Život je přeceňovaný, filmy ne

Považujete se za autorského režiséra? A co podle vás tento termín v dnešní době vůbec znamená?

Nejsem si jistý, jestli do této kategorie spadám. Jsem především divákem – zbožňuji americké filmy, včetně těch komerčních. Naposledy jsem ve filmovém klubu uváděl Pretty Woman, což rozhodně není autorský film, ale je to nádherný snímek, který můžete analyzovat, a jde o skvělý nástroj k otevření nového pohledu na svět. Dělení na autorský a neautorský film tedy nemám rád. Kdykoli točím další snímek, i když jde o netradiční tvar, jako můj poslední titul Diváci!, vždy přemýšlím především nad tím, jak diváka bavit. To je pro mě nejdůležitější. A k vaší otázce – publikum mě za autorského režiséra označovat může, mně to však soudit nepřísluší.

Vaše láska k žánrové kinematografii se promítla i do vašich prvních děl, která jste vystavěl na základech špionážního žánru či westernu. Mám však pocit, že v poslední době se u vás tento element vytratil. Jako by se vaše tvorba stala samostatným žánrem…

Ano, v jistém ohledu máte pravdu. Zároveň se ale pořád inspiruji žánrovou kinematografií a dalšími proudy. Diváci! jsou silně ovlivněni Godardovým filmem Histoire(s) du cinéma. Nemůžu říct, že bych přestal využívat žánr jako nástroj k výstavbě něčeho nového. Hovořit skrze žánr je ten nejpokornější způsob, jak k publiku mluvit. Žánrovost miluji a oslavuji – můj nejslavnější titul Vánoční příběh vychází z tradic vánočních filmů.

Čtete kritiky? A jak se podle vás kritika změnila?

Kritiky čtu často, nikdy si ale nečtu o svých filmech. Vždy jde o analýzu filmu, čtení mi v kariéře velmi pomáhá. Otevírá nové pohledy na svět i umění. Čtu francouzské i americké kritiky. Kinematografie se dnes ale nachází v krizi a je to především kvůli krizi samotné kritiky, kterou způsobil internet. Když přišly digitální kamery, všichni hovořili o velké změně a revoluci. Když se ale podíváte třeba na filmy Michaela Manna, nakonec není velký rozdíl mezi analogovým Nelítostným soubojem a digitálním Collateral. U kritiky je to ale jiné. Na internetu může psát každý. Kritik se musí mnohem obtížněji etablovat, protože pro čtenáře vinou přehlcení komentáři ztrácí relevanci. Mrzí mě to. Filmy vybízejí ke konverzaci, což mi v éře internetové kritiky chybí.

Změnila se i forma sledování: díky streamingu si někteří pouštějí filmy na telefonu. Jak na to nahlížíte vy? Je pro vás kino stále výlučným místem pro sledování filmů?

Nerad se dívám na filmy na počítači, mám však velkou televizi a na ní si připomínám staré snímky. Televize mě obecně provází celý život, jen díky ní jsem v mládí mohl vidět všechny velké a pro mou kariéru formativní klasiky. Můj syn je velký fanoušek Davida Lynche, ale až tady, na LFŠ, ty filmy mohl vidět na plátně. Najednou působily úplně jinak. Nemyslím tedy, že by mezi jejich sledováním doma a v kině existovala opravdová konkurence. Jsem však odpůrce doporučujících algoritmů – nikdy vám nenabídnou nic nového. Zase se vracím ke kritice; chybějí nám průvodci, kteří nám všechna ta skvělá a skrytá díla doporučí.

Snažíte se být tímto průvodcem pro svého syna?

Pro syna určitě ne, bylo by to příliš neurotické, ihned by to odmítl. Ale snažím se tuto problematiku reflektovat v Divácích!.

V čem se váš nejnovější počin tematicky liší od dalších poct kinematografii z poslední doby, jako jsou Fabelmanovi či Říše světla? Cítíte nostalgii?

Chci zmínit ještě podceňovaný titul Čas armagedonu. Kritika ho strhala, ale já ho viděl třikrát a je nádherný. Během covidu jsme podlehli strachu, že se kina už nikdy neotevřou. Šlo o zajímavý kontrast mezi kolektivním a zároveň osamoceným sdílením. Možná proto se teď filmů tohoto typu urodilo hodně. Nostalgický k minulým časům ale nejsem. Díky Netflixu jsem mohl vidět třeba mistrovské dílo Roma.

Kromě filmů jste natáčel i sedm epizod televizního seriálu En thérapie. Přistupoval jste k tomu odlišně?

Bylo to zcela jiné. Rozdělení práce je odlišné. Musíte točit rychle a na dvě kamery, technická práce se nedá srovnat. Zaujal mě však námět – mladá dívka umírá na rakovinu. Je tam prostor pro psychoanalýzu. Šlo o čisté melodrama, jaká se točila v USA v padesátých letech. Byla to ale skvělá zkušenost.

Zmínil jste natáčení na dvě kamery. Otakar Vávra zmiňoval, že se během filmařského učení setkal s dvěma přístupy – ve Francii s pečlivou inscenací na jednu kameru, v Německu s opakováním akce na více kamer. Jaký přístup sedí nejvíce vám?

Nedávno jsem v klubu promítal Hoří, má panenko a jeden z diváků se ptal, jak to bylo natočené. Miluji Formanovu schopnost zachytit prchavost díky odpoutané kameře. Oba zmíněné přístupy střídám, vycházím z Kurosawova schématu rozzáběrování. Co si ale opravdu užívám, je využití ruční kamery. Jen takhle zachytíte ty nejkrásnější detaily.

Tento rok jsou všudypřítomné oslavy výročí Franze Kafky. Existuje rčení, že každý v sobě máme kousek Kafky. Je to tak i u vás?

Rozhodně! Nedávno jsem četl všechny jeho deníky. Je to neuvěřitelné. Prožil tak uzavřený život, až se nabízí otázka, zda někdy vůbec něco prožil. Ale ve skutečnosti prožil úplně všechno. A tím myslím opravdu všechno. Je to pro mě velká inspirace, stále mě fascinuje.

Ve vaší tvorbě cítím velkou inspiraci Čechovem. Vytváříte uzavřené mikrokosmy, které slouží k reflexi celospolečenského obrazu. Ovlivnili vás i současní spisovatelé?

Ano, říkáte to přesně. Vyobrazení rodiny je zároveň vyobrazení společnosti. Velký vliv na mě má tvorba Philipa Rotha. Když se o tom tak bavíme, napadá mě ještě můj vztah k Milanu Kunderovi. Zbožňuji jeho dílo, poslední knihy už jsou ale zvláštní, ačkoli stále podnětné. Nikdy jsem však jeho tvorbu nevyužil ve filmu.

Bavíme se o umění. Je pro vás těžké udělat dělicí čáru mezi skutečným životem a fikcí? Jak moc dovolíte umění zasahovat do vašeho chování? Osobně jsem s tím měl v mládí velký problém: kvůli filmům jsem zapomínal být sám sebou…

Měl jsem to úplně stejně. Ale stále se k otázce stavím jako malý kluk. Život totiž není tolik zajímavý. Vlastně je hodně přeceňovaný. S filmy je to naopak. Jsou jako život, jenže podnětný, dobře udělaný. Jak říkal André Bazin, hlavním nástrojem kinematografie je realita. Na plátně je realita vždycky lepší. Vztah mezi filmem a skutečným životem je něco, co je navždy provázané s modernitou a naším novým stylem uvažování. Kinematografie je zázrak.

Když jsem se před několika měsíci bavil s českým režisérem Ivanem Vojnárem, říkal takřka totožné věci jako teď vy, ale byl velmi skeptický k budoucnosti. Film podle něj brzy zanikne – právě proto, že je tolik spjatý s modernismem. Jste stejně skeptický?

To, že kinematografie umírá, se říká stále – už více než sto let. Říkali to kritici ve dvacátých letech, tvrdil to i Jean­-Luc Godard. Zvuk, televize, streamování… Kinematografie nikdy nepřestane umírat. Je to zkrátka živoucí mrtvola. A to se nikdy nezmění.

Před deseti lety jste v rozhovoru řekl, že nesnášíte psaní scénářů. Platí to stále?

Je to nejbolestivější část procesu. Ale potkal jsem nového parťáka – Američana narozeného v Bulharsku. Napsali jsme spolu další dva filmy a extrémně jsem si to užil! Bylo to zábavné a kreativní. Vždy jde o to, s kým scénář píšete. Nikdy bych nemohl psát sám.

Vaše jméno je silně spjaté s Cannes, vaše filmy jsou tam pravidelně uváděny. Jezdíte tam rád jako divák?

Ne! Nikdy tam jako divák nejezdím. Nemám to tam rád. Upřímně: musím tam kvůli prezentaci filmů, ale tím to končí. Například Benátky navštěvuji rád. Thierry Frémaux se tím, že vede canneský festival, v podstatě stal nejvlivnějším filmovým kritikem světa, čímž se vracím na začátek naší diskuse. Chybí názorová pestrost. Frémaux má pomyslný patent na pravdu. Nikdo mu neoponuje, magazíny ho pouze citují. Cannes nemá v dramaturgii žádnou opozici.

Studoval jste režii. Je to něco, co se dá naučit?

Nedá. Moje studium bylo katastrofa, vyhořel jsem. Upjal jsem se k jiným štábním profesím. Po sedmi letech jsem dostal znovu chuť zkusit režii a vydal se cestou samostudia: díval jsem se na šest filmů denně a nejvíce mi pomohla konverzace s cizinci, kteří mají na film úplně jiný pohled. Po studiu filmové školy jsem ale rozhodně nebyl připravený režírovat.

Vaše filmy vyprávějí o rodině. Chováte se ke štábu a hercům stejně jako k vlastní rodině?

Ne. S rodinou to nesmí mít nic společného. Během natáčení jim beru tolik času, že po něm z jejich života musím zmizet. Sám jsem takový medvěd. Jsem sám, čtu a koukám na filmy, abych po několika měsících vylezl připravený znovu točit. Zbožňuji pak setkání s dlouholetými spolupracovníky, ale jenom na place. Musím jejich volný čas chránit.