. Přitom se původně jednalo o politiku, která si kladla za cíl řešit veskrze materiální potřeby marginalizovaných skupin. Poprvé se toto spojení objevilo v dnes již kultovním manifestu černošského feminismu z roku 1977, který sepsaly členky feministického hnutí Combahee River Collective. Samy autorky zdůrazňovaly, že jim jde o jednotu a budování širších koalic s antirasistickými a feministickými hnutími. Pro naplňování tohoto cíle nicméně potřebovaly vytvořit vlastní hnutí, které by vnímalo specifické potřeby černošských lesbických žen z pracující třídy, jež zažívaly několikanásobný útlak.
Autorky manifestu usilovaly především o zpřístupnění politických hnutí těm, pro něž byla uzavřená. Jejich cílem nebylo odmítnout bílé feministické hnutí kvůli jeho rasismu nebo antirasistické hnutí kvůli jeho sexismu. Namísto toho chtěly podchytit perspektivu lidí, jež obě zmíněná hnutí zdánlivě reprezentují, ale ani v jednom případě neberou v potaz jejich specifickou žitou skutečnost (slovy Matějčkové „životní pocit“). Nikdy jim nešlo o soutěž v tom, čí boj je důležitější či „spravedlivější“. Zkrátka nechtěly vkládat veškerou energii do bojů za osvobozování ostatních – chtěly bojovat také za věci, které trápí je osobně.
V žádném případě ale nešlo o sebestředný individualismus. Požadavky, jež se v manifestu objevují, jsou velmi vzdáleny tomu, co Nancy Fraser nazývá politikou uznání. Autorky manifestu volaly po spravedlivé redistribuci zdrojů a vyjadřovaly se k nezákonným sterilizacím žen bez jejich vědomí, k reprodukční spravedlnosti, sexuálnímu násilí a zdravotní péči. Jako smysluplné přímé akce zmiňovaly zakládání odborů v továrnách zaměstnávajících převážně migrantky, protesty v nemocnicích, které zanedbávají péči o komunity s přistěhovaleckým pozadím, či zakládání center na pomoc přeživším znásilnění ve vyloučených lokalitách.
Kritika zleva
Odkaz manifestu by se tedy neměl zaměňovat s praktikami, které si jistě zaslouží konstruktivní kritiku a na něž už v polovině devadesátých let sociolog Stuart Hall poukazoval s tím, že mu až příliš připomínají metody nové pravice – zmiňme cenzuru, cancelling (ve vlastních řadách) nebo jazykový purismus. Problém takové politiky identity totiž nespočívá – jak se Matějčková mylně domnívá – v uvědomování si příslušnosti ke skupině a organizování se na základě této příslušnosti. Jak uvádí americký filosof Olúfẹ´mi O. Táíwò v knize Elite Capture (Uzmuta elitami, 2022), potíž nastává, když svou identitu jako nástroj k dosažení moci či statusu používají individuální lidé (politici, aktivisté či veřejně známé osobnosti) k vlastnímu prospěchu pod záminkou, že mluví za celou skupinu. Leckdy se jedná o dobře situované lidi, kteří s marginalizovanou skupinou sdílejí jedinou vlastnost, ale jejich žitá zkušenost je fundamentálně jiná. Michele Obama ani Kamala Harris z podstaty nemohou reprezentovat zájmy těch černošských žen, jejichž muži a synové končí ve vězení, stejně jako Danuše Nerudová nereprezentovala zájmy žen pracujících v továrnách (což se ukázalo, když regulaci cen potravin označila za nepřípůstnou cestu k socialismu, k frontám a podpultovému zboží).
Takové identitární politiky se (pravděpodobně nevědomky) dopouští i Matějčková, když z pozice ženy hovoří za všechny ženy v Česku, navíc zcela otevřeně v jejich neprospěch. V podcastu Českého rozhlasu Chyba systému, konkrétně v dílu věnovaném tématu domácího násilí, tak Matějčková českým ženám vysvětlila, že v Česku už patriarchát není. Pokud chceme vidět opravdový patriarchát, máme se podle ní podívat do Afghánistánu. Sama přitom – bez opory v teorii – patriarchát pojmenovává jako „systém, v němž muži drží násilnou kontrolu nad ženami“, a to se „o Česku říct nedá“. Těžko říct, z čeho pramení její jistota, když tu ročně vyhledá lékařskou pomoc 162 tisíc žen, které se staly oběťmi domácího násilí, a 12 tisíc žen zažije znásilnění. Důvodem patrně bude, že podobně jako většina dobře situovaných a úspěšných žen nemá zkušenost žen z ekonomicky slabších poměrů, které ve svých domácnostech a zaměstnáních zažívají násilí na denní bázi.
Úskalím politiky identity tak je, že za utlačované skupiny bude vždycky mluvit někdo, kdo jejich zkušenost sdílí jen částečně, popřípadě vůbec. Možná právě proto je politika identity ve svém původním významu jedinou nadějí pro opravdu marginalizované skupiny. Mobilizování se na základě identity vede totiž k organizování a otevírá politické pole utlačovaným. Takovou politikou ale není přesvědčení, že se k tématům týkajícím se určité skupiny může vyjadřovat jen člověk, který do ní náleží. Taková politika vede často jen k tomu, že za lidi mluví tokeny, které nedokážou dohlédnout za vlastní horizont.
Autorka je socioložka.