Co se stane s opuštěnými zahradami za frontovou linií? Proč je důležité napsat závěť? A kde vzít živou vodu pro vyschlá slova? Básně Kateryny Michalicyny (viz rozhovor na straně 4), jež autorka průběžně zveřejňuje na svém facebookovém účtu, reagují na nekončící hrůzy dobyvačné války.
(boření Edenu)
panu Oleksandrovi, který se evakuoval z Vovčansku se třemi psy, papouškem a fotoalbem a mluvil o své zanechané zahradě jako o Edenu
kolik času bylo vyměřeno k pěstování stromů?
švestky, višně, kučeravé jabloně,
hrušně, nad nimiž kvetou čmeláci,
vznešené šeříky.
jak dlouho se pěstují jejich jména za jmény?
malá
písmenka se tam krčí na desce
oblačné oranice. prach stoupá nebem
nad dlaněmi, tiše rozevřenými
jako stránka.
vráska, kanálek, žlábek – tato krása
je příliš křehká a až moc bezbranná.
mrštně
se vítr vplétá do hlav všech mladých stromků,
zlý, rozvrkočený vítr z nenasytných zřídel.
„zemřel jsem u své zahrady, mé dítě,
to už nejsem já, kdo jde se sluncem
na druhý břeh..“
kolik času bylo vyměřeno, aby se zrodila
bolest?
květnem zocelená, vypuštěná mezi květy,
vecpaná pod zčernalé nehty, pod kůru,
jak sůl
vtěsnaná do každé nevylité slzy.
pleso bez přívozu.
kolik cesty bylo vyměřeno k průchodu bolestí?
kolik cest domů je ustláno bolem?
už není Eden.
rostou kříže.
a klíčky jmen se stelou nad polem..
16. 5. 2024
(střípek)
a potom, až zmizíš, předčasně nahlodaná
touto svou válkou,
jako přezrálý špendlík nebo morušový plod
černé letní noci, rozpálené a mlčenlivě
prorocké,
až po tobě nezůstane ani kousek strachu,
nedopečeného jako střídka nedozrálého
chleba
(neposeděl si v peci, nenechali ho,
protože cožpak je na to čas –
mezi „kalibry“ a KABy),
nestaneš se prázdnotou, ne.
ani ne tou, co se obvykle vejde
do jamky nad klíční kostí
(bože, kolik jich tam každý z nás
má nasbíráno –
nedá se vydechnout ani vykašlat).
staneš se střípkem.
tím, který vyrostl ze země, stejně jako
meruňka
a léta nezastřihávaný morušovník.
hliněným střípkem ze všech svých talířů,
sošek, hrnců, hrníčků a džbánů,
lepených rukama pra a prapra
za ozimého ticha, mezi válkami,
sbíraných po rozbořených školách,
vykoupených ze zajetí po blešácích
kdesi v Litvě nebo ve Francii.
tak pospěš si, než TU doletí na bojovou pozici,
pospěš si, člověče zapomnětlivý
a nadmíru něžný.
zanech někomu blízkému,
třeba i nedorostlému,
svou závěť:
až budeš sbírat střepiny po dalším „náletu“,
koukej, abys nic nespletl,
vyber si svůj a jenom ten svůj –
s linkou opišňanských kvítků na boku,
co se bělá
jako znak nekonečna.
24. 6. 2024
***
slova se stala mělkými a malinkými
hledá se rodina pro psa. pes žil s vojáky. vojáci vyrazili dál. nedokázali ho vzít s sebou do pekla. pes má oči jak moře. smutku.
.
slova se stala mělkými a oprýskala
4 ha pole shořely jen za jediný den v jedné vsi jednoho okresu jedné oblasti. obilí tu nebude. jen popel a plevy z ruských granátů.
.
dennodenně na timeline:
ve válce zahynul..
ve válce zahynula..
ve válce se nenarodili ten, ta a tamti
nenarodilo se něco malého dobrého
a radostného
někde pod tlukotem srdce
někde pod nití hlasu
někde pod sluncem
.
slova se stala mělkými a zhasla
a jenom slunce za okny oblizuje bílé boky
žňovek.
sálá, až čmeláci bubnují v hustém vzduchu
po modrých tlapkách chrp. líbá ruce vojáků se zažranou hlínou. dívá se rovnou do psích očí. těch, co jsou jako moře. a taky neví, kam se sebou.
.
slova se stala mělkými a vyschla.
kde pro ně vzít živou vodu?
25. 7. 2024
Z ukrajinských originálů zveřejněných na autorčině facebookovém účtu přeložil Alexej Sevruk.
Kateryna Michalicyna (nar. 1982) je oceňovaná ukrajinská spisovatelka, překladatelka, kulturní manažerka a členka ukrajinského PEN klubu. Napsala téměř dvacet knih pro děti a několik sbírek poezie – zatím poslední nese název Rozlamani ljudy (Polámaní lidé, 2023). V roce 2021 se podílela na organizaci literárního festivalu v Ňju-Jorku na Donbasu. Její básně byly přeloženy do více než deseti jazyků. Žije ve Lvově.