Případ k propírání - filmový zápisník

„Tragédie pro příbuzné a známé znovu ožívá,“ říká titulek za zvuků sugestivní hudby. „Vrací se pocit křivdy, jak byla událost vyprávěna.“ A následují atmosférické ilustrační záběry: na karvinské doly, na dveře hotelového pokoje číslo 6343 v egyptské Hurghadě. Poté už usedají do křesel protagonisté, kteří se budou vyjadřovat k okolnostem úmrtí Kláry a Moniky Kramných na dovolené v populárním egyptském letovisku. Režisér Petr Hátle v pětidílné minisérii Kauza Kramný, natočené pro Voyo, od prvních vteřin zručně kopíruje způsob, jakým k žánru true crime přistupují zahraniční platformy, zejména Netflix. Snímá postavy, ještě než padne pomyslná klapka a stanou se z nich takzvané mluvící hlavy, pracuje s opakujícími se záběry, které mají mít podle různých kontextů vždy trochu jiný dramatický efekt. Jenže seriál, který měl premiéru nedlouho po Hátleho pozoruhodném celovečerním hraném debutu Manželé Stodolovi (2023; viz A2 č. 7/2024), je v mnoha ohledech pravým opakem předchozího režisérova počinu.

Hátle ve svých projektech vždy kladl důraz na vizualitu a na silné koncepty. Dokument Velká noc (2013) byl stylizovaným pohledem na „obyvatelstvo“ nočních barů, heren a pajzlů, Manželé Stodolovi naopak vynikali tím, že diváky uvrhli přímo do nitra dění, do chvíle, kdy loupež u seniorů ze sousedství skončila vraždou. Důsledně observační drama neposkytovalo žádný jasný klíč, jak k postavám sériových vrahů přistoupit, jak je hodnotit. Nedostatek kontextu ve spojení s nuancovaným, autentickým herectvím Jana Hájka a Lucie Žáčkové vedl publikum do nekomfortní situace, v níž nebylo snadné zaujímat jasné morální soudy a jednoduše se pohoršit nad zrůdnými zločiny a jejich pachateli.

Seriálová rekonstrukce případu z roku 2013, za který byl Petr Kramný o dva roky později odsouzen k 28 letům vězení, naopak stojí na snaze předestřít publiku co nejširší kontext. Poukázat na neshody ve znaleckých posudcích řešících příčiny úmrtí matky s dcerou i na další nesoulady ve vyšetřování, na pohledy obžaloby, obhajoby, blízkých či příbuzných. A také na to, jak o případu informovala zejména bulvární média. Jenže zároveň – už od citovaného úvodního titulku – sílí podezření, zda se minisérie nechce na zjitřených emocích sama přiživovat, místo aby toto vydírání reflektovala. Hátle se scenáristkou Kristinou Májovou vytvořil puzzle plné protichůdných střípků. Skládačku, která nikdy nepůjde složit, a zůstanou jen otazníky. Bohužel při takovém skládání divák záhy ztrácí zájem.

Nejenže tvůrci od Netflixu okopírovali nešvar přehnané stopáže a opakování stejných informací či záběrů je s přibývajícími epizodami spíše úmorné než sugestivní. Především máme pocit, že se drama buduje poněkud uměle. Petr Kramný se k činu nepřiznal, snahy obnovit soudní proces byly vždy zamítnuty. A my můžeme při sledování uvažovat třeba nad tím, zda je důvěryhodnější výpověď egyptského právníka, či bývalého bulvárního novináře. První nemá nejspíš valný zájem na tom, aby se v kauze někdo vrtal a poškozoval tamní turistický ruch. Druhý naopak roky žil právě z toho, že kauzu přiživoval sugestivními titulky a „šokujícími“ odhaleními. Vypovídají tu sice i soudní znalci, vyšetřovatelé a další osoby s kauzou profesně spojené, a po deseti odseděných letech se na kameru rozhovoří i Kramný, ale výsledkem je jen emotivně podbarvovaná zpráva o tom, že pravdy se nikdy nedobereme.

Místo kýžené nejednoznačnosti, která provokuje myšlení, tak výsledek spíše uspokojuje potřebu se rozhořčit. Ať už nad ohavným činem, nad liknavostí či zaujatostí soudů, nad hyenismem novinářů, anebo i nad tím, že záhada nikdy nebude rozluštěna. Petr Hátle tu nejspíš byl především ve funkci řemeslníka, jenž má dílo opatřit atmosférickým vizuálem. Platforma Voyo dává talentovaným tvůrcům relativně velký prostor. Ale seriály jako tento jsou důkazem, že z toho mnohdy vzejdou jen o něco zručněji natočení „bratříčci“ spotřebních produktů vyráběných televizí Nova.