Slyšet neviditelné

Charakter výstavy Zvukové krajiny Brna, zvuky lidské a mimolidské, kterou v létě hostil brněnský Dům umění, je možné přiblížit vzpomínkou, o níž se její autor, muzikolog, hudebník a místostarosta Židlochovic Tomáš Šenkyřík, podělil na poslechovém večeru v rámci doprovodného programu. Týká se změny přístupu k field recordingu, k níž u něj došlo při pokusu nahrát čisté, okolními ruchy nezasažené kvákání kuňky obecné. Ač byla tato snaha zmařena hlučným letadlem, jež nad ním bez ustání kroužilo, vzniklý audiozáznam Šenkyříka nakonec okouzlil – objevil na něm překvapivě harmonický dvojhlas basového hučení letadla a skřehotající žáby. Tehdy si podle svých slov uvědomil, že lpět na nahrávání přírodních zvuků neznečištěných civilizačními ruchy je naivní, a navíc neslučitelné s českou realitou, protože dozvuky lidské činnosti v našich podmínkách zkrátka doléhají do většiny míst včetně zasutých zákoutí.

A právě do dialogu mezi civilizací a nelidskými živočichy se lze zaposlouchat ve Zvukových krajinách Brna. Šenkyřík – slovy anotace k výstavě – „zkoumal, jaká je akustická situace jednotlivých lokalit“ v Brně, tedy jak se zvuky produkované lidmi a zvířaty „vzájemně ovlivňují a prolínají a zda v rámci dominance lidského může docházet ke vzájemné interakci“. Se svými mikrofony zavítal do přechodových oblastí, kde se setkává přírodní s nepřírodním, například do městského parku Lužánky. Touto volbou jako by následoval tendenci hledání inspirace v místech, kde se překrývají dvě odlišná území a jejich střet ústí ve fascinující syntézu. Obdobný příklon k meziprostorům známe například z textů filosofa Gillesa De­­leuze, podle nějž „není nic hlubšího než kůže“, tj. plocha, kde se střetává vnitřní a vnější svět. Nicméně můžeme to pozorovat i u progresivnějších vysokoškolských oborů, které se na úrovni metodologie přimykají k interdisciplinaritě či intermedialitě, a to právě za účelem vzájemného obohacení z mezidruhové výměny informací a názorů. A intermediálně byla pojata i minimalistická Šenkyříkova výstava, připravená kurátorkou Lenkou Dolanovou.

Zviditelnit zvuk

Hlavní čtyřkanálovou instalaci ve velkém sále doplňovala instalace Pes ušatý v malé přilehlé místnosti, kde návštěvnictvo posazené čelem k takřka holé zdi poslouchalo ze dvou reprobeden terénní nahrávky zaznamenané pod vodou a v samotném Domě umění. Uprostřed zatemněné velké místnosti se nacházel koberec s několika polštáři – místo vybízející k ulehnutí – obklopený čtveřicí reproduktorů, z nichž zněly Šenkyříkovy záznamy. Toto prostorové rozvržení nebylo zvoleno náhodou, mělo totiž napodobit běžnou lidskou sluchovou zkušenost, při níž k nám zpravidla doléhají zvuky ze všech směrů.

Poslech doprovázela projekce na zdi od Michala Kindernaye. Promítaný obraz, jenž připomínal zářící nánosy hvězdného prachu, ­vznikl vizualizací zvukového materiálu. Jak Kindernay uvedl na vernisáži, jejíž součástí byla i hudební improvizace Marie Puttnerové a Vladimíra Třebického se Šenkyříkovou nahrávkou v pozadí, jeho záměrem bylo „vytvořit kresbu z něčeho, co standardně nevidíme“, jinými slovy: zviditelnit Šenkyříkovy zvukové záznamy. Dodejme, že Kindernay je sám aktivní v oblasti field recordings a právě jeho nahrávky patřily k nejatmosféričtějším zvukovým materiálům představeným na zmíněném poslechovém večeru. Snaha dovtípit se, jak znějí či rezonují pro nás běžně neslyšitelné materiály, ho vedla například k umístění kontaktního mikrofonu na anténu staré rádiové stanice. Chtěl zde zjistit, jak se „vítr a veškeré proměny počasí otiskují do tohoto prastarého systému“.

Těsné přimknutí k realitě

Moment zviditelnění „standardně neviděného“ nás vede k důležitému rozměru Zvukových krajin Brna. Je jím směřování k proměně lidského naslouchání světu – k vytvoření nové senzibility. Ale zatímco třeba surrealismus, který před sto lety otevřel cestu k alternativním modům lidského vnímání, nás odchyluje od skutečnosti a pozornost přivádí ke snům, halucinacím nebo duševním chorobám, ekologické umění, k němuž lze počítat i Šenkyříkovu tvorbu, jako by se snažilo k realitě naopak přichýlit. A to natolik těsně, aby nám prozradilo tajemství ukrývající se v mimolidských oblastech. Umění nám dnes zkrátka napomáhá proniknout a nahlédnout do světů, které pro nás tradičně objevovala věda.

O sbližování vědeckého a uměleckého přístupu svědčí mimo jiné fakt, že součástí doprovodného programu výstavy byla i přednáška ornitologa Jana Sychry o životě ptáků v Brně. Všemožní pěvci totiž byli v Domě umění ze všech zvířat k zaslechnutí nejčastěji. Ostatně vůbec první terénní nahrávkou byl podle zoomuzikoložky Hollis Taylor patrně záznam ptačího zpěvu z roku 1889. Zmínit lze i projekt Kanary Grand Band zvukového umělce Paula Panhuysena, který v galeriích a koncertních sálech vystupoval se zpívajícími kanárky v klecích. Šenkyříkův a Kinder­nayův přístup s dosti násilným, až dryáčnickým využitím živých ptáků pro účely hudební produkce kontrastuje – oba si dobře uvědomují zprostředkovanost jimi prezentovaných zvuků a obrazů. Zároveň ale Kindernay v úvodním slově k vernisáži zdůraznil, že v Domě umění prezentovaná „zvuková skladba existuje neustále, její pokračování můžete poslouchat i venku, končí až s koncem poslechu“.

Ekologický rozměr

Je samozřejmě trochu paradoxní, že vstupujeme do galerie v centru města proto, abychom v uzavřeném prostoru poslouchali zvuky, na nichž se významně podílí příroda. Na druhou stranu si výstava klade za cíl nikoli simulovat pobyt v lese, nýbrž „pootevřít naše uši“. Tedy vyzbrojit návštěvnictvo novou vnímavostí, případně tu stávající zbystřit, a následně jej vypustit do světa. V tomto kontextu můžeme uvést známý příklad, kdy byla změna nazírání reality podnícena právě terénními nahrávkami a na nějž upozorňuje i Taylor. V roce 1970 vyšlo album amerického biologa a bioakustika Rogera Paynea Songs of the Humpback Whale sestávající ze zvuků velryb, které dramaticky změnilo „kulturní povědomí“ o těchto vodních savcích, z nichž se znenáhla staly „symboly ekologického holismu“.

Šenkyříkova role je – stejně jako ta Payneova – dvojaká. Ačkoli se jeho instalace nacházejí v uzavřeném prostoru galerie, on sám je ekologicky činný i mimo ni. Ve funkci místostarosty Židlochovic usiluje kupříkladu o to, aby se krajina kolem této obce navrátila do původního stavu, což znamená například budování mokřadů. V tomto kontextu zmiňme již uskutečněný projekt slepého ramena Svratky krytého akustickou clonou, který výrazně přispěl k nárůstu biodiverzity.

Na závěr bych rád upozornil na Šenkyříkovo ambientní album Pulse Wave, zveřejněné před několika měsíci na značce Blue Lizard. Zatímco na výstavě nám autor poodhaluje zvuky života skrytého v liminálních oblastech Brna, na hudební nahrávce posluchače a posluchačky vybízí, aby si přečetli ušima jeho „zvukový deník událostí a pocitů“. Těžko říct, co z toho je intimnější.

Autor je filmový a hudební publicista.