Staneš se střípkem

(boření Edenu)

panu Oleksandrovi, který se evakuoval z Vovčansku se třemi psy, papouškem a fotoalbem a mluvil o své zanechané zahradě jako o Edenu

 

kolik času bylo vyměřeno k pěstování stromů?

švestky, višně, kučeravé jabloně,

hrušně, nad nimiž kvetou čmeláci,

vznešené šeříky.

jak dlouho se pěstují jejich jména za jmény?

malá

písmenka se tam krčí na desce

oblačné oranice. prach stoupá nebem

nad dlaněmi, tiše rozevřenými

jako stránka.

vráska, kanálek, žlábek – tato krása

je příliš křehká a až moc bezbranná.

mrštně

se vítr vplétá do hlav všech mladých stromků,

zlý, rozvrkočený vítr z nenasytných zřídel.

„zemřel jsem u své zahrady, mé dítě,

to už nejsem já, kdo jde se sluncem

na druhý břeh..“

kolik času bylo vyměřeno, aby se zrodila

bolest?

květnem zocelená, vypuštěná mezi květy,

vecpaná pod zčernalé nehty, pod kůru,

jak sůl

vtěsnaná do každé nevylité slzy.

pleso bez přívozu.

kolik cesty bylo vyměřeno k průchodu bolestí?

kolik cest domů je ustláno bolem?

už není Eden.

rostou kříže.

a klíčky jmen se stelou nad polem..

 

16. 5. 2024

 

 

(střípek)

a potom, až zmizíš, předčasně nahlodaná

touto svou válkou,

jako přezrálý špendlík nebo morušový plod

černé letní noci, rozpálené a mlčenlivě

prorocké,

až po tobě nezůstane ani kousek strachu,

nedopečeného jako střídka nedozrálého

chleba

(neposeděl si v peci, nenechali ho,

protože cožpak je na to čas –

mezi „kalibry“ a KABy),

nestaneš se prázdnotou, ne.

ani ne tou, co se obvykle vejde

do jamky nad klíční kostí

(bože, kolik jich tam každý z nás

má nasbíráno –

nedá se vydechnout ani vykašlat).

staneš se střípkem.

tím, který vyrostl ze země, stejně jako

meruňka

a léta nezastřihávaný morušovník.

hliněným střípkem ze všech svých talířů,

sošek, hrnců, hrníčků a džbánů,

lepených rukama pra a prapra

za ozimého ticha, mezi válkami,

sbíraných po rozbořených školách,

vykoupených ze zajetí po blešácích

kdesi v Litvě nebo ve Francii.

tak pospěš si, než TU doletí na bojovou pozici,

pospěš si, člověče zapomnětlivý

a nadmíru něžný.

zanech někomu blízkému,

třeba i nedorostlému,

svou závěť:

až budeš sbírat střepiny po dalším „náletu“,

koukej, abys nic nespletl,

vyber si svůj a jenom ten svůj –

s linkou opišňanských kvítků na boku,

co se bělá

jako znak nekonečna.

 

24. 6. 2024

 

 

***

slova se stala mělkými a malinkými

 

hledá se rodina pro psa. pes žil s vojáky. vojáci vyrazili dál. nedokázali ho vzít s sebou do pekla. pes má oči jak moře. smutku.

.

slova se stala mělkými a oprýskala

4 ha pole shořely jen za jediný den v jedné vsi jednoho okresu jedné oblasti. obilí tu nebude. jen popel a plevy z ruských granátů.

.

dennodenně na timeline:

ve válce zahynul..

ve válce zahynula..

ve válce se nenarodili ten, ta a tamti

nenarodilo se něco malého dobrého

a radostného

někde pod tlukotem srdce

někde pod nití hlasu

někde pod sluncem

.

slova se stala mělkými a zhasla

 

a jenom slunce za okny oblizuje bílé boky

žňovek.

sálá, až čmeláci bubnují v hustém vzduchu

po modrých tlapkách chrp. líbá ruce vojáků se zažranou hlínou. dívá se rovnou do psích očí. těch, co jsou jako moře. a taky neví, kam se sebou.

.

slova se stala mělkými a vyschla.

kde pro ně vzít živou vodu?

 

25. 7. 2024

 

Z ukrajinských originálů zveřejněných na autorčině facebookovém účtu přeložil Alexej Sevruk.