Věnováno s tichou vzpomínkou (prázdnou komiksovou bublinou) Lidovým novinám, které pro nás tehdy či ondy seriálově tiskly jak Ferdu Mravence, tak Calvina s Hobbesem.
Bývali jsme na to zvyklí, nic jiného jsme ostatně ani neznali: komiks byl v domácím kontextu po většinu 20. století hlavně seriálová forma, jeden z obsahových formátů periodického tisku, a pokud zrovna více či méně vycházet mohl, tak vycházel na pokračování v přílohách novin nebo na stránkách humoristických či dětských časopisů. V posledních letech se s ním ale častěji potkáváme „ve větších porcích“, spíše najednou než epizodicky po drobných segmentech, více v knihách než na zábavní stránce týdeníku. Moderní komiksy už nejsou svazovány prostorovými omezeními toho, co otisknout lze; na vše je tolik místa, kolik si jen dnešní tvůrci a tvůrkyně zamanou. To samozřejmě zásadně ovlivňuje způsob jejich práce a otevírá to před nimi možnosti, o kterých si jejich předchůdkyně a předchůdci z minulého století mohli nechat jenom zdát.
Souběžně se ale trochu proměnily také čtenářské návyky spojené s recepcí komiksu. Pro české prostředí to platí dvojnásob: jestliže ve Spojených státech či Japonsku sice v krizi, ale stále ještě přežívají printové publikační modely epizodického/periodického zpřístupňování komiksů (v prvním případě v zavedeném formátu komiksového sešitu, v druhém pak skrze rozsáhlé týdeníky a měsíčníky tisknoucí vždy větší počet sérií), a lze tedy pořád ještě zažívat nedočkavé „čekání na další díl“, u nás se s takovými pocity potýkají snad už jen příznivci japonské mangy, hltající ve dvou- či tříměsíčních odstupech vycházející souborové svazky. V lecčems se ty zkušenosti jistě podobají, ale dvě stovky stran nového dílu One Piece (sestávajícího třeba z osmi nebo devíti původních epizod-kapitol) přece jen přestavují řádově jinou porci než patnáct panelů Kruanových dobrodružství, povinně vměstnaných do jediné stránky nejnovějšího čísla ABC mladých techniků a přírodovědců.
Ať už si toho je vědomo, nebo ne, české komiksové publikum, zvláště to sahající občas i po starších příbězích, se mnohdy oddává „binge-readingu“. Platí to o fanoušcích superhrdinů stejně jako o těch, kdo preferují ambiciózní komiksy umělecké: z vícera původních seriálových segmentů je totiž sestaven jak nejnovější svazek Batmana, tak Spiegelmanův Maus. Příběh, který teď přečtou za hodinu či dvě, byl tedy leckdy původně publikačně rozprostřen do několika měsíců či let. Moderní komiksový provoz se s tím naučil počítat: japonské i americké mainstreamové komiksy jsou vytvářeny tak, aby dobře fungovaly v obou recepčních modelech. Zvláštní situace ale nastává tehdy, kdy „v koňských dávkách“ přijímáme obsah, při jehož vytváření představovalo seriálové tištění hlavní nebo jedinou představitelnou možnost.
Nejzřetelněji je to jistě patrné u komiksových stripů a seriálů tištěných původně v novinách: ať už ve formě denního stripu, nebo jednou týdně ve víkendové příloze. V jednom ani ne moc rozsáhlém knižním svazku může v takovou chvíli čtenář či čtenářka překlenout třeba i několik let. V těch nejšťastnějších případech si toho ani nevšimnou, natolik jsou strženi napínavým nebo zábavným obsahem. Někdy to ale trochu drhne – a tehdy se hodí na chvíli zvolnit a poodstoupit.
Zatím šedesát čtyři sešitů sebraného Garfielda v češtině zahrnuje stripy z let 1978–2016. Pokus něco takového přečíst „na jeden zátah“ by myslím šlo diagnostikovat jako velmi nápaditou formu masochismu, zneužití v tortuře nelze vyloučit. Své fanoušky sešitový Garfield zjevně má, velmi by mě ale zajímalo, jak ten komiks čtou. Opravdu pokaždé po vydání dalšího sešitu sednou a zhltnou těch cca 150 stripů najednou? A nejsou těch lasagní potom trochu… pardon, přežraní?
V denním dávkování – českému čtenářstvu ho v minulých dekádách nabízelo například Právo i Metro – jsou nicméně osudy toho obtloustlého kocoura vcelku stravitelné. Nebezpečí z přecpání se přitom nevyhýbá ani těm nejlepším. Peanuts Charlese Schultze a Calvin a Hobbes Billa Wattersona patří k vrcholům světového komiksu, nic lepšího zkrátka nevzniklo a asi ani nevznikne, souvislé čtení padesátisvazkových (v prvním případě), respektive jedenáctisvazkových souborů (v tom druhém) ale zvládne pokud ne udolat, tak přinejmenším znavit i náležitě motivovaného jedince. Předválečné a válečné seriály Ondřeje Sekory s Ferdou Mravencem se vejdou do jedné knížky, při jejich čtení to ale – minimálně mně – stejně trochu vrže. Jaké asi bylo odkrývat ty příběhy z týdne na týden? Vyčkávat a přemýšlet, co bude dál? Jogíni a zenoví mistři si jistě dokážou naordinovat askezi a seriálovou zdrženlivost, nám ostatním nezbývá než si občas zkazit žaludek nějakým tím komiksovým binge-readingem.
Autor je komiksový teoretik a historik.