Malé město ve východních Čechách s podlouhlým náměstím, gymnáziem a několika pamětními cedulemi upomínajícími na zlatý věk. Národ vzkvétá, stačí se rozhlédnout. Všude nablýskané kapoty, podle hodinek zbývá ještě sedm minut, než si mě vyzvedne muž, který o sobě mluvil jako o členu zdejšího hasičského sboru. Chodím sem a tam, přece jen takhle uprostřed týdne v brzkých odpoledních hodinách nepatří náměstí východočeských měst k těm nejfrekventovanějším, převaha automobilů oproti živým lidem je asi desetinásobná, navíc celou tuhle pofidérní scénu provází nefalšovaný červencový znoj. Když vtom na opačné straně rynku krátce zazní smluvený signál.
Rychle se tedy přesouvám, schválně to beru kolem výloh, abych nemusel na přímé slunce, a už z dálky vidím člověka v blyštivé přilbě a stejnokroji. Stojí takřka v pozoru, jako by se ani nerozhlížel, jako by mě nehledal pohledem. Opravdu podivín, říkám si, ale odradit se nenechám, ostatně jel jsem sem s nejistým očekáváním přes celé východní Čechy.
Ani jsme se nestihli představit, a hasič říká, že mě má jen odvést a že rychle vypadneme z náměstí. „Nechcete se přece stát potravou pro warlordy,“ povídá a já bych se snad i zeptal, co tím myslel, ale není čas. Nasadil rychlý krok a namířil si to první boční uličkou pryč z rynku. Rázuje do kopce a cestou ještě podotýká, že mlynář už čeká.
Ano, mlynář čeká. Otevřelo se před námi druhé náměstí, vlastně náměstíčko, opět zcela zabarikádované auty – auta stojí na chodníku, auty jsou obložená i boží muka uprostřed placu –, proběhli jsme tudy rychle, skoro poklusem, a hasič už tluče kulatým klepátkem na vrata jednopatrového stavení. To mi připomíná spíš zbrojnici než mlýn, ale neříkám nic, vidím totiž, že můj průvodce si na zbytečné řeči rozhodně nepotrpí. „Tu počkejte,“ zní instrukce, sotvaže zbyl čas se aspoň v krátkosti rozloučit.
To už se otevírají dveře a v nich chlap, nápadně temné rovné vlasy pod zaprášenou čepicí, skoro bych řekl zamoučněnou, ale nechám si to až na později. Vstoupím do tmavé stodoly a chvíli trvá, než oči přivyknou tmě. Chlad starého kamenného domu smíšený s proudem teplého průvanu, a především ta zvláštní vůně, kvintesence českého chalupářství, ke mně dolehnou jako melodie, jíž se melancholik za celý život nemůže nabažit.
„Vše je přichystáno v patře,“ povídá muž, ale kolem schodů jen projde a vede mě na dvůr. Ve dveřích strnu. Uprostřed dvora se tyčí náramná skála, po pravdě mě její výška a mohutný obvod docela zaskočí, ale nedám na sobě nic znát. „Müllerstein,“ povídá jakoby na uvítanou a přeměří si mě od hlavy k patě. „Vítejte.“ A hned dodá: „Rád bych vám představil naši Francisovu turbínu, pojďte!“ Protáhneme se kolem skály, kousek musíme skákat po kamenech, pravděpodobně odštípnutých od monolitu, který se tu vzal bůhvíodkud, možná že ho sem nechali odněkud dovézt, klouže to pod nohama, všude mech a vlhkost, zahlédnu i temný otvor a několik nahrubo přitesaných schůdků, vlastně bych i rád nahlédl do nitra šutru, ale nechci zdržovat, čeká nás přece tolik práce.
Vejdeme do strojovny, všudypřítomný zápach ropných látek, několik stolů, vlastně ponků, a na nich halda neroztříděného nářadí, odložených věcí; řeklo by se, že takhle vypadá dílna vynálezce, ale třeba i zahradníka, automechanika, jeřábníka či rytce! Hned si představuju, jak je potřeba jednu věc po druhé vzít do ruky, přejet mastným měkkým hadrem a založit do police. Můj průvodce mezitím ohromným šroubovákem odpáčil okénko na rameni turbíny a nechává mě nakouknout dovnitř; tam hukot, nahlížím a muž mi svítí přes hlavu baterkou na rychle se otáčející lopatky a křičí, že ještě nemají plný výkon, přece jen je sucho. Dekl je očividně příliš těžký na to, aby ho udržel, než se dosyta vynadívám, takže zase jdeme. „Ještě kašnu, a už vás nebudu zdržovat,“ povídá, a já bych rád odpověděl, že to snad ani nemusí být, radši bych už do patra, když tu se ve dveřích strojovny objeví hasič, tentokrát s helmou vyzdobenou výliskem zlaté houby – pokroucená noha mnohé napoví. Nezbývá než jít. Je mi jasné, že nás čeká díra v Müllersteinu.
Taktak jsem se protáhl a hned zalitoval, že jsem nahoře odmítl nabízený muškařský gumák, tady by se sakra hodil. Sunu se po žebříku do nitra země, hasič pode mnou pokřikuje, míhá kuželem baterky sem a tam a pak skočí rovnýma nohama do vody. „Zde v podzemí,“ začíná a jeho hlas se odráží ode zdí, „je vytvářen podtlak, tak aby turbína…“ „Posviťte sem!“ přeruším ho, „potřeboval bych to zvládnout pokud možno suchou nohou, abych vám pak nenasvinil v patře.“ Ale hasič mávne baterkou a řekne: „Zbývá už jen sto padesát metrů, a jsme tam.“ „Ano, pouhých sto padesát metrů,“ přitakám a jdu, do půlky lýtek v ledové vodě, trpělivě naslouchám výkladu samotného Müllersteina, který se zničehonic objevil za mými zády a představil se jako mlynář a spolkový činovník. Suneme se do nitra stoky, nad hlavou klenutý strop. Kužel světla šmejdí v dáli, podle všeho nás čeká ještě perný den. Kdo by to řekl, původně jsem si myslel, že jedu prohlížet knižní pozůstalost po významném a zasloužilém občanu malého města při okraji východních Čech.
Autor je antikvář a nakladatel.