Dům v Amityville od amerického spisovatele Jaye Ansona je zakládajícím dílem paranormálního hororu. Vyprávění o prokletém místě, které proslavila řada filmových zpracování, prý vzniklo podle skutečných událostí. Zajímavější a pochmurnější než samotná kniha jsou však reálné okolnosti, z nichž se legenda o strašidelném domě zrodila.
Edice Smrtihlav nakladatelství Fobos má pozoruhodnou dramaturgii: do češtiny překládá klasické, ale poněkud „zaprášené“ hororové texty. Často jsou to knihy, které sice ve své době vzbudily pozornost, ale nestojí za nimi velká spisovatelská jména. Když už dojde na skutečného klasika, dočkáme se jeho snad nejobskurnějšího díla – což je případ lovecraftovských povídek Roberta Blocha ze souboru Tajemství červa (1981, česky 2023). Nejvíc titulů z této edice zatím spadá do boomu angloamerického hororového románu v sedmdesátých letech – to platí pro Obětiny (1973, česky 2023) Roberta Marasca, Dražebníka (1975, česky 2024) Joan Samsonové i pro chystané vydání knihy The Other (Ten druhý, 1971) Thomase Tryona, která patřila k největším bestsellerům té doby. Právě vydaný Dům v Amityville (The Amityville Horror, 1977) je ale přece jen trochu jiný typ monstra. Kniha, pod níž je podepsaný jinak neznámý autor Jay Anson, se totiž neprezentuje jako hororová fikce, ale jako kronika skutečných paranormálních jevů.
Vraždy, přízraky, úspěch
Dnes už existuje tolik hororů, které mají v názvu slovo Amityville (včetně recesistických filmů jako Amityville Vibrator z roku 2020 nebo Amityville Gas Chamber z roku 2022), až se těžko věří, že má toto jméno vůbec něco společného s realitou. A přece v Ocean Avenue číslo 112 v městečku Amityville na Long Islandu stojí dům, kde v roce 1974 došlo k masové vraždě, při níž jeden z obyvatel zabil šest příslušníků vlastní rodiny. O rok později se sem přistěhovali manželé George a Kathy Lutzovi se svými třemi dětmi, ale po 28 dnech dům opustili s tím, že v něm působí paranormální síly, které je přinutily odejít.
Slávu domu v Amityville stvrdila roku 1977 stejnojmenná kniha, kterou na objednávku vydavatelství Prentice Hall napsal spisovatel Jay Anston na základě audiozáznamů svědectví Lutzových. Je to rekonstrukce jejich měsíčního pobytu v domě, která je plná popisů nadpřirozených jevů. Z knihy se stal okamžitě bestseller a v roce 1979 podle něj vznikl hraný film, který skončil jako druhý komerčně nejúspěšnější snímek toho roku po dramatu Kramerová versus Kramer (Kramer vs. Kramer) a překonal v tržbách i filmy jako Rocky II, Apokalypsa nebo Vetřelec. Nicméně už před premiérou filmové verze se objevily zvěsti zpochybňující pravdivost příběhu a s následujícími dekádami jich přibývalo. Faktem je, že po Lutzových měl dům v Amityville řadu dalších nájemníků a nájemnic, z nichž nikdo nepodal svědectví o tom, že by se tam dělo něco nadpřirozeného.
Z Domu v Amityville se každopádně stala výnosná franšíza. Lutzovi tvrdili, že je nadpřirozené síly pronásledovaly i po jejich odstěhování, a jejich svědectví se stala základem pro několik dalších knih. Na ně pak navázala filmová série a čistě fikční pokračování, jež se vracejí jak k vraždě, tak k nejrůznějším artefaktům pocházejícím z domu a disponujícím zlovolnou mocí.
Duchové a rutina
To všechno ovšem dělá z Amityville spíš pozoruhodný kulturní fenomén než dobrou knihu. Text Jaye Ansona je opravdu především klasikou paranormální literatury a s hororem vlastně souvisí jen zprostředkovaně přes filmovou adaptaci a její pokračování. Kniha není napsaná jako hororové vyprávění, mnohem blíže má k reportáži či protokolu. Má působit jako autentický záznam skutečných událostí, takže se snaží o věcnost a soustředí se spíš na popisy podivných incidentů než na budování úzkostné atmosféry. Ve chvíli, kdy nebereme vážně paranormální jevy, které se tu popisují, ztrácí text svou sílu. Působí, jako by někdo přepsal vyprávění o strašidelném domě do podoby strohé synopse či zprávy psané bez většího zájmu. Vyloženě banální popisy každodenního života jsou proloženy epizodkami setkání s nadpřirozenem, kterých je však tolik, že se i ony změní v rutinu.
Dům v Amityville tak má hodnotu vlastně jen pro zájemce o dějiny fenoménu „nadpřirozených“ jevů nebo historii hororu, zejména toho typu, který z paranormálního podhoubí vychází – v tomhle ranku nenajdeme moc důležitějších textů, protože Ansonova kniha ovlivnila plejádu snímků od Poltergeista (1982) po sérii V zajetí démonů (The Conjuring Universe, 2013–2023). Její historický kontext je ale děsivý v jiném ohledu. Ve filmovém dokumentu My Amityville Horror (2012) totiž zazní tvrzení, že onou zlovolnou entitou, která strašila v domě v Amityville, byl sám George Lutz. My Amityville Horror je silně nekomfortní podívaná: jejím protagonistou je jeden z Lutzových synů, evidentně psychicky nevyrovnaná osobnost, která na jedné straně úporně trvá na tom, že paranormální jevy se v domě opravdu děly, na straně druhé jeho chování spíš potvrzuje teorii, že si manželé Lutzovi celou tu hrůzu prostě vymysleli. Vychází najevo, že George Lutz byl alkoholik a násilník a že mediální pozornost, kterou k rodině přitáhl, poznamenala duševní zdraví jejich potomka. I zde se ukazuje, že historický kontext strašení v Amityville je zajímavější a přízračnější než kniha samotná.
Autor je kritik hororu.
Jay Anson: Dům v Amityville. Přeložil Ondřej Prokop. Fobos, Praha 2024, 264 stran.