Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová v posledních týdnech znovu upoutala mezinárodní pozornost, když se rozhodla pokračovat v odvolávání vedení kulturních institucí. Došlo i na ředitelku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou.
Když jsem na jaře tohoto roku oznamoval svým přátelům, že se s partnerkou budeme začátkem léta kvůli pracovní příležitosti stěhovat do Bratislavy, nikdo se nesnažil skrýt překvapení. Moc jsem se jim nedivil, nicméně jsem bránil svoji pozici připomenutím, že je to kousek do Vídně, což většinu pohoršených uspokojilo. Robert Fico už byl znovu ve vysoké politice, probíhaly kampaně k prezidentským volbám a teprve nedávno jmenovaná ministryně kultury Martina Šimkovičová už za sebou měla několik kauz. Z těch nejvýraznějších můžeme jmenovat odvolání ředitelky Mezinárodního domu umění pro děti Bibiana Zuzany Liptákové (na její místo dosadila svoji sousedku z rakouského Kittsee Petru Flach), faktickou likvidaci bratislavské Kunsthalle a hlavně prohlášení, že kultura by měla být „slovenská a žádná jiná“. Uvidíme, uklidňoval jsem kamarády. Pokud se to zhorší, prostě se přestěhujeme zpátky.
O kulturu tu nakonec nejde
Martina Šimkovičová, ministryně kultury stávající koalice, bývalá moderátorka televize Markíza (odkud byla propuštěna kvůli protiuprchlickým vyjádřením) a výrazná postava slovenské dezinformační scény, svědomitě a vytrvale vystupuje proti tzv. bratislavským progresivcům a její konspirační a ultranacionalistické výroky působí na slovenskou liberální scénu jako červený hadr. Její politika je poháněna nenávistnými tvrzeními: hlavní město prý zbytku strádajícího státu vnucuje „degenerovanou“ LGBT propagandu, odpovědnou za vymírání bílé rasy, a ještě k tomu parazituje na jeho daních. Ideální kultura by podle ní měla být tradiční, „normální“ a ryze slovenská. Nepřijatelné postoje současné vlády je možné vystihnout připomenutím, že Robert Fico se při obraně kritizované Šimkovičové nechal slyšet, že její ministerstvo se správně vymezuje proti „kultuře transsexuálů, zvrhlosti a vulgárnosti“.
Nepovažuji za nutné hlouběji rozepisovat fakt, že ještě do roku 1945 byla umělecká scéna na území Slovenska (stejně jako Česka) jazykově i národnostně multikulturní a většina umění, které se zapsalo do poválečného kánonu, vznikalo v dialogu se zbytkem Evropy. Šimkovičová stále dokola vypráví ničím nepodložené příběhy o utlačované tradiční, pravé slovenské kultuře, kterou si dala za cíl ochraňovat. Žádná tichá většina umělců tvořících v duchu národního či lidového křesťanského realismu, kterou kdosi neprávem umlčuje a která jen čeká na svoji příležitost zazářit, přitom na Slovensku neexistuje. Tato představa samozřejmě musí být směšná každému, kdo má aspoň minimální ponětí o slovenském umění posledních třiceti let. A za připomínku stojí i fakt, že Šimkovičovou vypískali i na mezinárodním folklorním festivalu Jánošíkove dni v Terchové. Ani tento moment bohužel ministryni k sebereflexi nepřivedl.
Celá situace je frustrující především proto, že v ní o uměleckou tvorbu vlastně vůbec nejde. Za útoky nestojí záměr rozpoutat teoretickou debatu o tom, jak by mělo vypadat současné umění na Slovensku, ale snaha vyvolat u většinového voličstva nenávist k hlavnímu městu, oslabit proevropskou opozici, rozdmýchávat kulturní války na sociálních sítích, a tím odvést pozornost od toho, co se děje ve Slovenské národní radě – od propouštění lidí odsouzených za ekonomickou trestnou činnost až po „lex atentát“ (navržený a schválený po postřelení Roberta Fica), který omezuje svobodu shromažďování.
Nepokradeš
Situace na slovenské kulturní scéně se začala znovu zhoršovat počátkem srpna. Dlouholeté generální ředitelce Slovenské národní galerie Alexandře Kusé, která si vysloužila respekt v domácím i mezinárodním prostředí, byla – stejně jako řediteli Slovenského národního divadla Mateji Drličkovi – ze dne na den vypovězena pracovní smlouva. Kusá byla do několika dní nahrazena „krizovým manažerem“ Antonem Bittnerem. Nový ředitel na dotazy zaměstnanců a zaměstnankyň, jaké problémy přišel do galerie řešit, nedokázal odpovědět – tvrdí však, že provoz SNG je příliš nákladný a je potřeba šetřit, kde se dá, aby si na sebe galerie vydělala sama.
Šimkovičová, dobře poučená z prostředí dezinformační scény, nejen že překrucuje fakta, ale mnohdy jednoduše lže: odvolání Kusé kupříkladu zdůvodnila mimo jiné tím, že Slovenská národní galerie je prázdná a nic se zde neděje. Kusá tedy v reakci na toto tvrzení na několik dní zpřístupnila galerii zdarma, což Bittner po svém nástupu „z finančních důvodů“ ihned zrušil. SNG samozřejmě prázdná není – od dokončení rekonstrukce takzvaného přemostění své rozsáhlé výstavní prostory postupně zaplnila. V současnosti se tu kromě více než deseti stálých expozic nacházejí i krátkodobé výstavy ukrajinské secesní malby, sochaře Jozefa Sušienky, fotografa Károlye Divalda nebo kolekce připomínající Mezinárodní bienále mladých výtvarníků Danuvius z roku 1968. O důkazy a fakta v této debatě ale nakonec nejde. Důvody se dají jednoduše vymyslet a nepodložená nařčení u veřejnosti rezonují daleko lépe než nudně obhajovaná pravda.
Jedním z argumentů pro odvolání generální ředitelky Alexandry Kusé bylo tvrzení, že zadala rekonstrukci SNG architektonickému ateliéru BKPŠ architektů Pavla Paňáka a Martina Kusého, svého otce, a tím pádem se jedná o „rodinkárstvo“. Oficiální otevřené výběrové řízení přitom proběhlo už v roce 2005, pět let předtím, než byla Kusá jmenována do funkce. Šimkovičová se spolu s dalšími poslanci vládní koalice nedostavila na oficiální zasedání mediálního výboru Slovenské národní rady, kde se měly tyto události probírat, a místo toho si uspořádala vlastní tiskovou konferenci, na které se nechala slyšet, že Kusá by se měla držet přikázání „Nepokradeš“. Ministryně ředitelce vyčítala i to, že v prostorách SNG nevisí slovenská vlajka. Nový ředitel Anton Bittner se tuto situaci pokusil napravit tím, že oslovil architektonické studio BKPŠ, aby navrhlo podobu nového stožáru. Studio však jeho nabídku pochopitelně odmítlo.
Vy jste kdo?
Nový ředitel SNG Bittner prostředí výtvarného umění nerozumí, což prokázal hned tím, že se na první schůzi zaměstnanců a zaměstnankyň ptal: „Když nejste umělci, kdo teda jste?“ Jeho nekompetentnost a absence vize by se na první pohled mohla jevit jako dobrá zpráva, neznamená to však, že nemůže nadělat dalekosáhlé škody: přestože zatím neobsazuje „pravé slovenské umělce“ na pozice kurátorek a restaurátorů, určitě je schopný v procesu svého „krizového managementu“ postupně rozložit celou pečlivě vybudovanou strukturu galerie, kterou doposud zajišťovali odborníci a odbornice. Prozatím zakázal zaměstnancům a zaměstnankyním galerie vyjadřovat podporu Kusé i jakákoli další „politická“ prohlášení na oficiálních účtech galerie na sociálních sítích. V reakci na to vznikl anonymní instagramový profil Slobodná Národná Galéria, který uvádí nepravdy na pravou míru.
Ministryně Šimkovičová naštěstí naráží na to, že po jejích radikálních výrocích i činech je jen málokdo ochoten s ní spolupracovat. To je nakonec to nejpozitivnější, co ze současné krize vychází. Slovenská kulturní scéna je pevně semknutá – zničit svobodnou kulturu by totiž znamenalo prakticky zlikvidovat celé současné umění. Je třeba ocenit statečnost lidí, kteří jsou na veřejnosti vidět a slyšet, nelze ale zapomínat ani na to, že pro některé jednotlivce by vyhazov mohl znamenat zásadní existenciální potíže. Tito lidé většinou končí jako rukojmí nově dosazených ředitelů a ředitelek, kteří se netají tím, že pokud s nimi zaměstnanci či zaměstnankyně nesouhlasí, klidně mohou odejít.
Přestože je situace na slovenské kulturní scéně vážná, nemohl jsem si nevšimnout lehce paternalistického tónu vyděšených zpráv, ve kterých se mě známí ptají, co se to na Slovensku děje. Ředitelka organizace tranzit.cz Tereza Stejskalová ve svém nedávném komentáři pro deník Alarm přesně vystihuje mé pocity: „I my tu slýcháme řeči o perverzním umění, které parazituje na penězích daňových poplatníků, kteří tvrdě pracují. A dokážu si představit, že ministerstvo kultury dostane do rukou třeba Motoristé a SPD a ministrem se stane nějaký další bojovník proti veřejně dotované kultuře. Co s tím?“ Slovenskou, polskou a maďarskou politiku často sledujeme s trochu povýšeneckým, ubezpečujícím pocitem, že „tohle by se u nás nemohlo stát“. Upřímně bych si tím nebyl tak jistý, protože představa, že ministerstvo kultury v příštích volbách dostane malá strana, kterou bude vítěz voleb potřebovat k získání většiny, mi nepřijde vůbec nereálná. Abych nemusel po návratu do Prahy psát podobné shrnutí o krocích ministra kultury z SPD…